Hematologie

4.4.1 Maligní non-hodgkinské lymfomy

4.4.1 Maligní non-hodgkinské lymfomy
 
 
Maligní non-hodgkinské lymfomy (NHL) jsou nádory, které postihují lymfatickou tkáň (lymfatické uzliny a mimouzlinové lymfatické tkáně). S rozvojem nemoci nádorové buňky napadají kostní dřeň, játra a slezinu. Na rozdíl od Hodgkinova lymfomu, jsou většinou diagnostikovány u starších pacientů (55-65 let). Existují různé typy NHL, které vychází z různých vývojových stádií lymfocytů - nejčastější typ z lymfocytů typu B (B-lymfomy), asi 10 % případů z T lymfocytů (T-lymfomy) a z NK (natural killer) buněk (NK-lymfomy). Často jsou jednotlivé typy NHL spojeny se specifickými molekulárně biologickými změnami.
Klasifikace non-hodgkinských lymfomů vychází z klasifikací WHO a REAL (A Revised European-American Classification of Lymphoid Neoplasms), které při hodnocení onemocnění zahrnují fenotyp, příslušnost k vývojové linii, histologický grading, míru agresivity nemoci a morfologická, imunologická a cytogenetická kritéria. Dle klasifikace WHO jsou lymfomy rozděleny na prekurzorové (z nezralých lymfocytů) a na ty vzniklé ze zralých lymfocytů. Některé typy B a T-lymfomů jsou uvedeny v tabulce 4.3.
 
Tabulka 4.3 Typy NHL a míra agresivity nádoru
Typ vývojové linie
Jednotlivé typy NHL
Agresivita lymfomu
B-lymfocyt
Burkittův lymfom
Prekurzorový B-lymfoblastický lymfom
Plazmocelulární leukemie
Folikulární lymfom (velkobuněčný)
Difuzní velkobuněčný lymfom
Prolymfocytární B- leukemie
Mnohočetný myelom
Lymfom plášťové zóny
Vlasatobuněčná leukemie
Lymfom folikulárního centra (malobuněčný)
Extranodální MALT B-lymfom
Splenický lymfom marginální zóny
Lymfoplazmocytární lymfom
Velmi agresivní
Velmi agresivní
Velmi agresivní
Agresivní
Agresivní
Agresivní
Agresivní
Agresivní
Málo agresivní
Málo agresivní
 
Málo agresivní
Málo agresivní
Málo agresivní
 
 
T-lymfocyt
Sézaryho syndrom a Mycosis Fungoides
Anaplastický velkobuněčný lymfom
T a NK lymfatické leukemie
Chronická T-lymfatická leukemie
Periferní T-lymfomy
Intestinální T-lymfom
Angiocentrický lymfom
Prekurzorový T- lymfoblastický lymfom
T-lymfom/ HTLV1
Málo agresivní
 
Agresivní
Málo agresivní
Málo agresivní
Agresivní
Agresivní
Agresivní
Velmi agresivní
Velmi agresivní
 
Zdroj: autor
 
Maligní non-hodgkinské lymfomy mohou vzniknout ve spojení s chronickým zánětlivým onemocněním (bakterie Helicobacter pylori, chlamydie), viry (např. virus Epstein-Barrové u Burkittova lymfomu, hepatidy C, lidský herpes virus-8, virus HIV) nebo imunosupresivní léčbou. Pacienti s NHL mají sníženou imunitu v důsledku vrozených imunodeficitních syndromů, imunosupresivní léčby, transplantace nebo autoimunitního onemocnění. Genetická predispozice zvyšuje riziko vzniku maligního lymfomu 2-3x.
Vývoj lymfomů může mít různý průběh, rozlišujeme rychle rostoucí (agresivní; hlavně u mladých lidí a dětí), a pomalu se vyvíjející (indolentní; především u starších pacientů). Klinické příznaky onemocnění se liší dle míry agresivity lymfomu. Charakteristickým rysem je zvětšení mízních uzlin (lymfadenopatie). Rozšíření mimo uzliny do tkání a orgánů (kostní dřeň, zažívací trakt, štítná žláza, CNS, vedlejší nosní dutiny a varlata) je častější u agresivních forem lymfomů. Infiltrace do kostní dřeně je doprovázena vznikem anémie, pancytopenie, výjimečně může u agresivních forem lymfomů dojít k osteolýze a patologickým frakturám. U pacientů s pokročilejším stádiem onemocnění se kromě zduření lymfatických uzlin objevují systémové příznaky tzv. B-symptomyteplota (nad 38 °C), noční pocení, úbytek na váze o více než 10 % během 6 měsíců a nevolnost. Podle systémových příznaků se rozlišuje stádium A – pacienti nemají celkové příznaky a stádium B, kdy mají pacienti alespoň jeden z B-symptomů. Hodnocení klinického stádia NHL vychází z Ann Arbor klasifikace (Tabulka 4.4).
 
