Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.6.2 Fyziologie emocí
1.6.2 Fyziologie emocí
Jde o komplex tělesných – viscerálních a neurofyziologicko-biochemických – změn, označovaný jako arousal, aktivizace či excitace.
Většina fyziologických změn, k nimž dochází během emoční aktivace, je způsobena aktivací sympatického oddílu autonomního nervového systému, který připravuje tělo na boj nebo útěk. Sympatický systém vyvolává následující změny (ne nutně všechny současně):
- zvýšení krevního tlaku a zrychlení srdeční frekvence (tepu)
- odvádění krve od žaludku a střev k mozku a kosternímu svalstvu
- snížení hladiny glukózy v krvi, aby bylo zajištěno v případě potřeby větší množství energie
- zrychlení dýchání
- zvýšení srážlivosti krve pro případ poranění
- zvýšení pocení a snížení vylučování slin a hlenu
- vztyčení chlupů na kůži (husí kůže)
- zúžení zorniček.
Sympatický systém připravuje organismus na výdej energie. Když emoce opadnou, přebírá řízení parasympatický systém, který vrací vše do původního stavu. Jeho funkcí je naopak uchovávání energie.
Tyto činnosti autonomního nervového systému jsou spouštěny činností určitých oblastí mozku, včetně hypotalamu a částí limbického systému. Impulsy z těchto oblastí jsou přenášeny k jádrům mozkového kmene, která kontrolují funkce autonomního nervového systému. Autonomní nervový systém pak působí přímo na svaly a vnitřní orgány a spouští některé výše popsané tělesné změny. Další tělesné změny působí nepřímo stimulací vylučování adrenálních hormonů.
Teorie týkající se fyziologické stránky emocí
Některé moderní směry bádání v oblasti fyziologie emocí se zaměřily na problematiku fyziologického arousalu. Jím se rozumí fyziologické vybuzení organismu (excitace, tonizace). Vycházejí z předpokladu, že fyziologický arousal je difusní a nespecifický vzhledem k jednotlivým emocím, a že ovlivňuje pouze intensitní stránku emocí, nikoliv jejich stránku kvalitativní (hédonickou). Prudký hněv se tedy fyziologicky neliší od emocí zcela odlišných – například od silné radosti.
Schachterova teorie emocí
Podle této teorie je primární příčinou emoce jakýsi nediferencovaný (difúzní) a nevysvětlený obecný arousal. Organismus se následně snaží o vysvětlení tohoto arousalu. Procesy hledání vysvětlení (atribucí) ústí v nalezení a „přilepení“ nálepky, která určuje kvalitu této emoce. Emoce je zde tedy interpretací obecného arousalu. Nemá-li jedinec žádné předem zaběhané vysvětlení pro svůj stav fyziologické excitace (arousalu), označuje tento stav emocemi, které odpovídají kognitivním a situačním faktorům.
V jednom experimentu byl skupině pokusných osob podán hormon adrenalin, který zvyšuje celkovou fyziologickou aktivitu organismu: zrychluje tlukot srdce, zrychluje dech, uvolňuje do krevního řečiště cukry, nutné pro rychlou akci, navozuje pocit tělesné nervozity či vzrušení. Polovině subjektů z této skupiny bylo řečeno, že se injekce projeví výše uvedenými příznaky, druhé polovině bylo řečeno, že injekce na ně nebude mít žádný vliv. Současně bylo jiné skupině podáno placebo. Tyto osoby byly rovněž rozděleny do dvou podskupin a byly jim poskytnuty stejné informace. Pokusné osoby nevěděly, jaký přípravek dostaly.
Poté převedl experimentátor pokusné osoby do vedlejší místnosti. V této místnosti pomocník experimentátora před polovinou pokusných osob vyzařoval dobrou náladu – pouštěl vlaštovky z papíru, cvičil s hula hoop atp. Před druhou polovinou naopak demonstroval špatnou náladu – reagoval stále agresivněji na příliš osobní otázky v dotazníku, který měli současně vyplňovat. Chování pokusných osob bylo sledováno experimentátorem jednostranně průhledným sklem a byly registrovány jejich emocionální projevy. Po návratu do místnosti experimentátora měly navíc vyplnit dotazník, týkající se jejich aktuálního emocionálního stavu.
