Osetrovatelska_pece_o_seniory

5.2 Potřeby seniorů, základní pilíře péče

5.2 Potřeby seniorů, základní pilíře péče
 
 
Existuje 5 základních principů, priorit přístupu k seniorské subpopulaci:
1. Zabezpečenost – zajištění základních životních potřeb (potrava, tekutiny, hygiena, péče zdravotní, přístřeší, netrpění).
2. Autonomie.
3. Důstojnost.
4. Participace – sociální včlenění, podíl na životě společenství, mezigenerační solidarita.
5. Seberealizace – smysluplná existence, naplnění, rozvoj.
 
Zabezpečenost
Lze chápat jako hmotnou a zabezpečenost ve smyslu uspokojení základních potřeb. Pouhé uspokojení základních potřeb při péči je třeba odmítnout, neboť vede k závažné frustraci vyšších psychosociálních a spirituálních potřeb s omezením kvality života.
 
Autonomie
Autonomní jedinec by měl řídit a organizovat vlastní aktivity bez cizí pomoci, sám uspokojovat své fyziologické potřeby, stát si za vlastními názory, nevynucovat si souhlas, blízkost a emocionální podporu a neměl by být zatížen přílišným strachem z druhých lidí ani pocity viny vůči nim.
U starých lidí je často narušena jejich soběstačnost. Obrovský význam pro ně má sociální prostředí. Často jejich potřeby formulují úředníci, specialisté, pracovníci v pomáhajících profesích a také rodinní příslušníci „v nejlepším zájmu“. Ti, ale autonomii chápou jinak než staří lidé. Ukazuje se, že senioři ztotožňují autonomii přinejmenším se schopností rozhodovat o záležitostech, které se jich týkají. Jejich pojetí tedy připouští osobní autonomii i v situaci, kdy je soběstačnost omezena na elementární aktivity a dokonce v situaci plné fyzické závislosti (což je někdy v rozporu s představami profesionálů, tedy že nemohou být autonomní, pokud jsou nesoběstační).
 
Podpora autonomie:
- Překonání negativních, stereotypních a homogenizujících postojů vůči seniorům.
- Zkvalitnění komunikace.
- Podpora rozmanitých služeb k posílení soběstačnosti a nezávislosti v domácím prostředí.
- Pohotové medicínské řešení řešitelného zdravotního problému ve prospěch zachování či navrácení osobní autonomie.
 
V rámci institucionální péče dochází často k výraznější konfrontaci potřeb jedinců s formálními instrumentálními povinnostmi pečovatelů. Individuální participace seniorů je časově náročnější a často koliduje s nutnou zdravotní péčí. Sklon rozhodovat za pacienty/klienty, preferovat ty poddajné, pasivní, vděčné za pomoc a ošetřování, ochota personálu odměňovat závislé chování tak nejsou ničím výjimečným. Jde o sociální scénář: dependence-support a independence-ignore. Projevuje se zde mechanizmus naučené závislosti, závislost vede k podpoře, nezávislost k ignoraci. Tyto prvky se mohou objevit i při péči poskytované rodinou (HOLMEROVÁ, 2007).
 
Důstojnost
Důstojnost je základní hodnota lidské existence. Mnozí ji považují za nejvyšší hodnotu související se zdravím podmíněnou kvalitou života, s poskytováním péče. Důstojnost je nadřazena autonomii.
Ochrana důstojnosti seniorů, zejména nevnímajících nemocných má zásadní dopad na jejich rodiny, na spolupacienty, ale i na personál daného zařízení a kulturnost celé společnosti.
Existuje řada okolností, které mohou narušit důstojnost osobní identity:
- Ztráta kontroly nad vlastním fungováním (pohybový deficit, smyslový deficit, komunikační deficit, duševní choroba, ztráta soběstačnosti a způsobilosti k práci, inkontinence).
- Závažná porucha paměti.
- Ztráta kontroly nad vnějším děním – nedobrovolná institucionalizace, omezovací prostředky, ztráta způsobilosti k právním úkonům, k řízení vozidla, ztráta soukromí, chudoba, rituální péče.
- Ztráta respektu – ponižování, násilí, infantilizace, zesměšňování.
- Narušení tělesného schématu – amputace, znetvoření.
 
Dignitogeneze je proces cílevědomého chránění, obnovování a posilování důstojnosti.
Pět přání je písemný dokument, který pomáhá vyjádřit lidem, jak chtějí být ošetřováni v případě, že budou vážně nemocní. Zahrnuje všechny individuální potřeby. Tento dokument vydala americká nezisková organizace Aging With Dignity, která byla založena roku 1997 na podporu a ochranu lidské důstojnosti. Dokument „Pět přání“ oficiálně přijalo 40 států v USA a v současné době s ním pracuje zhruba 10 000 organizací. Tento dokument neslouží jenom profesionálům, ale pomáhá i rodinným příslušníkům uskutečnit přání svých blízkých v situaci, kdy oni sami už nemohou svá přání vyjádřit. Obsahuje následující části:
1. má přání ohledně toho, jaké osoby za mne mohou rozhodovat o poskytované, péči v případě, že nebudu moci tato rozhodnutí činit sám,
2. má přání ohledně způsobu ošetření, který chci a který nechci,
3. má přání ohledně toho, v jaké pohodě chci být,
4. má přání ohledně toho, které osoby chci, aby mě ošetřovaly,
5. co chci, aby moji blízcí věděli.
 
Pět přání je oficiální dokument, který pomáhá plánovat individuální péči u osob vážně nemocných. Zohledňuje vlastní přání a zcela akceptuje lidskou důstojnost (HOLMEROVÁ, 2007).
V České republice od roku 2012 je v zákonu 372/2011 Sb., o zdravotních službách zaveden institut ,,Dříve vysloveného přání“. Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit.
 
Participace versus osamělost lidí
Samota může být žádoucím stavem ve stáří. Člověk si může přát být chvíli sám. Osamělost je něco jiného. Osamělý člověk může být i v umělém kolektivu a taková osamělost člověka deptá.
 
Seberealizace, smysluplnost života s omezením a utrpením
Základem smysluplnosti je stanovení cíle. Ukazuje se, že i ten, kdo nemůže vytvářet hodnoty, může nacházet smysl života v tom, jaký postoj zaujme k dění, jehož se účastní. Příkladem je úctyhodný postoj k utrpení, které se daný člověk snaží zvládnout, to jak se pere například s bolestí. Někteří lidé se prostě nedají. Neklesají na mysli, nepřipouští si pocity méněcennosti a jdou statečně svou vlastní cestou.
Pacient není pouze biologický systém, ale jednající bytost s potřebou seberealizace. Musí mít vždy jistotu, že zdravotníci ho respektují jako osobnost na nejvyšší možné úrovni i přes relativní podřízenost role jako pacienta.
 
Významné rizikové faktory, které se vyskytují ve stáří a ovlivňují kvalitu života starého člověka:
- Involuce, úbytek sil, zpomalení tempa, pokles potenciálu.
- Multimorbidita.
- Zhoršení prognózy nemocí.
- Ovdovění, osamělost.
- Ztráta prestiže.
- Sociální vyloučení.
- Zhoršení podmínek pro seberealizaci, participaci.
- Kumulace ztrát.
- Zneužívání, domácí násilí.
- Zastarávání znalostí, neznalost nových technologií.
- Chudoba.
- Ztráta smyslu, narušení identity.
- Maladaptace na stáří, rezignace, apatie.