Anatomie

5.2 Svaly hrudníku


 

Svaly hrudníku dělíme na tzv. thorakohumerální svaly, které začínají od žeber a upínají se na horní končetinu, a vlastní svaly hrudníku, které zde začínají i končí.
 
Thorakohumerální svaly jsou inervovány z pars supraclavicularis plexus brachialis. Patří mezi ně:
M. pectoralis major, mohutný sval, začíná od claviculy, sterna a pochvy přímých svalů břišních. Upíná se pod tuberculum majus. Přitahuje a pronuje horní končetinu. Při fixované končetině zdvíhá žebra, je to pomocný nádechový sval. Pacienty s dušností můžeme vidět, jak se při dýchacích obtížích chytí pelesti postele, tím zafixují horní končetinu a dýchá se jim lépe. Inervace nn. pectorales z pars supraclavicularis plexus brachialis.
 
M. pectoralis minor, drobnější sval pod předcházejícím, začíná od třetího až pátého žebra, upíná se na processus coracoideus lopatky. Inervace nn. pectorales, funkce při dýchání a také naklání lopatku dopředu.
 
M. serratus anterior, plochý sval pod lopatkou. Začíná asi devíti zuby bočně na horních devíti žebrech, upíná se na mediálním okraji lopatky. Přitahuje ji k žebrům, stáčí jamku ramenního kloubu, pomáhá pohybům paže ve smyslu vzpažení, upažení i předpažení. Zvedá žebra, je to pomocný nádechový sval. Inervace, n. thoracicus longus.
M. subclavius, drobný sval, který zvedá první žebro.
 
Vlastní svaly hrudníku jsou svaly mezižeberní, inervované z interkostálních nervů, a bránice.
Mm. intercostales externi se nacházejí v prvním až jedenáctém mezižebří, směřují jako ruka do kapsy, zezadu zhora dopředu dolů. Následující žebro táhnou vzhůru, jsou to nádechové, inspirační svaly.
Mm. intercostales interni a intimi mají opačný směr vláken, jsou uspořádány do dvou vrstev a tím, že stahují horní žebro dolů, patří mezi výdechové, expirační svaly. Jsou uspořádány do dvou vrstev.
 
Bránice – diafragma
 
Bránice, diafragma, je relativně tenká svalová přepážka mezi dutinami hrudní a břišní. Brání přesunu orgánů z jedné dutiny do druhé a zároveň je hlavním dýchacím svalem. Vytváří dvě klenby, pravou a levou, které se při nádechu kontrakcí svalů oplošťují.
 
Bránice se za vývoje zakládá v oblasti krku, odkud postupně sestupuje. Za sebou si táhne cévní zásobení z a. thoracica interna (větev a. subclavia) a inervaci. Pro ni určený n. phrenicus pochází z plexus cervicalis,  míšních segmentů C3, C4, spojka s C5. Inervace žádného jiného svalu neodstupuje z míchy výše. Proto při transverzální míšní lézi na úrovni přibližně C3 přestává pacient samostatně dýchat, ocitá se v závislosti na dýchacím přístroji. Bránice má vazivový střed, centrum tendineum, při dýchání téměř nepohyblivý, ze kterého vybíhají svalová vlákna. Směřují třemi směry. Ke sternu, hrudnímu koši a bedernímu úseku páteře. Bránicí musí projít všechny trubice směřující z dutiny hrudní do břišní nebo naopak, tzn. jícen, aorta a dolní dutá žíla, hrudní mízovod a další struktury, především X. hlavový nerv, bloudivý, n. vagus. Ten sestupuje podél jícnu.
 
Nejsložitěji je uspořádána bederní část bránice. Svaly zadní části stěny břišní, m. psoas major a m. quadratus lumborum začínají nad ní. Proto jsou potřeba vazivové můstky, od kterých na jejich povrchu bránice začíná, tzv. psoatická a quadratická arkáda.
Svalová vlákna bránice vytváří dvě klenby. Pod pravou klenbou brániční se nacházejí játra, která s ní v omezeném úseku srůstají. V levé klenbě v hloubce je slezina a žaludek, nad levou klenbou je srdce v perikardu. Díky poloze okolních orgánů sahá pravá klenba brániční výše, do 4. mezižebří, než levá. Ta sahá do 5. mezižebří.