Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.2.4 Ostatní smysly
1.2.4 Ostatní smysly
Čich
Adekvátními stimuly pro čichové počitky jsou některé chemikálie v plynném stavu. Z elementů jsou to halogény (Fl, Cl, Br, Io) a Ph a As. Z anorganických sloučenin jsou to pouze hydrosulfát, amoniak a O3 (ozón). Organických sloučenin je asi 500 000. Kromě uvedených 6 prvků do těchto sloučenin vstupuje pouze 10 dalších (H, C, Si, N, O, S, antimon, bizmut, selén a telur).
Senzorickými orgány čichu jsou tzv. čichové buňky, které jsou stěsnané na prostoru asi 2 až 4 cm2 nesoucím označení čichový epitel ve štěrbinách nosní dutiny. Na tomto prostoru se v každé polovině našeho nosu nachází asi 5 000 000 čichových buněk. (Pes jich má cca 20x více.) Jde o bipolární buňky schopné generovat nervové vzruchy. Jejich axony tvoří vlákna I. hlavového nervu.
Tyto buňky jsou mimo hlavní dráhy, kterými prochází vzduch při normálním dýchání. Jsou chráněné výběžky, které odvracejí vzduch, zvlhčují ho a odstraňují z něj prach. Axony těchto buněk procházejí tenkou pórovitou destičkou čichové kosti, která odděluje horní část nosní dutiny od mozkové dutiny.
Většina nervových drah vede z receptorů přes čichové bulby do vývojově nejstarších částí mozku zodpovědných za reflexní spouštění emocionálních a sexuálních reakcí. Některé dráhy však vedou až do mozkové kůry.
Dosud neexistuje obecně přijímaná klasifikace čichových počitků. Obvyklé dělení spočívá v rozlišení počitků emocionálně kladných (vůně) a emocionálně záporných (zápachy). Čich je proto někdy chápán jako emocionální smysl – na rozdíl od tzv. kognitivních smyslů (zrak, sluch).
Zdá se, že jsme schopnější (citlivější) detekovat přítomnost různých pachů než diferencovat rozdíly v intenzitě těchto pachů. Kromě toho naše schopnost rozlišovat mezi pachy vysoce převyšuje naši schopnost tyto pachy pojmenovat. Současně se ukazuje, že ženy zpravidla dosahují lepších výsledků při úkolu detekovat a identifikovat správně vůně a pachy než muži.
Chuť
Chuť patří – spolu s čichem – k nejméně probádaným smyslům. Je tomu tak jistě i proto, že jejich poruchy nejsou pro člověka tak závažné jako poruchy zraku nebo sluchu. Je tomu tak ale i proto, že vlastní podněty (chemické prvky a sloučeniny) je velmi obtížné podrobit experimentální kontrole. Je mnohem jednodušší kontrolovat frekvenci a amplitudu akustického podnětu než koncentraci kationtů sodíku na receptorové buňce. To souvisí i s tím, že receptory pro tyto chemické smysly jsou mikroskopicky velké. Kromě koncentrace zkoumané látky navíc výsledná chuť závisí na řadě průvodních jevů, jako je například její teplota, barva, vůně, hutnost atp.
Vcelku se však zdá, že člověk disponuje čtyřmi základními počitky chuti – sladká, kyselá, slaná a hořká chuť –, kterým ze všech 94 chemických prvků a nekonečného množství jejich kombinací odpovídají právě pouze čtyři chemické prvky a sloučeniny. Žádné jiné prvky ani sloučeniny ani molekulární struktury neregistrujeme – jsou pro nás „bez chuti“.
Vlastními receptory chuti jsou tzv. chuťové pohárky, které jsou vnořené do povrchových vrstev papil. Na jednotlivých papilách se nachází různé množství chuťových pohárků. Byl publikován nález 27 pohárků na papile člověka. U subhumánních tvorů jsou jejich počty odlišné. Člověk má asi 10 000 těchto pohárků. Kromě jazyka jsou tyto pohárky rovněž v mnoha ostatních částech ústní dutiny včetně hrtanové příklopky, měkkého patra, čípku, hrtanu a ve vystýlce horní třetiny jícnu.
Chuťové pohárky mají mikroskopické rozměry (400–800 nm). Každý pohárek obsahuje vždy asi 30–80 buněk čtyř různých druhů. Tyto buňky se označují číslicemi 1–4. Ze 4. typu buněk se může vyvinout kterákoliv z buněk prvních tří typů. Proto jsou tyto buňky pokládány za matiční a jsou označovány jako bazální. Funkce ostatních tří typů není zcela jasná. Předpokládá se, že vlastní receptor je tvořen buňkami 3. typu, který jediný tvoří synapse s neurony. Žádné z těchto buněk nemají vlastní axony, ale na 3. typ buněk jsou napojené dendrity Schwannových buněk, které mají svá těla mimo chuťový pohárek. 1. typ buněk má patrně funkce podpůrné a úloha buněk 2. typu patrně spočívá v generování neuronových signálů.
Výslednými počitky jsou sladká, slaná, kyselá a hořká chuť. Všechny tyto chuti vnímáme na celém jazyku, i když existují zóny, které jsou pro počitky některých chutí citlivější.
Vestibulární ústrojí
Kromě sluchového ústrojí je ve vnitřním uchu též ústrojí rovnovážné (statokinetické). Vzhledem ke svému umístění v předsíni vnitřního ucha je rovněž označováno jako ústrojí vestibulární. Dělí se na čidlo statické, určené ke vnímání polohy, a čidlo kinetické, které je určeno ke vnímání pohybu.