Tabulka 4.4 – Klinická stádia dle Ann Arbor klasifikace
Stádium
Projevy
Stádium I
zasažení jedné skupiny lymfatických uzlin (I)
nebo jednoho extralymfatického orgánu (I E)
Stádium II
zasažení dvou nebo více uzlin na jedné straně bránice (II)
nebo jedné či více skupin lymfatických uzlin a jednoho extralymfatického orgánu na jedné straně bránice (II E)
Stádium III 
postižení lymfatických uzlin na obou stranách bránice (III)
nebo postižení lymfatických uzlin na obou stranách bránice a jednoho extralymfatického orgánu (III E), nebo sleziny (IIIS) nebo obojího (IIISE)
Stádium IV
postižení více extralymfatických orgánů (h-játra, i-plíce, b- kosti, m- kostní dřeň) s nebo bez postižení lymfatických uzlin 
Zdroj: autor
 
Prognóza přežití závisí na typu lymfomu a rozsahu onemocnění (stagingu). Míra přežití u vysoce agresivních nádorů se pohybuje v řádu týdnů, u indolentních lymfomů je to až několik let.

B lymfomy
Nejčastějším typem non-hodginského lymfomu je difuzní velkobuněčný lymfom. Tvoří asi 40 % všech NHL a vyskytuje se u osob se sníženou imunitou. Má většinou agresivní průběh a může vzniknout přeměnou původně indolentního lymfomu (folikulárního B lymfomu, difúzního malobuněčného lymfomu a MALT lymfomu). Projevuje se velkými lymfocyty až 3x většími než normální lymfocyt, dále u pacientů dochází k výraznému zvětšení uzlin a může postihnout také GIT, CNS, varlata, kosti a další. Bez léčby pacient rychle umírá, ale léčba tohoto typu lymfomu je poměrně úspěšná.
Mezi častý typ B lymfomů patří také folikulární lymfom. Objevuje se u pacientů většinou mezi 55-60 lety. Projevuje se zvětšením uzlin, později dochází k napadení kostní dřeně a parenchymatózních orgánů (např. slezina, lymfatické orgány) a snížení imunity. Prognóza přežití závisí na stádiu nemoci, obvykle dosahuje 12-15 let. Ve třetině případů dochází po 10 letech k přeměně v difuzní velkobuněčný B-lymfom, který je agresivnější.
Dalším typem lymfomů jsou extranodální lymfomy marginální zóny asociované s mukózní tkání (MALT). Tyto lymfomy vznikají nejčastěji v orgánech, kde není přítomna lymfatická tkáň např. v žaludku, plicích nebo štítné žláze. Lymfatická tkáň se tam vytvoří jako důsledek dlouhodobého vystavení infekci a vytvořenému zánětu (chronické infekce žaludku). Lymfomy MALT jsou nejčastějším typem, který postihuje GIT a postupně se přeměňují až na difuzní velkobuněčný B-lymfom.
Mezi B-lymfomy se řadí také chronická B-lymfatická leukemie (malobuněčný B lymfom) je lymfoproliferativní onemocnění, které má poměrně nízkou malignitu. Projevuje se nekontrolovanou proliferací a nahromaděním maligně transformovaných vyzrálých B-lymfocytů, které nepodléhají apoptóze. Postihuje pacienty starší 50 let a jde o nejčastější typ leukemie u dospělých v Evropě a Severní Americe.
V patogenezi choroby se uplatňuje zvýšená exprese genu Bcl-2, který inhibuje apoptózu B-lymfocyty a patologické lymfocyty se tak hromadí. Tyto patologické B-lymfocyty produkují cytokin TGFβ (tumour growth factor β), který inhibuje proliferaci normálních B-lymfocytů, což vede k rozvoji infekcí, hemolytické anémie nebo trombocytopenie. Jedním z klinických příznaků choroby je lymfocytóza (vzestup lymfocytů nad fyziologické hodnoty) v periferní krvi a kostní dřeni. Klinickými příznaky onemocnění jsou anémie, trombocytopenie, zvětšení uzlin a sleziny, zvýšená teplota bez infekčního původu, noční pocení, úbytek váhy a v konečných stádiích nemoci i úbytek svalové hmoty či napadání nelymafatických orgánů (např. játra, prostata). Onemocnění také provází snížená imunita v důsledku porušené funkce T-lymfocytů, což u pacientů způsobuje časté virové a bakteriální infekce (pásový opar, pneumonie). U některých pacientů s B-CLL přechází toto onemocnění v maligní lymfom (nejčastěji difuzní velkobuněčný lymfom).
 
