Osetrovatelska_pece_o_nemocne_onkologie

9.6 Komplikace venózních přístupů

9.6 Komplikace venózních přístupů
 
 
Bohužel zde platí jeden ze zákonů prof. Parkinsona, který zní: „Dá-li se něco pokazit, určitě to někdo pokazí. Nedá-li se něco pokazit, stejně to někdo pokazí“. Pro nás to znamená, že již vzhledem k povaze podávaných preparátů je třeba, ať již zvolíme jakýkoliv způsob podávání, dodržovat zvýšenou opatrnost.
U periferních žil patří mezi nejčastější komplikace následná reaktivní flebitida a posléze uzávěr žíly. Druhou častou komplikací je paravazální podání preparátů. Infekční komplikace bývají naštěstí méně časté, vzhledem k tomu, že periferní kanyla nebývá zaváděna na dlouhou dobu a nejčastěji se jedná o jednorázové podání léku.
Paravazální podání cytostatika je nepříjemné především pro pacienta. V závislosti na podaném preparátu dochází každopádně k podráždění tkáně, v některých případech dojde až k nekróze tkáně. Velice nepříjemné je to, že nekrózy, vznikající na základě paravazálního podání cytostatika, se hojí velice pomalu.
Nejčastější příčinou paravazálního podání je příliš mělké zavedení jehly či kanyly, kdy tato během aplikace vyklouzne ze žíly. Další možnost je situace, kdy jehla či kanyla propíchne zadní stěnu tenké žíly. Dále nesprávná fixace kanyly, kdy při pohybech pacienta dochází k jejímu posunu.
Jako prevence této příhody se doporučuje kromě zjištění žilního návratu, se kterým se většinou personál spokojí, podání relativně malého množství (20–40 ml) fyziologického roztoku nebo glukózy před vlastním podáním cytostatika. Tím můžeme zjistit případnou paravazaci ze špatného zavedení kanyly nebo jehly.
 
Vlastní ošetření paravazace
Vždy závisí na typu podaného cytostatika. Tu můžeme podle rozsahu poškození rozdělit na:
- cytostatika dráždící tkáně – při paravazaci zde dochází k podráždění tkáně a bolesti. Tyto preparáty by však neměly způsobit nekrózu.
- cytostatika uzpůsobující nekrózu tkáně – ta způsobují nekrózy a povrchové ulcerace kůže.
 
Dojde-li již k podání cytostatika mimo žílu, máme k dispozici nespecifické způsoby léčby, které se používají při jakékoli paravazaci a specifické postupy, které používáme u konkrétních cytostatik.
Mezi cytostatika s vysokou pravděpodobností rizika vzniku nekrózy při paravazaci patří: antracykliny, deriváty vinca rosea, mytomycin C a platina. Všechna ostatní cytostatika můžeme považovat za léky s nízkou pravděpodobností vzniku nekrózy nebo nezpůsobující nekrózu.
 
Příznaky paravazace
Patří sem okamžitě po podání léku otok, bolest, omezení hybnosti. Nejzávažnějším příznakem jsou bolestivá indurovaná ložiska. U cytostatik s vysokou pravděpodobností vzniku nekrózy následuje narůstající bolestivost, pigmentace v místě otoku a bolestivá zarudlá indurace se posléze mění v nekrózu či vředovatí. Teoreticky může dojít k poškození cévních a nervových struktur.
 
Léčba paravazace
Především musíme zastavit infuzi a pokusíme se odsát zbytek cytostatika. Na paravazát netlačíme, aby se dále nerozšiřoval. U cytostatik s vysokou pravděpodobností vzniku nekrózy následuje aplikace specifických opatření, kam patří:
Aplikace chladu – snižuje bolestivost a na základě vasokonstrikce se paravazát dále nerozšiřuje.
Aplikace tepla – zde naopak dochází ke zvýšenému vstřebávání paravazátu lymfatickým řečištěm, bohužel u antracyklinů a platiny může teplo zvýšit cytotoxický efekt preparátu v paravazátu.
Lokální aplikace dimetylsulfoxinu – používá se 99% nebo 60% roztok, který aplikujeme lokálně, popřípadě mast.
Předpokládaným účinkem léku je jednak po rychlém průniku do podkoží protizánětlivý účinek, neutralizace volných radikálů a redukce toxicity u derivátů platiny.
Aplikace hyaluronidázy – preparát se aplikuje přímo do paravazátu, dávka by neměla překročit 1500 iu (iu = interantional unit = smluvená jednotka).
Další možností je lokální aplikace natrium karbonátu a glukokortikoidů. Jde však o empirický postup, pro efektivitu jejich aplikace neexistují jednoznačné důkazy.