Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.4.2 Paměť
1.4.2 Paměť
Paměť je mentální funkcí umožňující uchování informací o podnětech (událostech, představách, myšlenkách atp.) i tehdy, když tyto podněty již nejsou přítomné.
Paměť je užitečné rozdělit na několik základních typů. Základní dělení odpovídá různým druhům paměti uchovávajícím informace na různě dlouhou dobu. Jiný způsob rozdělení se týká různých druhů paměti podle uchovávaných druhů informací (například jeden systém uchovává faktické informace, jiný dovednosti). Kromě toho můžeme uvažovat o třech základních procesech, k nimž v paměti dochází, o kódování, uchovávání a vybavování informací. S tím souvisí i další možné dělení, které rozlišuje informace, které si můžeme vybavit, a které si vybavit nedokážeme.
Model dvou paměťových systémů: vědomé a neuvědomované obsahy
Začněme posledním zmíněným dělením. Waughová a Norman předložili – v návaznosti na W. Jamese – model dvou systémů paměti. První systém představuje tzv. primární paměť; ta je totožná s právě uvědomovaným obsahem vědomí. Druhý systém je dlouhodobý a nemusí být uvědomovaný; autoři ho označují jako sekundární paměť.
Obrázek 9 Model dvou paměťových systémů.
Podle Waugh, N.C., Norman, D.A. (1965) Primary memory. Psychological Review 72(2), 89-104.
Model tří paměťových systémů: trvanlivost obsahů
Nejznámější model paměti (Atkinson a Shiffrin, 1968) předpokládá, že je paměť složitý systém, který se skládá ze tří odlišných subsystémů. Jsou jimi
- senzorická paměť (SM – Sensory Memory)
- krátkodobá paměť (STM – Short-Term Memory)
- dlouhodobá paměť (LTM – Long-Term Memory).
Tento systém můžeme zjednodušeně znázornit takto:
Obrázek 10 Model tří paměťových systémů.
Volně podle Shiffrin, R.M., Schneider, W. (1977) Controlled and automatic human information processing II: Perceptual learning, automatic attending, and general theory. Psychological Review 84(2), 127-190.
Senzorická paměť
Film, který sledujeme v kině, nám připadá jako plynule se vyvíjející situace, v níž se vše zdánlivě normálně pohybuje. Ve skutečnosti vnímají naše oči sled nehybných obrazů přerušovaných krátkými úseky tmy. Abychom viděli spojitě se měnící obraz, musí vizuální systém našeho mozku uchovávat příslušné informace od jednoho dílčího snímku až do objevení dalšího. Vizuální paměť, která tento proces zprostředkuje, je jedním z řady systémů senzorické paměti, která se bezprostředně účastní našeho vnímání světa. Tyto paměťové subsystémy se váží k jednotlivým smyslovým modalitám.
Kódování zde vlastně spočívá v převodu energie vnějších podnětů v energii a fenomény počitků. Trvání je pro každý senzorický systém mírně odlišné, řádově však jde o vteřiny. Rozsah je patrně nesmírně vysoký. Předpokládá se, že informace jsou při převodu z SM do STM bezprostředně dostupné a po uplynutí několika vteřin navždy ztracené.
- Podíváme-li se na číslo automobilu, zapomeneme ho za zlomek vteřiny – i když máme dojem, že jsme ho před chvílí znali, že jste ho „měli před očima“.
- Točíme-li ve tmě rychle světlem (např. loučí nebo baterkou) dokola, zdá se nám, že vidíme kruh. Nebo můžete napsat nějaké písmeno a někdo jiný ho může přečíst.
Vidíme tedy to, co již ve skutečnosti nemáme na sítnici.
STM – krátkodobá paměť
Abychom mohli informaci převést do pracovní paměti, musíme ji nejprve vnímat. To, co vnímáme, prochází selekcí, proto může naše pracovní paměť obsahovat pouze ty informace, které byly vybrány. Pouze malá část informací ze senzorických registrů se stává součástí STM a tedy uvědomělou – působí zde „brána pozornosti“. Z „druhé strany“ se dostávají do pracovní paměti i informace z dlouhodobé paměti, jsou-li aktivovány.
V STM jsou informace zpracovávané především v akustické a sémantické podobě, zčásti i v podobě optické. Svědčí o tom výzkumy ukazující, že i to, co vidíme, si „říkáme“.
