Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.2.3 Harry Stack Sullivan – interpersonální teorie osobnosti
3.2.3 Harry Stack Sullivan – interpersonální teorie osobnosti
Stručný životopis
Harry S. Sullivan se narodil v roce 1892 v Norwich ve státě New York. Jeho rodiči byli irští katolíci, kteří se přistěhovali do USA z Irska. Z více dětí, které tito rodiče měli, přežil pouze Harry. Po ukončení studia medicíny nastoupil do nemocnice sv. Alžběty ve Washingtonu, kde se začal specializovat na psychiatrii. V této nemocnici se seznámil se některými psychiatry, kteří studovali u Freuda. V roce 1931 se přestěhoval do New Yorku, kde si otevřel soukromou praxi. Zde se seznámil s Karen Horneyovou, Erichem Frommem a dalšími členy institutu, který vedla Horneyová. Teoreticky se hlásil k vlivu sociálních antropologů a zpočátku rovněž k Freudově psychoanalýze. Tu později takřka úplně opustil. Dnes je H.S. Sullivan pokládán za prvního amerického psychiatra, který založil vlastní školu. Zemřel v roce 1949.
Doporučená četba
Sullivan, H.S. The Interpersonal Theory of Psychiatry. New York: Norton, 1953.
Pojetí osobnosti
Sullivan vytvořil školu, která je známá jako interpersonální teorie psychiatrie. Osobnost pokládá za „relativně stabilní vzorec opakujících se sociálních situací, které charakterizují lidský život“. Je výsledkem interpersonálních vztahů, které mají svůj počátek v dětství a trvají po celý život.
Způsoby prožívání
V procesu ontogeneze jedince dochází podle Sullivana k prožívání skutečnosti třemi zčásti odlišnými způsoby, které označuje jako prototaktické, parataktické a syntaktické. Tyto tři termíny mají společný kořen, jímž je řecké tasso (tassw) = řadit, pořádat. Jde tedy o tři odlišné formy pořádání zkušeností. V ontogenezi pak dochází k tomu, že v pokročilejších formách pořádání zkušenosti dochází k začlenění reziduí předchozích etap, takže například syntaktické (logické, pojmové) pořádání zkušeností má své kořeny v raných prototaktických (nelogických, nediferencovaných, předpojmových) zkušenostech dítěte.
Při narození začíná tzv. prototaktické (prototaxické) či nediferencované prožívání. Dítě prožívá pouze aktuální stav, neuvědomuje si žádné „předtím“ ani „potom“. Neuvědomuje si navíc ani sebe samé coby entitu, která je separovaná od ostatního světa. Jeho prožívání je tedy jakoby nekonečně spojené, není rozčleněno do logické sekvence. Zkušenost probíhá v sérii momentálních stavů, není postihována souvislost mezi minulostí a přítomností, přítomností a budoucností. Okolí je ztotožněno s různými pocity dítěte. Například matčin prs je vnímán různým způsobem. Dává-li mléko snadno a v přiměřeném množství, čímž redukuje biologickou potřebu hladu, je celá situace vnímána jako dobrá a uspokojující. Ve vztahu k poruchám má význam „zlý prs“, který je podáván osobou, která je ve stavu úzkosti. Dítě, které dosud nedovede diferencovat sebe od druhých a své pocity od jejich zdroje, prožívá úzkost společně s matkou.
Kolem druhého roku, kdy dítě již začíná rozlišovat události a poznávat jejich společné elementy, začíná období parataktického (parataxického) či asociačního prožívání. V tomto období začíná dítě spojovat události, které jsou si podobné nebo které se vyskytují – byť náhodně – spolu. Parataktické prožívání hraje důležitou roli i v životě dospělého člověka. Parataktický způsob myšlení má důležité místo v psychopatologii. Jedinec generalizuje své negativní zkušenosti v interpersonálních vztazích, zejména z raného dětství, do vztahů k lidem ze současného prostředí. Například iracionální negativní vztah k dospělým autoritám může být reminiscencí vztahu k panovačnému otci.
Třetí a nejvyšší úrovní prožívání je prožívání syntaktické (syntaxické). Při něm dominuje logické a realistické myšlení. Podle Sullivana je předzvěstí této úrovně prožívání počátek řečového vývoje. Užívá-li dítě v roce či o něco později první slova, která mají obecný význam, začíná myslet syntakticky. Syntaktické myšlení umožňuje dosažení konsensuální platnosti, při níž musí být používána logika a pojmové usuzování. Tato úroveň prožívání začíná dominovat někdy mezi čtvrtým a osmým rokem života.
Struktura osobnosti
Sullivan zavedl tři relativně trvanlivé aspekty osobnosti, jež označil jako dynamismy, personifikace a self–systém.
