Sociologie
10.1 Historie role sestry
10.1 Historie role sestry
Role sestry se formovala na půdě středověkých hospiců a charitativních institucí, které poskytovaly lůžko a nejzákladnější péči pro jedince z řad chudiny bez rodiny. Společně bylo pečováno o vdovy, nemocné, staré lidi. Jednalo se o dobročinnou (charitativní) činnost, která se opírala o náboženské základy, prováděnou převážně církevními řády. Charakter péče o jedince v hospicích nevyžadoval odbornou přípravu personálu.
První polovina 19. století zaznamenala diferenciaci hospiců na chudobince, nemocnice (špitály), starobince a sirotčince. Vyjmenované instituce si zachovaly charitativní charakter.
V druhé polovině 19. století proniká do nemocnic racionální medicína a tímto vývojem byl položen základ novodobé profesi sestry. Lékař ke své práci potřeboval člověka schopného odborné komunikace a racionálního jednání při ošetřování nemocných. Vývoj role sestry byl ovlivněn dvěma skutečnosti:
1. Nemocnice byly v té době určeny pro chudinu. Majetní obyvatelé stonali doma v rodině. To platilo do první světové války. Po druhé světové válce se v nemocnicích poskytovala nejkvalifikovanější lékařská péče.
2. Novodobé nemocnice byly zřizovány převážně ze špitálů – personál, charitativní hlediska.
Sociální role nově vznikající profese civilních sester byla kompromisem dvou po sobě následujících subkultur: nábožensko-charitativní a medicínsko-racionální.
Významné místo v rozvoji ošetřovatelství měla Florence Nightingalová.
Florence Nightingalová
Zdroj: http://www.biography.com//
Florence Nightingalová (12. května 1820 Florencie, Itálie – 13. srpna 1910, Londýn), byla anglická ošetřovatelka šlechtického původu, autorka odborné literatury a průkopnice srovnávací lékařské statistiky. Byla známá jako "dáma s lucernou“.
V Londýně založila v roce 1860 první ošetřovatelskou školu. Prosazovala ošetřovatelství jako autonomní povolání, spojené s lékařským povoláním, kterému je ošetřovatelství podřízené.
Zdůrazňovala nevyhnutelnost aktivních přístupů k nemocnému, kladla důraz na prostředí a na dosažení vysoké úrovně ošetřovatelského personálu.
V koncepci Nightingalové se spojuje charitativní a medicínský vývojový trend, který postupně proniká do dalšího vzdělávajícího procesu.
Vývoj role sestry byl ovlivněn taky medicínou samotnou. V ní převládalo přírodovědné pojetí zdraví a nemoci (orgánová, laboratorní a přírodovědná medicína). Pozornost se obracela k jednotlivým orgánům a funkcím. Nemocný byl jen pasivním objektem péče zdravotníků. Ošetřování se stalo souhrnem jednotlivých úkonů, aplikací injekcí, měření teploty, podávání léčiv - převládala technická stránka sesterské činnosti. Obsah výuky na školách byl zaměřen více na nácvik ošetřovatelských technik než na péči o člověka s bio-psycho-sociálními potřebami.
Ve 20. století dochází k rozvoji medicínských věd a příchodu technických prostředků do nemocnIc. Lékaři se specializovali a bylo nutné přizpůsobit pracovní profil spolupracujících zdravotníků (např. lékař – instrumentářka). Nové specializace vznikaly v laboratorních, technických i sesterských oborech.
Koncem 20. století se s rozvojem moderní společnosti rozvíjí také ošetřovatelství i ostatní zdravotnické profese.
Virginie Hendersonová
Zdroj: http://www.google.cz //
Virginie Hendersonová (30. listopad 1897-19. březen 1996) významně ovlivnila ošetřovatelství. Základní funkci sestry vidí v tom, že „pomáhá zdravému či nemocnému člověku v provádění činností týkajících se zdraví a jeho ochrany, a to v situaci, kdy toho není sám schopen a nemá potřebnou sílu, vůli nebo znalosti“ (MATULÍK, 1990, s. 152).
Vývojem prošly nemocnice – od středověkých špitálů po dnešní moderní centra medicíny.
Mezi současné základní funkční subsystémy nemocnic patří:
- medicínský
- ošetřovatelský
- administrativní
Každý subsystém má své typické představitele:
medicinský – lékař, ošetřovatelský – sestra, administrativní – úředník. Tyto systémy jsou propojeny, navzájem se překrývají a doplňují.
V současnosti má stále velký význam administrativní a technický subsystém.
