Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.6.3 Expresivní chování
1.6.3 Expresivní chování
K hlavním pozorovatelným komponentám emocí u lidí patří výraz obličeje, paralingvistické projevy, pohled a držení těla. Někteří teoretici pokládají tyto jevy za pouhé „vyjádření“ emoce, která existuje nezávisle na nich, jiní ji chápou jako příčinu vědomého prožitku. Začněme tímto druhým přístupem.
Exprese jako antecedent emoce
Teorie W. Jamese
Jedna z prvních hypotéz o vztahu mezi chováním a emocemi postulovala v rozporu s běžným názorem, že chování předchází emoci. Jamesovo (1884) známé shrnutí této teorie lze volně parafrázovat tak, že nepláčeme proto, že jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme.
Jak k tomuto závěru James dospěl? Podle Jamese platí nutně jedna z těchto dvou tezí: Buď v mozku existují určitá centra, která jsou specifická pro emoce, která však nebyla dosud lokalizovaná, nebo emocionální procesy korespondují s procesy, které mají známá centra v mozku, tj. se senzoricko-motorickými procesy. Podle Jamese platí druhá hypotéza: Emoční procesy, k nimž dochází v mozku, nejsou ničím jiným než specifickými a velmi komplexními kombinacemi senzorických a motorických procesů, k nimž v mozku dochází.
Podle této teorie emociogenní podněty uvádějí v chod reflexní tělesné procesy, jejichž pociťování tvoří základ emoce. Fyziologický proces, specifický pro každou emoci, nás informuje o tom, co cítíme.
Hypotéza Silvana S. Tomkinse
Na Jamese navázala v moderní době řada autorů. Například podle Tomkinse (1962) je nám vrozená aktivizace různých konfigurací faciálních svalů. Tato konfigurace je závislá na hustotě nervových vzruchů. Náhlá a vysoká hustota nervových vzruchů tak například vede ke grimase překvapení, střední hustota ke grimase strachu. Zpracování informací z kontrakce obličejových svalů je podle této teorie emocí. Jde o hypotézu obličejové zpětné vazby (facial feedback). Jednotlivé emoce jsou přitom vyvolané pouze určitými konfiguracemi obličejových svalů. Ohniskem pocitů, které jsou základem všech emocí, je přitom výlučně obličej. V průběhu individuálního vývoje a výchovy dochází k omezení přijatelných a užívaných forem obličejového výrazu (exprese), což má za následek zúžení rozsahu emocí, které můžeme pociťovat. Obličej je dostatečně citlivý a komplexní (členitý), aby mohl vysvětlit separátní kvality jednotlivých emocí. Fyziologický arousal může případně sloužit k vysvětlení odlišností v jejich intensitě.
Experimentálně je tato hypotéza ověřována při použití různých technik.
Přehánění / potlačování výrazu emoce: Například Lanzetta se spolupracovníky nechali pokusné osoby vyjadřovat pocity bolesti. Někdy měly tento výraz záměrně přehánět, jindy naopak jakoby potlačovat. V nepravidelných intervalech (tj. nečekaně) přitom pokusné osoby dostávaly mírně bolestivé elektrické rány. Výsledky ukázaly, že pokusné osoby uváděly, že jsou tyto rány méně bolestivé tehdy, měly-li současně výraz „nic mě nebolí“, než když naopak přeháněly výraz bolesti. Podobné výsledky byly získány v jiných výzkumech, kdy měly pokusné osoby při přehánění různých výrazů sledovat ukázky z filmů, vonět si k různým vůním atd.
