Sociologie
9.4 Role lékaře
9.4 Role lékaře
Role lékaře je funkcionálně zaměřena na ochranu a upevňování zdraví, na diagnostiku a odstraňování nemocí a na záchranu ohroženého života.
Jednotlivé konkrétní role lékařů se liší v závislosti na oboru činnosti (např. odborník – diagnostik vs. lékař záchranné služby vs. obvodní praktický lékař vs. lékař v hygienické službě).
I když se s rolí lékaře můžeme setkávat již od středověku, jeho role v současném pojetí existuje ve společnosti až od poslední třetiny 19. století.
Činnosti lékaře mají mnohé stránky, které jej odlišují od ostatních povolání. Tou dominantní je skutečnost, že předmětem jeho činnosti je člověk.
V sociologii medicíny se rolemi pacienta a lékaře hlouběji zabýval zejména Talcott Parsons. Obě role charakterizuje z pohledu funkcionalistického, tedy z pohledu toho, jakou funkci ve společnosti má vykonávání obou rolí a jak jejich výkon přispívá či nepřispívá k hladkému fungování společnosti.
Role lékaře podle Parsonse spočívá zejména v těchto třech znacích:
- funkční specifika, odborná kompetence – je dominantním rysem této role.
Pro výkon této role jsou třeba formální i faktické kompetence – z hlediska odborného dané zejména dosažením příslušného stupně vzdělání v oboru.
Odborná kompetence je dána i postavením konkrétního lékaře v hierarchii – jiná oprávnění rozhodovat má řadový lékař, jiná primář, jiná má praktický lékař a jiná lékař specialista.
- neutralita z hlediska emocí – od lékaře je při výkonu jeho role očekáváno jednání bez emocionální účasti. Neznamená to bezcitnost ve vztahu k pacientovi, ale odstup od vnímaných emocí – lékař má brát pacientovi emoce v potaz, ale nemá projevovat soucit, nesmí je prožívat s ním. Musí se omezit na výkon své odborné úlohy a ostatní motivace nesmí projevovat
- universalismus výkonu role – role lékaře potencionálně bere v potaz všechny členy společnosti - lékař vykonává svou roli vůči všem jedincům, nikoli jen oborově, sociálně či prostorově vymezené skupině osob. Vychází to z faktu, že do role nemocného může vstoupit kdokoli a lékař musí být připraven svou roli aktivovat vůči každému nemocnému.
Kolektivní orientace jednání – rozumí se tím, že lékař nevychází při výkonu své role ze svých zájmů a motivací, nýbrž ze zájmu pacienta. Má (či měl by) nadřazovat zájmy pacienta zájmům vlastním.