Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.3.2 Batole
2.3.2 Batole
V batolecím věku lze rozlišit mladší (od 1 do 2 let) a starší batolecí věk (od 2 do 3 let).
Fyzický a motorický vývoj
Od prvního do třetího roku vyroste chlapec ze 77 na 97 cm, z 10 kg přibude na přibližně 15 kg. Děvčátka jsou o něco málo menší a lehčí. Ke konci tohoto stadia se tělo často zaoblí, přichází tzv. "první plnost". Ve třech letech je už obličej výrazně modelován, mléčné zuby jsou kompletní. Mozek už váží více než kilogram. Někteří badatelé tvrdí, že mozek zraje mezi 15. a 24. měsícem života obzvláště rychle a spojují tento vývoj s rychlými pokroky v uvědomování si sebe sama.
Ve druhém roce života doznává dítě pokrok od nejistého batolení k suverénní chůzi. Před třetím rokem již dítě běhá, dokáže stát na jedné noze, chodit do schodů, kopat o míče. Jeho ruka už zvládne všechny základní pohyby. Ve dvou letech dokáže napodobit dospělého, když nám ukáže, jak se kreslí kruh nebo přímka. Během těchto dvou let se naučí jíst zcela samo a oblékat se pouze s menší pomocí.
Duševní vývoj batolete
Intelektový a lingvistický vývoj
Zpočátku tohoto období (tj. cca ve 12. měsíci) si dítě osvojuje postupně jednotlivá slova; v patnácti měsících ovládá v průměru 10 slov, ve dvaceti čtyřech měsících jich ovládá aktivně asi 200. Děti však rozumí mnohem většímu počtu slov, než jsou schopny samy aktivně produkovat. Jejich pasivní slovní zásoba je asi 5 až 6x větší než jejich zásoba aktivní.
První slova, která děti aktivně užívají, mají zpravidla tyto charakteristiky:
1. První slovo není nutně slovem, které dítě nejčastěji slýchá. První slovo má tendenci označovat objekty, které jsou důležité pro děti, nebo s nimiž přicházejí často do styku. Často jsou jimi slova jako mama, dada, baba (láhev) atp.
2. Ve vývoji slovní zásoby zpravidla předcházejí podstatná jména, slovesa a zájmena ostatní slovní druhy (přídavná jména, příslovce atd.). Dítě dříve říká máma nebo chci než velký nebo více.
3. Zákonitě se mění i rozsah slovy označovaných objektů. Zpočátku je význam slova, které dítě užívá, příliš úzký. Říká-li dítě auto, nemyslí tím auto obecně, ale jedno konkrétní autíčko a zlobí se, když to nechápete. Později je naopak extenze pojmu příliš široká, takže každé zvíře je „čiči“ a auto je vše, co má kola. Tento vývoj je velmi důležitým ukazatelem, že si dítě vytváří mentální kategorie.
4. Jednotlivá slova stojí často za celé věty (slovo-věta). Holofráze či „globální slovo“ „pes“ tak může znamenat „Hele pejsek!“, ale také „Kde je můj pejsek?“, „Pes štěká“, „Bojím se tohoto psa“ atp.
Asi ve 24. měsíci začíná dítě užívat první věty. Zpočátku jde o dvouslovné věty typu „Ještě pít!“, „Pojď sem!“ atp. Jakkoliv krátké, představují tyto věty v mentálním vývoji dítěte důležitý mezník. Jazyk jimi začíná být symbolickým systémem, v němž slova nejen označují věci, ale rovněž stojí ve vzájemných vztazích k sobě navzájem.
Mezi 20. a 30. měsícem si děti osvojí základy gramatiky, respektive syntaxe: naučí se sestavovat z jednotlivých slov nejprve dvouslovné, později víceslovné věty. Asi ve 2½ letech užívají děti tři a víceslovné věty, i když zpočátku ve výstavbě věty velmi často chybují. Později (kolem 36. měsíce) se frekvence těchto chyb značně snižuje a jejich projev se po formální stránce začíná velmi přibližovat projevu dospělého člověka.