Pracovní paměť má omezenou kapacitu, která musí být optimálně rozdělena mezi zpracovávání dat a mezi jejich kódování a ukládání do LTM. Metoda zjišťování rozsahu této paměti spočívá v prezentování sekvencí spolu nesouvisejících položek (nejčastěji čísel nebo písmen). Úkolem pokusných osob je, aby si tyto sekvence vybavili ve správném pořadí. Presentace probíhá zpravidla rychlostí jedné položky za vteřinu, takže pokusné osoby nemají čas dávat si je navzájem do souvislostí ani vytvářet smysluplné souvislosti mezi nimi a informacemi z dlouhodobé paměti. Experimentátor začne například třemi položkami a postupně jejich počet zvyšuje. V sérii se zpravidla neopakují stejná písmena či stejné číslice. Rozsah paměti je dán počtem správně reprodukované série položek.
Příklad sérií:
POČTY POLOŽEK | |||||
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
7 |
8 |
7 |
3 |
2 |
9 |
4 |
1 |
1 |
5 |
7 |
3 |
1 |
7 |
5 |
1 |
4 |
1 |
5 |
4 |
8 |
8 |
1 |
7 |
2 |
5 |
4 |
4 |
8 |
|
2 |
2 |
9 |
5 |
4 | |
3 |
2 |
3 |
9 | ||
6 |
6 |
6 | |||
2 | |||||
5 | |||||
George Miller (1956) k závěru, že při kódování a uchovávání informací hraje mimořádnou roli číslo sedm. Byl konstantou „7“ tak překvapen, že o ní začal hovořit jako o magickém čísle. V současné psychologii se proto občas používá spojení Millerovo „magické číslo“. V souvislosti s krátkodobou pamětí se jím rozumí skutečnost, že STM má operační kapacitu cca 7±2 smysluplných informačních jednotek. Bylo zjištěno, že tento limit platí i pro nezápadní kultury.
LTM – dlouhodobá paměť
LTM se týká informací, které jsou uchovávány od několika minut až po celý život. Do této kategorie spadá výklad jevů, které mají možná odlišný charakter – paměťové uchování události, k níž došlo před pěti minutami, ale rovněž uchování vzpomínek na události, od kterých nás dělí desetiletí. V dnešní psychologii je rozlišováno více typů dlouhodobé paměti. Odborníci však dosud nejsou zajedno v jejich třídění. Mezi často uváděné patří třídění, které rozlišuje mezi explicitní a implicitní pamětí. V každém z těchto systému rozlišuje dále několik subsystémů.
Explicitní paměť: jsou v ní uloženy poznatky, fakta, údaje, které si jsme schopni vědomě vybavit. Dělí se na dva subsystémy, jimiž jsou
a) epizodická paměť – jsou v ní uchovány zejména osobní zkušenosti vázané při kódování na vlastní osobu a určitý čas a prostor („Včera jsem dělal/a zkoušku.“)
b) sémantická paměť – významy slov (obecniny), obecné poznatky, které jsou kódovány ve vzájemných vztazích, nikoliv ve vztahu k osobě, místu a času zakódování („Co je to paměť“.)
Implicitní paměť: jsou v ní uloženy poznatky a postupy, které si v principu nejsme schopni vědomě vybavit, nebo které si právě nyní nevybavujeme, ačkoli ovlivňují naše výkony.
a) dovednosti (procedurální paměť; například umíme-li jezdit dobře na kole, jsou všechny naše pohyby zcela zautomatizované, vykonáváme je zcela bezděčně; ani kdybychom chtěli, nebyli bychom schopni všechny děje, k nimž dochází, reflektovat a popsat)
b) priming (například podprahovou rychlostí prezentovaný podnět, jehož si nemůžeme být vědomi, ovlivní rychlost reakcí na jiný podnět, který na nás působí vědomě).
K přechodu verbálních informací z STM do LTM je nutno použít některou ze strategií elaborace informací v STM. Toto kódování není zpravidla akustické ani optické, ale sémantické, neboť dominantní representace dlouhodobé paměti je založena významu. Kódování při přenosu informací z STM spočívá zpravidla v navazování nových informací na osvojené koncepty a kategorie (asimilace) existující v LTM. Tyto koncepty a kategorie umožňují pořádat nové informace. Rozsah této paměti nelze jednoznačně určit, ale je – u zdravých lidí – značný. Například Standing presentoval pokusným osobám postupně na chvíli 10 000 obrázků a zjistil, že si tyto osoby správně pamatovaly 73 % z nich.