Role sestry ztěžuje subordinace dvěma liniemi. Sestra je podřízena lékaři, na druhé straně je podřízená sesterskému managementu. Tato vícenásobná podřízenost vede k mnohým konfliktům. Současný nárůst administrativní agendy zatěžuje sestry činnostmi, které bezprostředně nesouvisí s ošetřováním nemocných a které je vzdalují od pacientů.
Teoretickým základem vědy ošetřovatelství, která přispívá k hledání identity profese sestry, je výzkum lidských potřeb z pohledu ošetřovatelské péče v 11 evropských zemích – členských státech Světové zdravotnické organizace (SZO) v letech 1978-1985.
Sestra byla pořád považována za člena týmu, který poskytuje základní (fyzickou) péči pacientům. Nepochybně to bude nadále hlavní funkcí ošetřovatelství. Neustále se rozšiřují nové odpovědnosti, které vycházejí z orientace profesní činnosti sester na celek lidského zdraví (BARTLOVÁ, 2005, s. 129).
Přední místo dostávají činnosti ve vztahu k mentální hygieně, kdy jde o pomoc při zdolávání a vyrovnávání se s nemoci, dále činnosti spojené s funkcí vychovatele a rozšiřováním odborné funkce sestry ve zvyšování úrovně léčebné péče.
Ve Vídni v roce 1988 pod záštitou SZO se konala I. evropská konference o ošetřovatelství. Jejím předmětem byly změny v profesi sestry a následně byla zdůrazněna nová role sestry v podmínkách realizace strategie „Zdraví pro všechny do roku 2000“. V deklaraci z konference se uvádí, že role sestry spočívá v tom, že má „působit jako partnerka při rozhodování a plánování v řízení místních, regionálních a národních služeb, podporovat jednotlivce, rodiny a komunity, aby se více spoléhali na vlastní síly v péči o své zdraví a poskytovat jasné informace o příznivých a nepříznivých důsledcích různého chování a o výhodách a nákladech při volbě určité péče“ (European Conference on Nursing, Sumary Report, Vídeň 21. -24. června 1988, s. 5). Tím je zdůrazněna úloha ošetřovatelské péče v primární zdravotnické péči s tím, že inovované ošetřovatelské služby se mají rozvíjet se zaměřením na zdraví.
Hlavní zásady sester v primární zdravotnické péči byly charakterizovány takto:
- upevňování a ochrana zdraví, prevence,
- zahrnování jedince, rodiny, veřejnosti do péče a vzetí větší odpovědnosti za své zdraví,
- uspokojování potřeb celé populace,
- mezioborová spolupráce,
- zajišťování kvality péče a využívání technologie.
Naléhavost změn ve vývoji ošetřovatelství vyplynula z analýzy struktury populace, nemocnosti a dalších jiných ukazatelů. Neustále vznikají požadavky na speciální odpovědnost sester vůči pacientovi a jeho rodině.
Rodina jako primární sociální skupina zajišťující bezpečnost svých jednotlivých členů ve zdraví a nemoci se zmenšuje – není sebeobsažnou ekonomickou a sociální jednotkou. Rodina žije ve společnosti, která není jednoduchá, ale rychle se mění a je lehce zranitelná a snadno narušitelná.
Ve světě se upouští v systému zdravotní péče od převažující orientace na chorobu, ale i od soustřeďování pacientů v nemocnicích. Světová zdravotnická organizace (SZO) prosazuje novou strategii, která spočívá v tom, že zdůrazňuje péči, při které by většina nemocných měla být léčena doma.
Systém domácí péče (Home Care)
- je systém péče, které začaly vyspělé státy věnovat pozornost v 70. letech
Důvody: humánní, medicínské, organizační a ekonomické.
Součástí transformace českého zdravotnictví je též zavádění tohoto systému.
Filozofie domácí péče vychází z toho, že každý jedinec je odpovědný za své zdraví.
Pokud tento úkol není schopen sám zvládat, potom nastupuje rodina a její pomoc, dále dobrovolní pracovníci a až na posledním místě činnost erudovaného odborného pracovníka. Všechny služby jsou podřízeny tomu, aby poskytovaná péče umožnila pacientovi co nejdéle pobývat ve známém rodinném prostředí. Cílem takového působení je snaha umožnit pacientovi co nejdelší pobyt v domácím zázemí, oddálit eventuální přijetí do nemocnice, umístnění v pečovatelském nebo jiném zařízení (BARTLOVÁ, 1992, s. 15).