Sociologie
9.2.1 Vybrané modely vztahu lékař - pacient
9.2.1 Vybrané modely vztahu lékař - pacient
Existuje mnoho teorií výše definovaného vztahu, zaměříme se na tři vybrané:
Model aktivity – pasivity – pacient se zde chová neaktivně, není schopen jednat samostatně a není to od něj ani vyžadováno.
Je pasivním příjemcem, ve vztahu k lékaři je plně poddán lékařovým rozhodnutím bez možnosti je ovlivnit. Tato podoba vzájemného vztahu je charakteristická zejména pro určité kritické fáze nemoci – šok, delirium, terminální fáze nemocí atd.
Model vedení spolupráce lékařem – pacient se podílí na procesu léčby, a to zejména v oblasti psychiky. Je lékařem motivován k pozitivnímu vztahu k procesu uzdravování, je nabádán k určitému typu jednání a chování.
Jde tedy do značné míry o kooperaci, postavení pacienta by bylo možno vyjádřit větou „Řekněte, co mám dělat a já se vašimi radami budu řídit“. Lékař zde není vykonavatelem, ale zdrojem odborných doporučení. Tento přístup vypadá rovnoprávně, avšak i zde lékař vystupuje z pozice autority, nárokuje si právo rozhodovat o chování pacienta, staví jej do role závislého člověka, který ve vztahu k cíli spolupráce, tedy léčbě nemoci, zastává méně odpovědnou pozici.
Tento model je v naší společnosti nejrozšířenější.
Model vzájemné spolupráce – lékař je v pozici rádce, jeho role spočívá v doporučeních, která nejsou pro pacienta bezpodmínečně závazná. V podstatě zde „pomáhá pacientovi, aby si sám pomohl“. Jeho doporučení se týkají zejména životního stylu, neexistuje zde vztah závislosti pacienta na lékaři.
Je to model typický zejména pro léčbu chronických chorob, kdy je role pacienta velmi zásadní pro úspěšnost léčby – např. léčba závislostí, cukrovka, atp.
Proces dialogu
V procesu dialogu vystupuje lékař jako ten, kdo má mít aktivitu, jako ten, kdo rozhoduje a má moc nad druhým účastníkem rozhovoru – pacientem.
Rozdílný stupeň odborných znalostí staví lékaře do pozice odborníka a pacienta do pozice laika. To poskytuje lékaři pocit moci a vede to nezřídka k tomu, že svůj odborný potenciál přesahuje snahou ovlivňovat i sféry, kam by jeho kompetence neměly spadat.
Rozdílné sociální role vedou k tomu, že je to lékař, kdo má iniciativu a uznávanou kompetenci. Naopak pacient je odsouzen do role „hledače pomoci“, nikoli rovnocenného partnera při řešení problému.
Specializace lékařských úkonů a využívání stále více technických metod ovlivňují konkrétní interakci – lékař určuje délku, téma i celkový obsah dialogu.
Ve vztahu lékaře a pacienta je citlivou oblastí téma poskytovaných informací. Už z povahy obou rolí je zřejmé, že pacient často trpí ,,informační nouzí“.
Informační nouze je dána několika důvody:
- „odlišným jazykem“ – pacienti často nerozumí odborným výrazům lékařů, hraje zde často roli odlišné sociální zařazení ve společnosti, rozdíl ve stupni vzdělání, kulturních základech atp.
- „rolí lékaře jako cenzora“ – lékaři si často přisvojují právo neinformovat pacienta o závažnosti jeho onemocnění, o skutečných příčinách choroby, o prognózách do budoucnosti. Často tomu tak bývá z obavy nad zhoršením psychického stavu nemocného, nezřídka však lékaři vychází z čistě subjektivních pohnutek a staví pacienta do informačně velmi bezbranné role. To se týká i poměrně problematické praxe nesdělování informací o průběhu nemoci a stavu pacienta jeho blízkým.