Indukce svalové kontrakce (muscle induction paradigm): Pokusné osoby zde mají za úkol buď provádět záměrně kontrakci některých svalů obličeje, nebo provádět určité úkony, při nichž dochází k jejich kontrakci. Například v experimentu Stracka, Martina a Stepperové (1988) se pokusné osoby domnívaly, že jde o výzkum psychomotorické koordinace, který je určený ke zlepšení situace handicapovaných lidí. Jak známo, musí tito lidé používat části těla jinak neobvyklým způsobem – například kreslí nebo píší ústy, musí se naučit používat nedominantní paži atp. Úkolem pokusných osob v tomto experimentu bylo kreslit a psát na papír tužkou různé věci. Některé z nich přitom měly používat nedominantní ruku (tj. tu, s níž by normálně nikdy nepsaly ani nekreslily), jiné měly za úkol držet při kreslení a psaní tužku mezi zuby (bez dotyku rty), jiné naopak mezi rty (bez doteku zuby). Jedním z úkolů bylo uvést vtipnost čtyř různých obrázků zakroužkováním jednoho z čísel na škále od nuly do devíti. Podle hypotéz autorů držení tužky mezi rty vede ke kontrakci svalů, které jsou obdobou grimasy hněvu, zatímco držení tužky mezi zuby vede ke grimase smíchu. Proto by měly osoby držící tužku mezi zuby posuzovat obrázky nejpříznivěji, nejméně příznivě by je měly naopak posuzovat pokusné osoby, které držely tužku mezi rty. Výsledky jsou v souladu s touto hypotézou.
Graf 2 Hodnocení vtipnosti obrázků (popis v textu).
Data: Strack, F., Martin, L.L., Stepper, S. (1988) Inhibiting and facilitating conditions of the human smile: A nonobtrusive test of the facial feedback hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology 54(5), 768-777.
Teorie kognitivního zprostředkování (autoatribucí)
James D. Laird (1974) předložil výklad těchto jevů pomocí teorie autoatribucí. Tato teorie postuluje, že svým vlastním emocionálním stavům rozumíme na základě stejných procesů, na základě kterých rozumíme emocionálním stavům druhých. Své vlastní emoce vysuzujeme ze svého chování v určité situaci. Tento proces percepce je stejně neuvědomovaný a automatický jako například proces vnímání hloubky.
Například London a Monell vyšli z předpokladu, že percipovaná rychlost, s níž nám ubíhá při práci čas, je důležitou informací pro vznik pocitu nudy. Je-li subjektivní čas kratší než čas objektivní, jeví se nám úkol jako spíše zajímavý; je-li naopak subjektivní čas delší než objektivní, jeví se nám úkol jako spíše nudný. V jejich experimentu pracovaly všechny pokusné osoby 20 minut na jakémsi úkolu. Polovině z nich však předcházející se hodiny ukázaly, že na úkolu pracovaly 10 minut, druhé polovině zpožďující se hodiny ukázaly, že pracovaly na úkolu 30 minut. Pokusné osoby, kterým hodiny „naměřily“ deset minut se zdál úkol nudnější, než těm, kterým naměřil třicet minut. Ubíhá-li nám tedy čas pomaleji, než by měl, je možnou příčinou nudnost úkolu.
Vaskulární teorie
Jiná verze této teorie byla předložena R.B. Zajoncem. Když se smějeme, dochází podle této teorie v důsledku změn v našich obličejových svalech ke snížení teploty krve, která proudí k mozku. Mozek tuto změnu registruje a je pro něj podnětem pro pocit radosti. Naopak svalové změny spojené s expresí smutku vedou ke zvýšení teploty krve proudící k mozku, což je podnětem pro emoci smutku. I když tato teorie není obecně přijímána a je pouze dílčí hypotézou, koresponduje například s běžným pozorováním, že si lidé často chladí čelo nebo zátylek, aby si zlepšili náladu. Navíc je možné, že se některé emoce – stud, zahanbení, pocity viny – vůbec neprojevují expresí svalovou, ale pouze červenáním a blednutím, tedy reakcemi, které souvisejí s průtokem krve.
Ve svém slavném experimentu nechal Zajonc rodilé Němce číst nahlas dvě různé povídky. Tyto povídky si byly co do obsahu velmi podobné, lišily se však v počtech výskytu písmene ü (über, für, …). Při vyslovení této samohlásky se natahují určité svaly v obličeji, které se při úsměvu naopak uvolňují. Častější vyslovování této samohlásky by tedy měla vést ke zhoršení nálady. Autoři zjistili, že při čtení povídky s vysokým výskytem kritické samohlásky stoupla čtenářům mírně teplota čela. Současně byly zjištěny signifikantní rozdíly v hodnocení přečtených povídek – povídky bez ü byly hodnoceny kladněji.
