Obecna_a_vyvojova_psychologie

3.7.1 Přehled

3.7.1 Přehled
 
 
Na rozdíl od duševních poruch jsou poruchy osobnosti definovány jako relativně stabilní odchylky od normy. O poruše osobnosti – dříve se používal termín psychopatie – hovoříme tehdy, když jsou rysy osobnosti – tj. trvanlivé vzorce vnímání a myšlení a vztahů k sobě a ke svému okolí – natolik rigidní a maladaptivní, že významně poškozují schopnost jedince normálně fungovat. Poruchy osobnosti obvykle vznikají v dětství nebo adolescenci, přetrvávají v čase, projevují se v různých situacích a mají vliv na většinu oblastí života. Specifické emoce, myšlenky a chování jedince se liší podle konkrétní poruchy.
Poruchy osobnosti ústí v nezralé a nevhodné způsoby zvládání stresu nebo zvládání problémů. Na rozdíl od lidí s poruchami nálady a úzkostnými poruchami, u kterých se také vyskytuje maladaptivní chování, lidé s poruchami osobnosti obvykle necítí úzkost a nervozitu a nejsou motivováni ke změně svého chování. Tito jedinci neztrácejí kontakt s realitou a nevykazují výraznou dezorganizaci chování.
Tato skupina se liší od ostatních psychopatologických problémů tím, že nejde o chorobný proces nebo vývoj, ale o trvalý stav, vadu, abnormní skladbu, strukturu, architekturu osobnosti.
Lehčí stupeň takových zvláštností bývá označován jako akcentovaná osobnost (podivínská, samotářská, pedantická, expansivní atd.). Další stupeň, anomální osobnost, se liší od běžného průměru o něco více než osobnost akcentovaná, ale tyto odchylky se ještě pohybují v mezích širší normy jako její extrémní varianty.
 
Doporučená četba
Praško, J. a kol. Poruchy osobnosti. Vydání 2. Praha: Portál, 2009.