Ve vývoji syntaktické kompetence se objevuje stejný jev jako při osvojování jednotlivých slov: dítě rozumí mnohem složitějším větám než je samo schopno produkovat; kompetence předchází i zde produkci.
Osobnost: temperament dítěte
Děti se rodí s jedinečnými biologickými rytmy a styly reagování. Tento soubor charakteristik je označován jako temperament. Temperament se týká především emocionality:
a) jak citlivé jsou děti na emocionální podněty
b) jak rychle a intenzivně reagují na tyto podněty
c) celkové naladění a intenzita převládající nálady
d) proměnlivost nálad.
V současné době patří k základním pracím, věnovaným problematice temperamentu, studie Alexandra Thomase a Stelly Chessové známé jako NYLS – New York Longitudinal Study. Tito autoři od roku 1958 sledovali opakovaně 140 dětí od raného dětství až do mladé dospělosti. Sledovali devět dimenzí temperamentu, jimiž byly:
- úroveň aktivity – jakým způsobem a jak často se jedinec pohybuje
- rytmičnost a pravidelnost – predikovatelnost biologických rytmů či cyklů (hlad, žízeň, spánek, vyměšování atp.)
- přiblížení nebo oddálení – jak jedinec prvotně reaguje na nové podněty – hračky, pokrm, lidi atp.
- adaptabilita – jak snadno lze původní reakci modifikovat v požadovaném směru
- práh citlivosti – od jaké intenzity vyvolá podnět reakci
- intenzita reakce – jak energicky jedinec reaguje
- kvalita nálady – zda je převažující naladění spíše pozitivní, příjemné, radostné a přátelské nebo naopak negativní, nepříjemné, neradostné a hostilní
- snadnost odpoutání pozornosti (distractibility) – jak snadno může nějaký irelevantní podnět odpoutat pozornost jedince nebo interferovat s jeho chováním
- rozpětí a stabilita pozornosti – jak dlouho sleduje jedinec určitou činnost a pokračuje v ní vzdor různým překážkám.
Statistická analýza vedla k identifikaci tří relativně nezávislých dimenzí:
- negativní emocionality
- úrovně aktivity
- sociability.
Každé dítě lze umístit na každé z těchto tří dimenzí a jejich kombinace charakterizuje jeho osobní styl či temperament. Ukazuje se však současně, že tyto kombinace nejsou libovolné, ale vytvářejí tři základní skupiny či kategorie (typy), do nichž bylo možno zařadit 2/3 dětí:
1. Easy child – pohodové dítě (cca 40 % dětí):
- dobře naladěné, šťastné, s nízkou frekvencí záporných emocí;
- sociabilní;
- s pravidelnými biologickými rytmy a střední mírou aktivity, dobře se adaptující, nevyhýbající se ale naopak kladně přijímající nové podněty;
2. Difficult child – problematické dítě (cca 10 % dětí):
- vzrušivé, intenzivněji vyjadřující emoce, definiční je pro ně záporná emocionalita, často křičí a pláčou, snadno lze odpoutat jejich pozornost, často se bojí nových podnětů (věcí, lidí);
- s nepravidelnými biologickými rytmy, zpravidla jsou velmi aktivní, nezřídka již od kolébky;
- méně sociabilní než ostatní děti, na ostatní lidi reagují méně kladně;
3. Slow-to-warm-up child – dítě, které se pomalu „otrkává“ (cca 15 % dětí): Mezi těmito dvěma póly se nachází početná skupina dětí, jíž zpočátku působí nové věci a situace rovněž potíže, ale postupem času se „zahřejí“ a jejich chování se změní. Jejich reakce nebývají příliš intenzivní ani extrémní, zpravidla jsou mírné a pomalu se přizpůsobují novým okolnostem.