Exprese jako konsekvent emoce
C. Darwin o expresivním chování
První významné vědecké přínosy ke studiu emocí přinesli biologové. Ti chápou emoce jako významný faktor v chování a adaptaci lidí a zvířat. Charles Darwin rovněž postuloval funkcionální vztah mezi emocemi, kognicemi a chováním. Poznamenal například, že v hněvu dává excitovaný mozek sílu svalům a současně energii vůli (1872). Darwin věnoval jednu ze svých prací přímo otázce výrazu emocí u člověka a zvířat. V této práci vychází z postulátu, že prožitek emoce předchází chování a že chování je výrazem tohoto prožitku. Tento prožitek však existuje nezávisle na chování.
Ve své práci zformuloval Darwin několik důležitých hypotéz, které jsou dnes předmětem intenzivních výzkumů. Darwinovy základní hypotézy znějí:
- Téměř všechny formy expresivního chování lidí i zvířat jsou vrozené či instinktivní. Některé z nich se projevují hned po narození, například křik při pocitu bolesti, jiné – ač rovněž vrozené – vyžadují určitou míru nácviku a zrání. Mezi tyto patří například pláč a smích. Tyto dva postuláty podle Darwina vysvětlují, proč se shodné exprese vyskytují
- u dospělých lidí v různých kulturách
- u dětí zdravých stejně tak jako u dětí od narození slepých, které se je nemohly naučit
- u člověka i u zvířat.
- Je-li exprese emocí instinktivní, je otázkou, zda i jejich rozpoznávání z chování druhých je instinktivní. Podle Darwina se i přes nedostatek empirické evidence lze domnívat, že tomu tak je.
Exprese emocí u lidí v různých kulturách
Takřka přesně sto let po Darwinovi předkládal Izard (1971) pokusným osobám fotografie, na kterých byly znázorněny výrazy těchto devíti základních emocí: zájmu, radosti, překvapení, smutku, hněvu, nechuti, opovržení, strachu a studu. Pokusnými osobami pocházeli z různých kultur. Byli mezi nimi Američané, Angličané, Němci, Francouzi, Švédové, Švýcaři, Řeci, Japonci, Afričané, Indiáni a Turci. Jejich úkolem bylo přiřadit jednotlivé fotografie k devíti kategoriím uvedených emocí. Ve všech kulturách byla zjištěna velmi vysoká míra shody či přesnost v rozpoznávání emocionálních výrazů.
Izardův výzkum však nevylučuje, že příslušníci těchto různých kultur, které jsou v interakcích, nesdíleli určitou společnou kulturu vyjadřování a rozpoznávání emocí. Tuto alternativu vylučují výzkumy P. Ekmana a I. Eibl-Eibesfeldta.
Ekman se spolupracovníky (1971) použil fotografie, na nichž byly na nich znázorněny výrazy šesti základních emocí, kterými jsou:
- radost (štěstí)
- hněv
- znechucení
- překvapení
- strach
- smutek.
Tyto fotografie presentovali příslušníkům odlehlých preliterálních kultur, které nemají styky mezi sebou, ani nemají téměř žádný kontakt se západní kulturou (například v Nové Guinei a na Borneu). Ekman a jeho spolupracovníci potvrdili, že těchto šest emocí rozpoznají zřejmě lidé na celém světě.
Zdravé a slepé děti
I. Eibl-Eibelsfeldt (1979) ukazuje, že projevy přinejmenším některých emocí jsou vrozené, neboť se spontánně vyskytují i u dětí od narození slepo-hlucho-němých – tedy u dětí, které neměly možnost se tyto projevy (výrazy emocí) naučit. Patří mezi ně například smutek a radost, které se projevují pláčem a smíchem. Podle tohoto autora je rozsáhlá škála lidských emocionálních projevů vrozená a spouštěná instinktivně – včetně projevů, které provázejí ženské koketování nebo pozdrav (1972).
