Obecna_a_vyvojova_psychologie

3.3 Humanistická a existenciální psychologie

3.3 Humanistická a existenciální psychologie
 
 
 
Termín „humanistická psychologie“ razili v šedesátých letech teoretici osobnosti, kteří se za vedení Maslowa snažili prosadit alternativu ke dvěma hlavním proudům tehdejší americké psychologie, behaviorismu a psychoanalýze. Maslow sám hovořil o third force psychology. Stoupenci tohoto hnutí zastávali různá teoretická východiska; humanistická psychologie nikdy nebyla a není jednotnou teorií nebo systémem. Nicméně se její stoupenci hlásí k několika základním koncepcím člověka, které mají kořeny v evropském myšlení. Hlavním zdroje je existenciální filosofie.
Humanismus zdůrazňuje důstojnost a hodnotu lidské bytosti a její kapacitu k seberealizaci. Humanističtí autoři stojí v opozici jak k psychoanalytickému pesimismu (člověk je od přírody sobecký a agresivní), tak k behavioristickému pojetí člověka coby manipulovatelné bytosti (člověk je tím, co z něj udělají druzí). Neztotožňují se však ani s existencialistickým pojetím bezvýchodnosti života. Humanističtí teoretici věří, že v sobě máme potence k tvořivému a zdravému růstu. Jsme-li ochotni akceptovat odpovědnost za své vlastní životy a uplatníme-li tento potenciál, překonáme i negativní vlivy výchovy, vzdělání a dalších sociálních tlaků. Humanismus se zaměřuje na témata, se kterými se v jiných teoriích a systémech nesetkáme. Patří k nim například láska, tvořivost, růst, sebeaktualizace, vyšší hodnoty, stávání se sebou samým, spontaneita, hra, humor, náklonnost, přirozenost, vřelost, autonomie, odpovědnost, vrcholný zážitek, odvaha.