Výsledky ukazují, že nálada těch pokusných osob, které byly pod vlivem adrenalinu, avšak neočekávaly změnu fyziologického stavu (tj. neměly pro něj předem připravené vysvětlení), byla totožná s náladou, kterou manifestoval svým chováním pomocník experimentátora – tj. byly například bujaře veselé, euforické, nebo naopak rozhněvané, zlostné a vzteklé. Tyto pokusné osoby si přitom své nálady vysvětlovaly účinkem aplikovaného přípravku, nikoliv přítomností druhých osob. Emocionální chování ani sdělovaná nálada ostatních pokusných osob nebyla chováním pomocníka experimentátora nijak výrazně ovlivněné.
Teorie transferu excitace – Dolf Zillmann:
Zillmann rozšířil Schachterův model na základě analýzy latence fyziologické excitace a jejího gradientu oslabování či navracení se do normálního pásma. Tento autor rozlišuje mezi rychlými nervovými transmisemi, které zprostředkovávají kognice, a poměrně pomalými humorálními procesy a s nimi souvisejícími fyziologickými reakcemi. V normálních případech předchází kognitivní adaptace fyziologickou excitaci. Jádro jeho teorie spočívá v tom, že organismus si může přinést do nové situace excitaci (arousal), která je reakcí na minulou situaci. V této nové situaci může zažít excitaci, kterou tvoří (a) nový arousal, který je specifický pro existující situaci, a (b) reziduální excitace z minulé situace. Jeho reakce na nové podněty pak může být nepřiměřeně intensivní, neboť jeho excitace neodpovídá pouze právě působícím podnětům. Zillmann tento jev označil jako transfer excitace.
V jeho experimentu obdržela v první etapě pokusná osoba od jiné pokusné osoby nespravedlivě několik elektrických ran. Experimentátor poté všechny pokusné osoby rozdělil do tří skupin. Ve druhé etapě pak shlédly tyto tři skupiny tři odlišné patnáctiminutové filmové ukázky a současně byly měřeny jejich fyziologické reakce (arousal) pomocí snímání kožně-galvanické reakce. První skupina viděla ukázku z filmu Cestování Marca Pola. Šlo o vzdělávací film, který nevedl ke zvýšení fyziologické excitace. Druhá skupina zhlédla ukázku z filmu Body and Soul. Šlo o film s agresivní tématikou, která navodila, jak ukázalo měření, zvýšené fyziologické vybuzení. Třetí skupina viděla ukázku z erotického filmu The Couch, který navodil nejvyšší úroveň fyziologické excitace.
Ve třetí etapě vystupovala pokusná osoba v roli učitele. Jejím žákem, sedícím v oddělené vedlejší místnosti, byla pokusná osoba, která ji v první etapě nespravedlivě trestala elektrickými ranami. Učitel měl před sebou panel, na kterém bylo deset tlačítek označujících různou úroveň elektrické rány, kterou právě osobě v druhé místnosti uděluje. Úkolem žáka bylo odpovídat prostřednictvím signalizace na určité dotazy učitele. Za každou chybu mu měl učitel udělit elektrickou ránu takové intensity a délky, jak sám uzná za vhodné. Žák reagoval chybně ve 12 z celkem 20 úkolů. (Netřeba snad dodávat, že žák byl ve skutečnosti spolupracovníkem experimentátora a žádné elektrické rány ve skutečnosti nedostával.)
Výsledky ukazují, že nejsilnější elektrické rány udělil učitel žákovi tehdy, shlédl-li erotický film, nejméně intenzivní, shlédl-li film o cestování Marca Pola. Intenzita jeho reakce tedy odpovídala intenzitě fyziologického vybuzení, které si do nové situace přinesl z předchozí situace.
Graf 1 Vliv filmu na intenzitu agresivního chování.
Data: Zillmann, D. (1971) Excitation transfer in communication-mediated aggressive behavior. Journal of Experimental Social Psychology 7, 419-434.)
Stojí za zmínku, že ačkoli byl arousal z první situace spojen s nejrůznějšími emocemi (od kladných po záporné), přenesla se do druhé situace zjevně pouze jeho intenzita, nikoli kvalita.