Člověk a zvíře – smích a úsměv
Třetí hypotéza je nejproblematičtější a nejméně probádaná. Řada autorů se věnovala otázce smíchu. Bylo vždy nápadné, jak rozmanité a vysoce „duchovní“ podněty dokáží vyvolat tuto stereotypní, zautomatizovanou, reflexní reakci. Většina autorů se domnívá, že smích je pouze méně intensivní formou smíchu.
Van Hooff (1972) ukazuje, že smích a úsměv jsou pravděpodobně exprese, které mají odlišný fylogenetický původ. U člověka však tyto odlišné formy výrazu značně konvergovaly. Fylogenetického předchůdce úsměvu spatřuje van Hooff v expresi označené jako „silent bared-teeth display“, tedy tiché cenění zubů. Ústa jsou při tomto výrazu zcela uzavřená nebo pouze velmi slabě pootevřená a rty odkrývají značnou část dásní. Chybí při něm vokalizace. U většiny druhů opic je tento projev projevem submise. Je tedy spojen s chováním subordinovaného jedince vůči dominantnímu členu skupiny.
Smích se podle van Hooffa vyvinul z výrazu označeného jako „relaxed open mouth display“. Jedinec při něm má otevřená ústa a ukazuje své zuby. Jde o expresi často užívanou při sociálních hrách. Dává se jím zřejmě najevo, že jedinec ví, že jde o zápasení a půtky pouze „na oko“, že nejde o skutečnou agresi. Tento výraz je často provázen rychlým a povrchním stakatickým dýcháním, které může být vokalizováno. Vokalizace zpravidla zní „ahh ahh ahh“ (srovnej lidské ha ha ha). Jde o výraz spojený později s agresí a s dominantním chováním.
Je pozoruhodné, že i při výzkumech lidské neverbální komunikace je úsměv chápán jako projev submisívní a hlasitý smích jako projev dominantní.
Vrozené čtení výrazu emocí
Tato hypotéza je dnes přijímána řadou odborníků. Vychází se z toho, že vrozená schopnost rozpoznat výraz přinejmenším některých emocí je důležitá pro přežití jedince. Například G. Sackett (1966) choval od narození v úplné sociální izolaci osm makaků. Umístil je jednotlivě do určitých klecí. Ve stáří několika týdnů promítal na stěnu klece těmto opičkám pomocí diaprojektoru různé obrázky. Na některých byly krajiny, na jiných lidé, na dalších makakové. Zjistil, že obrázky s makaky navodily vždy mnohem vyšší frekvenci aktivit než obrázky kontrolní. Dále se ukázalo, že byl-li malým makakům promítnut obrázek dospělého makaka ve výhružné pozici, reagovala tato mláďata projevy strachu (třes, útěk do vzdáleného kouta), ačkoliv nikdy před tím žádného živého dospělého samce neviděla. Obrázky malých makaků naopak navodily explorační chování a tendence živých makaků přimět tyto obrázky, aby si s nimi hrály.
Mozková lokalizace
Současné výzkumy ukazují, že systém sloužící k identifikaci emocí je lokalizován v pravé mozkové hemisféře. V jednom experimentu ukazoval experimentátor pokusným osobám obrázky vyjadřující různé emoce. Tyto obrázky byly umístěny buď v levé, nebo v pravé části zorného pole. Když měla pokusná osoba rozhodnout, kterou ze dvou emocí obličej vyjadřuje, byly reakce rychlejší a správnější, byly-li obrázky umístěny v levé polovině zorného pole, tj. promítly-li se do pravé hemisféry.
Schopnost rozpoznávání emocí je přitom nezávislá na schopnosti rozpoznávání obličejů. Lidé trpící tzv. prozopagnózií mají v důsledku poškození mozku tak výrazné problémy s rozpoznáváním známých obličejů, že v některých případech nepoznají dokonce ani svůj vlastní obličej. Nicméně tito lidé mohou někdy správně rozeznávat výraz emoce. Mohou tak poznat, že je daná osoba šťastná, aniž by poznali, že jde o jejich vlastní ženu.