Osetrovatelska_pece_o_seniory

7 Delirantní stavy u seniorů

7 Delirantní stavy u seniorů
 
 

7.10 Testovací otázky

 
Stavy porušené orientace, vyskytující se u pacientů somatických oddělení, představují závažnou komplikaci zdravotního stavu. Jsou příznakem určité poruchy či stavu, který může vést k bezprostřednímu ohrožení života nebo může představovat faktor zkracující délku života (např. hypoxie mozku). Proto je třeba stavy dezorientace nebagatelizovat, snažit se odhalit jejich příčinu a léčit je. Nejčastější příčinou dezorientace je delirium. Jde o alteraci psychického stavu, vznikající jako odpověď na různé somatické a environmentální noxy a velmi často na jejich kombinace. Některé etiologické faktory jsou brány jako základní, jiné jako precipitující, spouštěcí (JIRÁK, 2008).
Delirium je kvalitativní porucha vědomí, pozornosti, vnímání, myšlení, paměti, organický mozkový syndrom s prudkým průběhem. Postižený je naprosto dezorientován, má poruchy vnímání (halucinace), bývá rozrušený, úzkostný. Současně bývají přítomny i vegetativní příznaky (bušení srdce, změny krevního tlaku).
Delirium (akutní stav zmatenosti) patří k nejčastějším neuropsychickým poruchám u akutně hospitalizovaných seniorů. Delirium zvyšuje celkovou mortalitu, ohrožuje pacienta trvalou ztrátou soběstačnosti, úrazem, prodlužuje délku jeho hospitalizace. V praxi tento syndrom bývá diagnostikován v nedostatečné míře (TOPINKOVÁ, 2005).
Pojem delirium pochází z latinského delirare – blouznit. První informace o tomto syndromu se objevily již z dob Hippokrata. Poprvé popsal delirium tremens v roce 1813 Sutton.
V nedávné době se užíval pro méně nápadnou kvalitativní poruchu vědomí pojem amence, amentní stav. Tento pojem se už příliš nepoužívá, podle Konráda je vhodné tento stav označovat jako hypoaktivní delirium a dále upozorňuje, že adjektivem je tvar „deliriózní, nikoliv delirantní“. Nicméně ve zdrojové literatuře se tento tvar adjektiva vyskytuje pouze ojediněle (KONRÁD, 2006).
 
Literatura:
BOHÁČEK, P. a A. NIEVERSOVÁ. Amentně delirantní stav v následné péči [online]. Nemocnice následné péče Ryjice. 2009. [cit. 2013-04-15]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/amentne-delirantni-stav-v-nasledne-peci.
FRANKOVÁ, V. Delirium ve vyšším věku. [online]. 2007. [cit. 02.12.2013]Dostupné z: http://www.solen.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id=2326&magazine_id=2.
HOLMEROVA, I. Péče o pacienty s kognitivní poruchou. Praha, Gerontologické centrum: EV public relation, 2007. ISBN 978-80-254-0177-4.
HOŠKOVÁ, K. Diagnostika delirantního stavu testem MMSE. In: Florence. 2011, roč. 7, č. 7-8, s. 24-26. ISSN 1801-464X.
JIRÁK, R. Gerontopsychiatrie. Praha: Galén, 2013. ISBN 978-80-7262-873-5.
JIRÁK, R., I. Holmerová a C. Borzová a kol. Demence a jiné poruchy paměti. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2454-6.
KALVACH, Z., Z. Zadák, R. Jirák, H. Zavázalová, a kol. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: Grada, 2008. ISBN: 978-80-247-2490-4.
KALVACH, Z. Geriatrická křehkost – významný klinický fenomén [online]. Gerontologické centrum v Praze. 2008. [cit. 2013-04-15]. Dostupné z: http://medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2008/02/05.pdf.
KONRÁD, J. Deliria (stavy zmatenosti) u geriatrických pacientů. In: Česká geriatrická revue. 2006, roč. 4, č. 2, s. 65–71. ISSN 1801-8661.
ŠIMEK, J., M. VENGLÁŘOVÁ a T. TOŠNEROVÁ. Sestry a delirantní stavy u hospitalizovaných nemocných. In: Praktický lékař. 2007, roč. 87, č. 5, s. 292 – 293. ISSN 0032-6739.
TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. 1. vyd. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262 365-6.