Osetrovatelska_pece_o_seniory
13.6 Umírání
13.6 Umírání
Proces umírání se dělí do tří období. Období před umíráním nazývané pre finem, období umírání, in finem a období po smrti, post finem.
Období pre finem je v užším slova smyslu období několika měsíců až roků před smrtí od zjištění nemoci, která je neslučitelná se životem. V hlubším slova smyslu nalézáme počátek umírání již při zrození. Organismus postupně stárne, energie vyhasíná a sil ubývá. Uvědomění si tohoto faktu je pro nás velikým darem a výzvou ke smyslu a kvalitě prožívání života.
Elisabeth Kübler-Rossová popsala psychickou odezvu pacienta na těžkou životní situaci v pěti fázích. Negace je fází, kdy u pacienta dojde k šoku a popírání. Nemocný nechce přijmout sdělení a situaci, ve které se nachází. Nevěří, že se zlá zpráva týká jeho. Druhou fází je agrese, ve které se projevuje hněv a vzpoura na okolí a na zdravé lidi. Ptá se proč zrovna on a čí to je vina. Třetí fází je smlouvání, v níž pacient vyjednává o svojí situaci. Hledá zázračné léky, činí velké sliby a je ochoten zaplatit cokoliv. Čtvrtou fází je deprese, která sebou nese smutek z utrpěné a hrozící ztráty a případný strach o zajištění rodiny. Pátou fází je smíření, k níž ale umírající pacient nemusí vždy dojít. Souhlas se stávající situací zahrnuje přijetí sebe samého, pokoru, čas na loučení a vyrovnání se. Fáze se u pacienta v terminálním stádiu mohou různě prolínat v individuálních časových intervalech, třeba i v jednom dni. Některé fáze mohou zase zcela chybět.
Komunikace s rodinou umírajícího pacienta je nedílnou součástí péče o umírajícího pacienta. Rodina umírajícího potřebuje podporu a odbornou pomoc, aby se mohla postupně vyrovnávat s nepříznivou diagnózou člena rodiny. Péče o příbuzné pacienta by měla začít již v době stanovení diagnózy a léčby. Rodina musí cítit, že je doprovázena, poučena, povzbuzována, vyslyšena, a že může projevit svůj strach i hněv. Umírající člověk obvykle vycítí postoj a prožívání jeho rodiny a blízkých k dané situaci. Příbuzní, kteří nedostanou včas dostatečné množství informací, ztrácejí důvěru ve zdravotní systém a hůře spolupracují (SVATOŠOVÁ, 2008).
Rodina plná zármutku a obav často není schopna rozumět a naslouchat důležitému poselství, které jí umírající při prožitku umírání sděluje. Příbuzní mají právo na pravdivé informace, které jsou pro ně velice důležité. Potřebují slyšet ujištění, že jejich blízký nebude trpět fyzickou, psychickou, sociální a ani duchovní bolestí. Je pro ně podstatné vědět, že pacient nebude umírat sám, opuštěný, že ho budou moci doprovázet ve dne v noci (pokud je tomu nemocniční zařízení uzpůsobené).
V období in finem dochází k postupnému selhávání životně důležitých orgánů, objevují se jisté a nejisté známky smrti. Vlastní okamžik smrti obvykle předchází změněné stavy vědomí a později kóma, nejhlubší forma bezvědomí. Umírající se nalézá ve fázi agónie. Dochází k selhávání některých orgánů a tkání (játra, ledviny), ale základní funkce jsou zachovány. Nejdůležitější objektivní známky odchodu jsou změna frekvence a nepravidelnost tepu, klesající krevní tlak, unavený výraz v obličeji, kalící se vědomí, nepravidelné dýchání, ochlazování konců končetin, euforie, Hippokratova tvář, nepravidelné mrkání a zvýšení chyb v řeči pacienta. Vzhled umírajícího pacienta před smrtí prozradí zapadlé oči, chladné uši a nos, změna dechu, bledá až světlá kůže, obvykle lepkavá studeným potem, puls je špatně hmatatelný a nepravidelný a dochází k úniku moči a stolice. Umírající většinou odchází ze světa tiše.
Následuje klinická smrt. Dochází k zástavě dechu a krevního oběhu, činnost buněk mozku je zachována. Ještě lze resuscitovat. Vysoké procento nemocných však i přesto, že byla resuscitace zahájena do tří minut, zůstává dlouhodobě na umělé plicní ventilaci.
Dalšími fázemi jsou biologická smrt, kdy organizmus zaniká, jde o ireverzibilní stav a smrt mozku se zánikem mozkových buněk, kdy již nelze prokázat aktivitu na EEG.
Na zemřelém pozorujeme jisté známky smrti:
- chladnutí těla (algor mortis),
- posmrtná bledost (palor mortis),
- posmrtné skvrny (livores mortis),
- ztuhlost (rigor mortis),
- posmrtný rozklad.
Mezi nejisté známky smrti patří:
- zástava dechu a srdeční činnosti,
- zornice nereagují na světlo, nevýbavnost reflexů.
Sestra na základě nejistých známek smrti vysloví podezření, že „pacient asi zemřel“, ihned volá lékaře. Lékař zjistí poslechem zástavu srdeční činnosti, zástavu dechu, posvítí baterkou do očí (negativní reakce na světlo), monitor EEG nevykazuje žádnou aktivitu a potvrdí smrt. Poté provádí tzv. ohledání mrtvého těla a konstatuje smrt.