Dynamismus
Dynamismus je opakujícím se vzorcem chování, který je typický pro určitou osobu, a který slouží k uspokojení jejích potřeb nebo k redukci úzkosti. Lze ho chápat jako základní stavební element v interpersonální struktuře osobnosti, jako stereotypní způsob uspokojování potřeb nebo redukce úzkosti a tenzí. Jedním z nejrannějších dynamismů je například tzv. somnolentní odloučení – jestliže je matka v tenzi a přenáší ji na dítě, nemá ono jinou obranu než „obranu spánkem“ – dítě usíná. Patří sem i konformita, jíž jsme se – z jiného úhlu pohledu – věnovali v předminulé kapitole. Dítě je dopředu konformní s požadavky rodičů, aby předešlo úzkosti. Patří sem i nejrozmanitější formy obrany ega, s nimiž jsme se seznámili v části věnované S. Freudovi.
Personifikace
Personifikace je obrazem sebe nebo nějaké jiné osoby (zejména matky), který si vytvoříme na základě zážitku uspokojení nějaké důležité potřeby nebo navození úzkosti. Interpersonální vztahy, které mají za následek uspokojení potřeb, mají tendence dát vzniknout pozitivním obrazům/personifikacím; ty, které mají za následek úzkost, dávají naopak vzniknout negativním obrazům.
Prvními personifikacemi, které si dítě utváří, je dobrá matka, tedy matka, která uspokojuje dítě tím, že je krmí a poskytuje mu bezpečí, něhu a péči, a zlá matka, což je personifikace vzniklá na základě zkušenosti s matčinou úzkostí a hněvem. Protože si dítě vytváří tyto dvě personifikace v etapě prototaktického prožívání, nespojuje je v jednu. Rané personifikace mají podle Sullivana tendenci přetrvávat a působit po celý život a ovlivňovat naše postoje k jiným lidem.
Když dítě přechází do etapy parataktické, začíná rozlišovat sebe a druhé a vzniká u něj představa o něm samém. Personifikace dobré Já se vytváří na základě uspokojování potřeb a zážitků odměňování; ty vznikají již například při chválení dítěte za to, že dobře „papá“. Personifikace zlé Já vzniká na základě úzkosti vyvolané úzkostí matky, při jejím nesouhlasu s chováním dítěte, v důsledku trestů atp. Podobně jako personifikace matky se i personifikace dobrého a zlého Já postupně spojí do jednoho celku, představy Já (Self).
Kromě toho vzniká i personifikace, kterou Sullivan označil jako personifikaci ne-Já. Ta se vyvíjí na základě zážitků, které zanechávají velmi silnou úzkost, jako je například fyzické nebo duševní zneužívání. Protože tyto zážitky jsou hrozbou pro Já, jsou od něj disociovány a drží se mimo možnosti uvědomění. Je to oddělený systém, se kterým se u normálních lidí setkáváme jen při občasných „nočních můrách“. U lidí, kteří trpí vážnými duševními poruchami, je toto ne–Já naopak klíčovou realitou.
Self–systém
Některé dynamismy a personifikace se postupně sloučí do jednoho systému, který Sullivan označil jako self-sytém. Tento systém má dvě hlavní komponenty:
1. sebeobranný aspekt, který je zapojen do obranných operací a vyvíjí se jako první (dynamismy)
2. personifikaci Self (sebe), která se objevuje krátce poté, co se vytvořily rudimentární představy dobrého a zlého Já.
Protože úzkost vzniká velmi záhy v kontaktech mezi dítětem a matkou, vzniká u dítěte rychle potřeba vytvoření způsobů, jak se s ní vyrovnat. Obrana spánkem (somnolentní odloučení), o níž již byla řeč, má pouze omezenou platnost, a tak si dítě musí rychle vytvořit alternativní způsoby obrany. Jedním ze způsobů je přizpůsobení svého chování požadavkům matky (konformita). Jiným je například vyhnutí se percepci problémové situace selektivní nepozorností. Self–systém takto kontroluje ve značném rozsahu obsah uvědomění, tedy toho, o čem víme, na co myslíme, o čem mluvíme.
Ačkoliv tedy tento systém slouží z jedné strany užitečné funkci obrany proti úzkosti, případně její redukce, z druhé strany může působit rušivě. Čím více úzkostí jedinec prožívá, tím více je jeho self–systém zaplavený obranami a isolovaný od zbytku osobnosti. Může pak být například příčinou markantních rozdílů mezi personifikovaným Já (představou jedince o sobě vzniklou na základě efektivních způsobů obrany proti úzkosti) a mezi tím, jak ho vnímají druzí.