Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.1.3 Alfred Adler – individuální psychologie
3.1.3 Alfred Adler – individuální psychologie
Stručný životopis
Alfred Adler se narodil jako druhé z šesti dětí v roce 1870 ve Vídni. V roce 1895 zakončil studium medicíny se specializací na nemoci oční. O něco později se začal věnovat psychiatrii. V letech 1902 až 1911 byl aktivním členem užší skupiny přívrženců psychoanalýzy, která se utvořila kolem S. Freuda. V roce 1910 se stal presidentem Vídeňské psychoanalytické společnosti. Postupem času se ale jeho názory od názorů S. Freuda čím dál tím více odlišovaly. To jej vedlo tomu, že se v roce 1911 vzdal svého místa presidenta Vídeňské psychoanalytické společnosti a rozešel se s Freudem a s klasickou psychoanalýzou. Ve stejném roce založil Spolek pro svobodná psychoanalytická bádání, který o něco později přejmenoval na Spolek pro individuální psychologii. Od roku 1925 přednášel často v USA, kde se od roku 1935 usadil natrvalo. Zemřel v roce 1937 ve věku 67 let.
Doporučená literatura
A. Adler. Smysl života. Praha: Práh, 1995.
Individuum coby jednotná a integrovaná entita:
Východiskem Adlerova teoretického systému je hypotéza, že každá lidská bytost je jednotným a integrovaným celkem. Tento předpoklad ho vedl k tomu, že označil svůj přístup jako individuální psychologie. Individuální totiž znamená nedělitelný (latinsky in-dividuus, řecky a-tomos). Adler zastával názor, že žádný životní projev nelze chápat izolovaně, ale vždy pouze ve vztahu k celku osobnosti. Člověk je nedělitelnou entitou jak ve smyslu vztahu těla a duše, tak ve smyslu rozmanitých aktivit a funkcí duše – myšlení, cítění, snah, jednání, vědomých a nevědomých procesů. Ty všechny jsou integrovány a strukturovány v tom, co Adler označuje jako životní styl. Životní styl tedy vyjadřuje celek lidské bytosti a strukturu její osobnosti. Pramení z jedinečných prožitků nedokonalosti v dětství a ze způsobů překonávání těchto nepříjemných prožitků.
Sociální kontext a pocit pospolitosti
Adler dále požadoval, aby jedinec nikdy nebyl zkoumán izolovaně od ostatních. Každé chování se realizuje v rámci určitého sociálního kontextu, který ho spoluutváří. Podstatu osobnosti nelze pochopit bez porozumění jejím sociálním vztahům. Ve vlastní práci se zaměřil v tomto ohledu především na výchovné styly a na sourozenecké konstelace. Pro utváření osobnosti je podle jeho soudu důležité, je-li člověk jedináček, nebo narodí-li si jako první nebo poslední v sourozenecké konstelaci atp.
Navíc má podle Adlera každý jedinec vrozenou potřebu zúčastňovat se recipročních sociálních vztahů. Adler tuto vrozenou potřebu označuje jako pocit pospolitosti či sounáležitosti (Gemeinschaftsgefühl).
Životní styly
Podle Adlera se ustaluje kolem pátého roku života určitá specifická forma kompensování pocitů méněcennosti. Tu označil jako životní styl. Životní styl představuje jedinečnou strukturu rysů, zvyků a způsobů chování jedince.
Adler rozlišuje čtyři hlavní životní styly:
- Agresivní životní styl. Lidé, kteří jsou agresivní, asertivní a aktivní při velmi nízkém nebo zcela chybějícím stupni pocitu pospolitosti. Tito lidé jsou aktivní, avšak neusilují o zlepšení života druhých. K řešení hlavních životních úkolů přistupují agresivním, hostilním způsobem.
- Receptivní životní styl. Lidé s tímto postojem k životu jsou naopak pasivní. I jim chybí pocit pospolitosti. Přiživují se a parazitují na druhých. Jejich hlavním zájmem je získat od druhých co nejvíce pro sebe; jsou na druhých v uspokojování svých potřeb silně závislí. Díky své pasivitě však zpravidla nejsou nebezpeční.
- Vyhýbavý životní styl. Tito lidé postrádají jak zájem o druhé, tak aktivitu. S milostným životem nejsou příliš spokojeni, v práci jim o nic nejde, mají málo přátel a kontakty s nimi jsou pro ně často zraňující. Jsou typičtí tím, že je u nich strach z neúspěchu silnější než přitažlivost úspěchu. Proto utíkají od životních úkolů; vyhýbáním se životním úkolům se vyhýbají možnosti selhání při jejich řešení.