4. Ostatní (cca 35 % dětí): mnoho dětí nelze zařadit hladce ani do jedné z těchto kategorií. Dítě může mít například pravidelný rytmus jídla a spánku, avšak současně se může bát nových věcí a neznámých lidí. Jiné dítě si může jen pomalu zvykat na novou stravu, avšak velmi rychle si zvykne na novou au-pair. Všechny tyto kombinace jsou zcela normální, i když ne tak časté.
Faktory ovlivňující temperament:
Podle Thomase a Chessové je temperament vrozenou a převážně geny určenou charakteristikou. Rozdíly mezi dětmi nejsou zpravidla ovlivněny téměř žádnými faktory prostředí.
Avšak neobvyklé události nebo neobvyklé zacházení s dítětem temperament ovlivnit mohou.
Thomas a Chessová popisují například děvče, které bylo zpočátku zařazeno mezi „problematické“ děti. Asi v deseti letech se však u ní náhle projevilo hudební a dramatické nadání. To mimo jiné značně změnilo chování prostředí (zejména rodičů) k ní. Ve 22 letech byla dobře adaptovaná.
Naopak jistý „pohodový“ chlapec se dostal do emocionálních problémů, když kolem 14 let začal experimentovat s drogami. Asi po roce drog nechal a následoval jistého indického guru. Šlo o značně problematické období jeho života. Po několika letech se s tímto guru rozešel a po dvacátém roce života byl opět velmi dobře adaptován.
Asi 1/3 dětí s NYLS vykazovala někdy v průběhu vývoje problémy s chováním. Většinou šlo o drobné problémy, které se vyskytly v předškolním věku (mezi 3. a 5. rokem života) a zpravidla pominuly s nástupem puberty. Některé z nich přetrvávaly, nebo se dokonce s věkem zhoršovaly. Žádný temperamentový typ nebyl vůči těmto problémům imunní.
Problémy se začnou vyskytovat zejména tehdy, jsou-li děti vystaveny stresu. Jedním z důležitých zdrojů stresu pro ně je, jsou-li vystaveny požadavkům, které jsou v rozporu s jejich přirozeností, s jejich temperamentem. Je-li například velmi aktivní dítě uzavřeno do omezeného prostoru a chce-li se od něj, aby delší dobu tiše sedělo a nerušilo. Nebo je-li „slow-to-warm“ dítě nuceno k tomu, aby se neustále přizpůsobovalo novým lidem a situacím. Nebo je-li stabilní a vyrovnané dítě, soustředěné na své hry, neustále vyrušováno. Klíčem ke zdravému vývoji je zde kongruence mezi požadavky prostředí a přirozeností dítěte.
Tato kongruence je náročná pro obě strany. Vyžaduje adaptaci ze strany dítěte i rodiče. Například aktivní, energický rodič se může hůře přizpůsobovat a být méně spokojený s dítětem, které je pomalé, poddajné a vyrovnané než s dítětem aktivním. Naopak méně aktivní rodič může toto dítě preferovat.
Jedním z důležitých principů zde je, aby se rodiči snažili poznat a porozumět temperamentu dítěte, a aby pokud možno přizpůsobovali své požadavky přirozenosti dítěte. Neměli by se snažit dítě přetvořit podle svých ideálů. Například „obtížnému“ typu dítěte může rodič pomoci tím, že zavede flexibilní dobu oběda, například mezi 12. a 13. hodinou. Rodiče dětí, které se jen pomalu „otrkávají“, by měli těmto dětem nechat dost času na to, aby si zvykly na nové lidi a situace, a měli by totéž chtít od ostatních členů rodiny, od učitelů atd.
Když si rodič uvědomí, že je temperament jeho dítěte do značné míry vrozený, může se mu značně ulevit. Když si uvědomí, že se dítě chová určitým i způsoby díky tomu, že má určitý temperament a nikoliv proto, že je zlé, líné nebo neochotné, začne se sám chovat přátelštěji a bude k němu mít méně pocitů úzkosti, viny a nepřátelství. Může se snažit rozvíjet to pozitivní, co každý z typů temperamentů v sobě skrývá, namísto toho, aby se soustředil se na jeho slabé stránky.