Osetrovatelska_pece_o_seniory

9.2 Profesionální a psychosociální rizika při péči o lidi s alzheimerovou chorobou

9.2 Profesionální a psychosociální rizika při péči o lidi s alzheimerovou chorobou
 
 
Praxe ukazuje, že pečující ať již profesionální či neformální hlavně rodinní příslušníci jsou denně konfrontováni s náročnou realitou, která jim přináší značnou míru stresu, což ve svém dlouhodobém důsledku vede často také k ovlivnění jejich zdraví. Zpravidla nemají dostatek času pro sebe a řešení svých osobních bio-psycho-sociálních a spirituálních potřeb. Vyskytují se u nich poruchy pohybového aparátu, poruchy příjmu potravy a jsou náchylnější k různým typům infekce. Dlouhodobý stres a nedostatek pohody významně ovlivňují jejich duševní zdraví. U mnohých pečovatelů nalézáme příznaky syndromu vyhoření. Cítí se prázdní, demotivovaní, ztrácí naději, že je v budoucnu očekává nějaká pozitivní změna (HANZLÍKOVÁ, 2007), (MASOPUST, 2002).
 
Velmi závažným problémem je syndrom vyhoření u profesionálních poskytovatelů péče. Mezi nejzávažnější rizikové faktory, se kterými se denně setkávají, patří zejména organizační nedostatky tedy chyby managementu – náročný denní program, příliš velký počet pacientů, o které musí pečovat, časově náročné administrativní úkony, nedostatečná znalost problematiky péče, málo zkušeností, žádný nebo nedostatečný výcvik v péči o lidi se specifickými potřebami, špatně vedená supervize, nedostatečný prostor pro osobní i profesní růst, málo nebo žádný čas na týmovou komunikaci, nedostatek znalostí o syndromu vyhoření.
 
Často existují drobné elementární problémy, které se mohou stát důvodem pro rozvoj syndromu vyhoření:
- nedostatek zájmu o tuto profesi (pochybnosti o profesionálních schopnostech, špatná koncentrace na práci, nezájem o pacienty a jejich rodinné příslušníky, stagnace profesionálního růstu, neuspokojení),
- emocionální problémy (nedostatek radosti, pocit smutku, těžko řešitelné konflikty, nedostatek ocenění, pochvaly, poděkování, pocit strachu),
- fyzické problémy (vyčerpání, nespavost, bolesti hlavy, problémy se zažíváním, dýchací obtíže, nemoci srdce),
- sociální problémy.
           
Syndrom vyhoření může více či méně postihnout každého, ať už profesionála či rodinného pečujícího. Rozdílný je zpravidla čas, ve kterém se u nich začíná rozvíjet. Psychickému a emocionálnímu přetížení se těžko zabraňuje, ale neměli bychom nikdy dopustit, aby bylo přenášeno z profesionálních pečovatelů na rodinné.
 
Existuje řada doporučení, jak bránit rozvoji syndromu vyhoření, ať v osobní rovině či v rovině managementu. Mezi základní doporučení v rovině osobní patří:
- naučit se a používat relaxační techniky,
- dobře si organizovat svůj čas,
- nebýt sám, scházet se s přáteli, udržovat sociální kontakty,
- nebát se svěřit někomu, komu důvěřujeme,
- stanovovat si reálné cíle,
- nebát se požádat o pomoc někoho druhého,
- vyhledat profesionální pomoc psychoterapeuta,
- udržovat si fyzickou kondici, dostatečně spát a kvalitně jíst,
- vzdělávat se v oblasti péče o lidi s Alzheimerovou nemocí,
- být realistou, akceptovat nevyhnutelnou progresi nemoci.
 
Mezi základní doporučení pro management patří:
- Kontinuálně monitorovat a pravidelně vyhodnocovat úroveň rizika vzniku syndromu vyhoření u pečujících.
- Analyzovat příčiny ohrožení syndromem vyhoření, definovat ve spolupráci s klinickým psychologem adekvátní preventivní opatření a realizovat je v praxi formou skupinovou nebo individuální.
- Uplatňovat k pečujícím citlivý, taktní a podle potřeby individuální přístup a formou edukativně - psychoterapeutických postupů jim pomáhat řešit osobní problémy.
- Zvážit na úrovni organizace odpovídající hranici náročnosti požadavků na práci pečujících.
- Vypracovat v rámci týmové spolupráce plán péče a definovat organizaci práce pečujících.
- Stanovit ve spolupráci s lékařem priority ošetřovatelské péče podle specifických požadavků pacienta.
- Respektovat zákoník práce s ohledem na rozpis služeb, definování přestávek na oddech během pracovní doby, na příplatky za riziková pracoviště a volno za odpracované směny.
- Podporovat týmovou práci, spolupracovat s týmem lékařů a všeobecných sester a společně řešit aktuální problémy.
- Podporovat vzdělávání pečujících v oblasti psychohygieny, správného životního stylu a v oblasti prevence nemocí.
- Motivovat ke spolupráci morálně i finančně.
- Řešit a neodkládat řešení interpersonálních a ostatních problémů s ohledem na závažnost problému, na jeho důsledky a dopady.
- Kultivovat pracovní atmosféru a vztahy na pracovišti a snažit se utvářet kvalitní pracovní týmy.
- Zajišťovat vhodnou personální politikou dostatek erudovaných a kvalitních profesionálů po stránce profesní i osobnostní.
- Snažit se zajistit všem pečujícím optimální pracovní podmínky pořízením technicky kvalitní přístrojové techniky a kvalitních a bezpečných zdravotnických pomůcek.
- Chápat supervizi z pozice manažera ošetřovatelství či sociálních služeb jako systematickou pomoc při řešení profesionálních problémů.
- Mít dobře nastavený systém odměňování, dobré mzdové ohodnocení na základě jasných, veřejně deklarovaných požadavků a snažit se obhajovat a prosazovat navyšování jejich platů v souladu s legislativními normami na straně jedné a kvalitou práce na straně druhé (KALWASS, 2007).
           
Syndrom vyhoření se objevuje ve všech subjektivně náročných povoláních, která jsou definována nerovnováhou mezi emočními stavy a postupným vyčerpáním psychických i fyzických rezerv člověka. Svými projevy dosahuje nejen roviny osobní, ale i společenské. Jeho vznik je determinován nejen příčinami osobnostními, pracovními, ale i podmínkami celospolečenskými a politickými.