T lymfomy
Tvoří asi 10 % všech lymfomů, patří sem T-lymfomy a NK-lymfomy. Většinou mají velmi agresivní průběh.
 
T-lymfom (lymfocytární leukemie) patří mezi vzácnější typy lymfomů. Je způsoben virem HTLV-1 (Human T- cell leukemie virus type 1), který se vyskytuje hlavně v Japonsku a v Karibské oblasti. Jedná se o agresivní onemocnění, s mnohočetnými kostními ložisky, hyperkalcemií a typickou morfologií nádorových T-buněk.
Další skupinu T-lymfomů tvoří kožní T-lymfomy např. Mycosis fungoides a Sézaryho syndrom.  Mycosis fungoides patří mezi nejčastější kožní nádory (až 50 %). Sézaryho syndrom se projevuje zánětem kůže (erytrodermií), zvětšenými uzlinami (lymfadenopatií) a přítomností nádorových Sézaryho buněk. Jde o velmi agresivní typ lymfomu s velmi špatnou prognózou.

Pro stanovení diagnózy NHL se používá histologické a imunohistologické vyšetření reprezentativního vzorku tkáně (uzliny). Nejdůležitějšími metodami pro diagnostiku jsou klasická morfologie (růst a velikost buněk, tvar jádra, výskyt a velikost jadérka), imunohistochemie, imunofenotypizace (zjišťování antigenů pomocí protilátek) a cytogenetika. Pro správné stanovení diagnózy se provádí chirurgické odstranění postižených uzlin a patologické zhodnocení nálezu. Typickým projevem (až u 80 % folikulárních lymfomů) je translokace t(14; 18) (q32; q21), která způsobí spojení bcl-2 genu na chromozomu 18 s oblastí genů těžkých řetězců imunoglobulinů na chromozomu 14. Tato translokace vede ke zvýšené expresi genu bcl-2, který zablokuje proces zániku buněk (apoptózy). Jiný typ translokace t(11; 14) (q13; q32) typický pro lymfom z plášťových buněk, vede ke zvýšené expresi genu bcl-1, který má za následek zvýšenou proliferaci buněk.
Z běžných biochemických vyšetření je důležité stanovení aktivity laktátdehydrogenázy, neboť zvýšená aktivita laktátdehydrogenázy koreluje s rychlou proliferací a nepříznivou prognózou. Pro stanovení rozsahu onemocnění (stagingu) se používá CT vyšetření. Forma léčby se liší podle typu NHL a rozsahu onemocnění, důležitou roli hraje také věk pacienta a další choroby. Základem léčby je chemoterapie v kombinaci s monoklonálními protilátkami (anti-CD20), dalšími léčebnými postupy jsou radioterapie a chirurgické odstranění lymfomu např. žaludku.