Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.3.5 Percepční konstanty
1.3.5 Percepční konstanty
Percepční systém má kromě lokalizace a rozpoznávání ještě jeden další úkol: udržet obraz předmětů stálý. Změna obrazu na sítnici nesouvisí nutně se změnou vjemu objektu. Ačkoliv se tak mění osvětlení a úhel pohledu, z nějž se na objekt díváme, máme pocit, že se objekt sám nemění. Hovoří se o třech základních konstantách: barvy, velikosti a tvaru.
Konstanta barvy a jasu
Oba jevy jsou relativní vzhledem ke kontextu (nestejnorodému prostředí).
a) Vnímaný jas objektu je relativně konstantní, ačkoliv se může množství energie dopadající na sítnici značně měnit. Například samet (černou sametovou košili) vnímáme jako černý na slunci i ve stínu, ačkoliv na slunci odráží cca 1000x více světla.
b) Podobně tomu vnímaná barva objektu zůstává relativně konstantní, ačkoliv se vlnová délka světla, již odráží, může měnit. Například rajské jablko zůstává červené vzhledem ke kontextu ostatních objektů. Izolujeme-li je od kontextu, například díváme-li se na ně trubičkou, vidíme ho zcela jinak – v závislosti na světelném spektru, jež skutečně odráží. Můžeme proto vidět například, že je modré, zelené nebo červené.
Konstanty tvaru a umístění
a) Tvar objektu je vnímán jako stálý, ačkoliv se jeho obraz na sítnici může značně změnit – například při pohledu na otvírající se dveře.
b) Umístění nehybných objektů vnímáme jako konstantní, ačkoliv se v důsledku pohybu očí nebo hlavy jejich umístění na sítnici mění.
Konstanta velikosti
Velikost objektu zůstává ve vjemu relativně stejná, ačkoliv se jeho velikost na sítnici může radikálně měnit, zejména v závislosti na vzdálenosti od pozorovatele. Když se od nás pozorovaný předmět vzdaluje, většinou ho nevnímáme jako menší. Díváme-li se na minci ze vzdálenosti 30 cm a poté ze vzdálenosti natažené paže (tj. cca 60 cm), změní se její obraz na sítnici na polovinu. My si však pravděpodobně žádné změny nevšimneme.
Tento příklad nám ukazuje, že při vnímání velikosti objektu bereme v úvahu mimo velikosti obrazu na sítnici ještě jiné faktory. Jedním z nich je vnímaná vzdálenost objektu. Emmert již v roce 1881 ukázal, že posuzování velikosti objektu je závislé na jeho vzdálenosti. Emmert použil metodu založenou na posuzování velikosti následných paobrazů. Nejprve nechal pokusné osoby fixovat zrak na střed obrazce – například tohoto:
Obrázek 7 Emmertův obrazec (popis v textu).
Podle: Atkinson, R.L. et al. (2003) Psychologie. Praha: Portál.
Poté se pokusná osoba zadívá na bílou plochu umístěnou v různé vzdálenosti. Jejím úkolem je fixovat střed obrazu po dobu asi jedné minuty a poté určit velikost následného paobrazu. Protože je velikost paobrazu na sítnici konstantní, jsou odhady velikosti paobrazu dány vnímanou vzdáleností bílé plochy. Je-li bílá plocha od pozorovatele daleko (například zadíváte-li se na vzdálenou bílou stěnu), je paobraz vnímán jako velký; je-li bílá plocha naopak v kratší vzdálenosti, než byl původní podnět, je paobraz vnímán jako menší.
Na základě těchto pokusů Emmert tvrdil, že vnímaná velikost objektu je funkcí dvou proměnných – velikosti obrazu na sítnici a na vnímané vzdálenosti objektu. Tento vztah je znám jako princip neměnnosti vztahu velikost-vzdálenost a vysvětluje konstantu velikosti následujícím způsobem: Pokud se zvětšuje vzdálenost objektu, velikost jeho obrazu na sítnici se zmenšuje; pokud jsou však přítomna vodítka pro vnímání hloubky, bude se vnímaná vzdálenost zvětšovat. Z toho vyplývá, že vnímaná velikost bude přibližně konstantní. Když se od vás například nějaká osoba vzdaluje, zmenšuje se její obraz na sítnici, ale její „vnímaná“ vzdálenost od vás se zvětšuje. Tyto dvě změny se navzájem vyruší a vy vnímáte velikost této osoby jako relativně konstantní.
Iluze
Princip vztahu velikost-vzdálenost se zdá být podkladem pro porozumění celé řadě iluzí velikosti. Dobrým příkladem je iluze změny velikosti měsíce v závislosti na tom, zda je nad horizontem nebo v zenitu. Je-li měsíc nad horizontem, připadá nám asi o 50 % větší, než je-li v zenitu, ačkoliv jsou jeho obrazy na sítnici totožné. Jedním z vysvětlení je, že nám vzdálenost k horizontu připadá větší než vzdálenost k zenitu. Tuto iluzi můžeme vyrušit tím, že se na měsíc v horizontu díváme hlavou dolů, nebo že si fotku měsíce nad horizontem obrátíme vzhůru nohama.