Sociologie
3.1 Dělení a činitelé a socializace
3.1 Dělení a činitelé a socializace
Socializaci dělíme na:
- primární socializaci
- sekundární socializaci
Tzv. primární socializace se začíná v raném dětství uvědoměním si svého místa ve světě (koncepce Já) a končí plnohodnotným fungováním ve společnosti dospělých. Po primární socializaci následuje (někdy se můžou navzájem prolínat) tzv. sekundární socializace, která probíhá po zbytek života a souvisí zejména s rozvíjením schopnosti žít s lidmi a mezi lidmi (interakcemi), se začleněním do sociální skupiny a osvojením si norem, které ve skupině panují, s učením se sociálním rolím spojeným s určitými pozicemi a schopností najít si přiměřené místo ve složité soustavě sociálních vztahů. Člověk se tedy z biologického tvora stává socializací člověkem společenským a kulturním, dochází nejen k sociální adaptaci, ale také k humanizaci člověka.
Primární socializaci rozdělujeme na záměrnou a nezáměrnou:
Záměrná (vědomá) – deliberate socialization – je záměrné úsilí zejména rodičů a dalších pečovatelů ovlivňovat, vyučovat a vychovávat.
Nezáměrná (nevědomá) – nondeliberate socialization - probíhá každodenním vlivem rodičů a dalších sociálních vzorů v neformálních situacích, kdy člověk (dítě) pozoruje sociální model nebo se s ním integruje. (Jandourek, 2001)
Člověk v průběhu socializace musí:
- porozumět kultuře společnosti, ve které žije, osvojit si soubor materiálních a duchovních hodnot, které lidé vytvořili
- přijmout za svůj, tj. internalizovat soubor hodnot, které společnost, ve které žije, sdílí a určitý soubor norem, jejichž dodržování společnost vyžaduje, aby ve společnosti vznikl hodnotový a normativní konsensus
- naučit se základním způsobem chování v typických sociálních situacích, to znamená, že se musí naučit hrát určité sociální role. (Petrusek, 1994)
V socializačním procesu má nezastupitelnou úlohu sociální (skupinové) prostředí, přičemž rodina je nejvýznamnější ze skupin, které člověka přetvářejí v sociální bytost a formují jeho osobnost, a to zejména v první fázi interakce dítěte s matkou. Jedinec se dozvídá, jak se jmenuje, setkává se s reakcemi na své projevy, později pozoruje a napodobuje jednání druhých lidí.
Tzv. symbolický interakcionismus (George H. Mead) zdůraznil, že vědomí sebe sama se utváří prostřednictvím názoru druhých lidí. (Buriánek, 1996)
V roce 1902 zavedl americký sociolog C. H. Cooley do sociální psychologie pojem „primární skupina“. V těchto skupinách člověk získává výchozí sociální zkušenost a současně také základní hodnotový systém a morální standardy. Dle Cooleyho jsou primární skupiny co do vnějších forem a podob proměnlivé, z hlediska svých základních funkcí jsou totožné ve všech lidských společenstvích.
Primární skupina vykazuje tyto znaky: je založena na osobním kontaktu svých členů, je to vždy početně malá skupina, mezi členy vznikají vztahy vysoké vzájemné důvěrnosti, základním motivem členství nejsou vnější pohnutky, ale uspokojení člena skupiny, jedinec je plně angažován a tyto skupiny mají relativně dlouhodobé trvání. Dle Cooleyho tyto znaky vykazují tři typy skupin: rodina, dětské herní skupiny a sousedství. (Petrusek, 1994)
Socializační proces se uskutečňuje v řadě skupin, které nemají povahu primárních skupin, jsou označovány jako „skupiny sekundární“, škola, zájmové organizace atd., významnou roli v socializačním procesu hrají hromadné sdělovací prostředky.
Pojem „sekundární skupina“ byl do sociologie zaveden ve 20. letech 20. století jedním ze zakladatelů tzv. chicagské školy. Dále jsou sekundárními skupinami zejména asociace, etnické skupiny a společenské třídy a vrstvy. (Petrusek, 1994)
V interakcích s druhými se tak člověk začleňuje do určité kultury a sociálních vztahů. Sleduje své potřeby a zájmy, určitým způsobem na základě těchto potřeb a postupně získané sociální zkušenosti posuzuje druhé, interpretuje situace, do kterých se dostává a v souladu s těmito interpretacemi koná. (Havlík, 1997)
Proces socializace zahrnuje samostatné děje:
Personalizace - proces utváření svého Já, utváří se aktivní, jedinečná, samostatná a vyzrála osobnost, která se postupně začleňuje do mezilidských vztahů.
Enkulturace – proces přijímání a osvojování si sociálních norem, hodnot dané kultury, dochází k utváření stylu života, etických a estetických kritérií.
Profesionalizace – proces rozpoznávání společensko-ekonomické dělby úkolů ve společnosti, člověk si osvojuje a zároveň zajímá profesní roli – získává přehled, informace v daném oboru.
Pro každou společnost socializace představuje základní problém, a to z dvou důvodů:
1. jedinci, u kterých neproběhla uspokojivá socializace, nejsou schopni vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny, nedokážou respektovat normy běžného soužití a zapojovat se do kolektivního života, kolektivních akcí.
2. společnost bez socializace není schopna předat své normy a hodnoty následující generaci a rozpadá se. (Keller, 2001)
Socializace má také své problematické důsledky. Například kromě kulturních hodnot se přenášejí i existující nerovnosti. Jedinec se také může velmi úspěšně socializovat se skupinou, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami. (Keller, 2001)
Hlavní činitel |
Možná kompenzace | |
prenatální období |
matka |
není žádná přímá |
kompenzující osoba | ||
rané dětství |
matka |
otec, sourozenci |
prarodiče | ||
předškolní a mladší |
rodina |
učitelé (školka, škola) |
školní věk |
spolužáci | |
starší školní věk a |
spolužáci |
kamarád/ka, přítel/kyně |
střední škola |
rodina | |
práce, vysoká škola |
partner/ka, |
přátelé, rodina |
kolegové |
psychoterapie |
Úplné vypadnutí hlavního činitele nemusí znamenat destrukci socializace, pokud je přítomná dostatečná kompenzace. O vlivech špatné socializace se více dozvíte v kapitole důsledky defektní socializace. Dokonalá socializace pravděpodobně neexistuje. Můžeme se pohybovat pouze v určitém rozpětí, lze říct i spektru, vhodné a méně vhodné socializace.