Osetrovatelska_pece_o_seniory

3.1.2 Charakteristika seniora

3.1.2 Charakteristika seniora
 
 
Je nutné si uvědomit, že stáří by nemělo být propojeno a spojováno s koncem života, i když smrtí končí. Jde o to naplnit dny životem, nikoliv život naplnit dny. Důraz je kladen především na kvalitu života nemocného, a to kvalitu života až do konce, doslova do posledního vydechnutí (SVATOŠOVÁ, 2008).
 
Na členění lidského věku pohlíží různí autoři nejednotně. WHO (Světová zdravotnická organizace) rozlišuje tyto věkové kategorie:
- 30-44 let dospělost,
- 45–59 let střední věk (nebo též zralý věk),
- 60–74 let senescence (počínající, časné stáří),
- 75–89 let kmetství (neboli senium, vlastní stáří),
- 90 let a více patriarchum (dlouhověkost).
 
Jiné dělení stáří často používané u nás nabízí Holmerová:
- 65–74 - mladí senioři,
- 75–84 - staří senioři,
- 85 let a více - velmi staří senioři (HOLMEROVÁ, 2007).
 
Lidé odjakživa toužili žít dlouho a dožít se vyššího, popřípadě i úctyhodného vysokého věku. Dříve bylo velice nepravděpodobné, že se lidé dožili stáří, díky četné kojenecké úmrtnosti přežívali ti nejsilnější a nejschopnější. Naši předkové hlavně umírali na infekční nemoci, například ve 14. století obyvatelstvo Evropy bylo zasáhnuto pandemií moru a později cholerou. Lidé umírali často také na následky úrazů a nemocí, které jsou v dnešní době běžně léčitelné. Nepatřičné hygienické podmínky, velice náročná fyzická práce, chudoba, nulová nebo nedostatečná lékařská péče a další faktory byly příčinou smrti mnohých lidí (HAŠKOVCOVÁ, 2010).