- Jako čtvrtý, poslední životní styl označuje Adler styl sociálně užitečný. Tito lidé vykazují vysokou míru aktivity i zájmu o druhé. Zájem o druhé je podle Adlera barometrem psychického zdraví a zralosti osobnosti. Život se tomuto člověku jeví jako tvořivý akt, jako úkol, který nabízí řadu příjemných a vzrušujících zážitků. Tento typ člověka má odvahu k řešení životních úkolů, věří v sebe a ve svoji schopnost být druhým užitečný.
Pořadí narození a životní styl
V souladu s významem, který přikládá Adler sociálním faktorům a počátečním obdobím života pro utváření životního stylu, dospívá k závěru o vlivu pořadí narození na utváření životního stylu a osobnosti. Zde jsou některé jeho myšlenky:
- Nejstarší dítě. První dítě se často dlouhou dobu těší značné péči svých rodičů. Ti se snaží být vzornými rodiči a vše dělat tak, jak by se mělo. Prvorozené dítě tedy pociťuje své místo v rodině jako bezpečné a neohrožené – dokud se mu nenarodí mladší sourozenec. S narozením mladšího sourozence je náš „monarcha svržen s trůnu“, což pro něj může být značně traumatickou zkušeností. Snaží se zpravidla ze všech sil vydobýt si zpět své privilegované místo a stát se středem pozornosti rodičů. Zjistí však často, že je jeho úsilí marné, že jsou naopak jeho pokusy o regresi na úroveň mladšího sourozence kárány nebo přímo trestány. Takové dítě si pak často osvojí strategii života, ve které se stane nezávislé na pozornostech a lásce druhých. Podle Adlera jsou později tyto prvorozené děti často poměrně konzervativní, orientované na moc a na vedoucí role. Jsou strážci rodinných tradicí, postojů a morálních standardů.
- Jedináček. Jedináček má tu výhodu, že nemusí o přízeň rodičů nikdy s nikým soupeřit. Jeho jedinečné postavení je často umocňováno tendencí jejich matek k rozmazlování a k nadměrnému opečovávání a ochraně. Jeho výhradní postavení u matky však ohrožuje otec; proto jsou jedináčci často v rivalitním vztahu s otci. Tyto děti jako by nikdy nebyly odstřiženy od pupeční šňůry a neustále očekávají, že se o ně někdo bude starat a chránit je. K ústředním rysům jejich životního stylu patří závislost a zaměřenost na sebe samé. Proto mají často později problémy s interakcemi s vrstevníky a sociálními vztahy.
- Druhorozené/prostřední dítě. Druhorozené dítě má od narození před očima standard v podobě svého staršího sourozence. Tohoto sourozence se snaží co nejdříve dohnat a vyrovnat se mu. To podněcuje vývoj druhorozených/prostředních dětí. Druhorozené děti proto často začínají chodit, mluvit a celkově se vyvíjet dříve, než jejich starší (prvorozený) sourozenec. V důsledku své situace při narození jsou tyto děti velmi soutěživé a ambiciózní. Hlavním motem jejich životního stylu je podání důkazu, že jsou lepší než jejich starší sourozenci. Jsou orientováni výkonově, snaží se však někdy předčít sourozence i v záporném slova smyslu. Někdy si rovněž kladou nerealisticky vysoké cíle, které nevyhnutelně vedou k neúspěchu a k prohloubení pocitů méněcennosti.
- Nejmladší dítě. Nejmladší dítě nemá onu traumatickou zkušenost svržení s trůnu. Naopak je často rozmazlováno, a to nejen rodiči, ale v početnějších rodinách i staršími sourozenci. Je mazlíčkem, mazánkem atp. Současně však má často velmi intensivní pocity méněcennosti, neboť všichni v rodině jsou zdatnější, šikovnější a silnější. Navíc, zejména v sociálně slabších rodinách a v rodinách početnějších, má máloco svého; vše dědí po starších sourozencích, vše si od nich musí půjčovat. Tyto děti mají podle Adlera často celoživotně mimořádně silnou motivaci k překonání svých sourozenců. V důsledku toho se stávají například nejlepšími hudebníky, umělci, sportovci a nejambicióznějšími studenty v celé rodině. Jejich bojovnost z nich také činí potenciální revolucionáře.