Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.6.2 A. Bandura
3.6.2 A. Bandura
Stručný životopis
A. Bandura se narodil v roce 1925 v malém kanadském městě (Mundara) ve státě Alberta. Jeho otec byl farmář pocházející podle některých zdrojů z Ukrajiny, podle jiných z Polska. Základní a střední vzdělání získal v místní „jednotřídce“, tedy kombinované základní a střední škole, kterou navštěvovalo v průměru 20 žáků a v níž vyučovali současně dva učitelé. Protože na každý ročník připadli 2 až 3 žáci, spočívalo hlavní břímě v samostatné práci a sebevzdělávání. Podle Bandury to byl systém, který mu velmi mnoho dal.
Bandura vystudoval psychologii. Titul B.A. získal v roce 1949 na University of British Columbia, M.A. v roce 1951 na University of Iowa a Ph.D. v roce 1952 tamtéž. Po roce klinické praxe nastoupil na katedru psychologie Stanfordovy university, kde působí dodnes.
Bandura získal během svého plodného života řadu ocenění. K nejvýznamnějším patří skutečnost, že byl v roce 1973 zvolen presidentem APA a že v roce 1980 získal cenu APA za Distinguished Scientific Contributions.
Bandura je uznáván jako klíčový představitel sociálně kognitivní teorie. Jeho názory mají značný vliv na soudobou psychologii, zejména v oblastech osobnosti, klinické, pedagogické a vývojové psychologie.
Doporučená četba
Bandura, A. Social learning through imitation. Nebraska Symposium on Motivation, 10, 211-274, 1962.
Bandura, A. Social Foundations of Thought and Action: A Social Cognitive Theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1986.
Teorie učení
Bandura rozlišuje mezi dvěma typy učení. Prvním z nich je učení se z důsledků vlastního chování (enactive learning), druhým učení se ze zkušenosti druhých, přesněji řečeno z důsledků, které má pozorované chování druhého pro tohoto druhého (modeling, psychological matching).
Bandura kritizoval teorie založené na principu učení z důsledků vlastního chování (trial & error) za to, že nedokáží vysvětlit například agresivní chování nebo odnaučování strachu. Jako alternativní výklad těchto jevů předkládá „no-trial“ teorii učení, kterou zpočátku formuloval jako teorii učení se nikoliv z důsledků vlastního chování, ale z důsledků, které má chování pozorovaného aktéra (modelu) pro tohoto aktéra.
Důležitou hypotézou Bandurova teoretického sytému je, že učení je kognitivní proces, jehož výsledek se nemusí projevit v aktuálním chování. Navazuje přitom na práce lingvistů, kteří rozlišují mezi jazykovou kompetencí a performancí, a zavádí rozlišení učení a výkonu (learning/performance). O tom, zda dojde k naučení nového prvku chování, rozhodují především kognitivní procesy (pozornostní a paměťové); o tom, zda se prosadí výsledky učení ve skutečném chování (v performanci), rozhodují především procesy motivační. Mezi tyto motivační procesy řadí Bandura vnější zpevnění (může jím být například odměna od rodiče), tzv. zástupné zpevnění (tj. odměna, kterou za své chování obdržel pozorovaný model) a sebezpevnění (self-reinforcement - tím je odměna, kterou si jedinec udělil sám). Důležitým důsledkem tohoto odlišení učení a vnější reakce je, že procesy učení nelze libovolně manipulovat zvnějšku na základě vypracovaných systémů zpevnění.
V návaznosti na práce ostatních teoretiků sociálního učení dospívá Bandura k vlastní teorii. Klíčovým momentem učení v této teorii není to zpevnění, které přichází po reakci (jak je tomu například u Millera a Dollarda), ale zpevnění očekávané, anticipované. Postuluje, že k učení dojde pouze tehdy, anticipuje-li subjekt důsledky svého chování; k realizaci naučeného tehdy, je-li motivován k realizaci těchto důsledků.
Například děti se naučí na základě pozorování filmů nejen rozmanité formy agresivního chování, ale i to, že ten, kdo se chová agresivně, je za své chování buď odměněn, nebo potrestán. Je-li agresivní chování v jejich paměti asociováno především s odměnou a přejí-li si dosáhnout této odměny (například obdiv svých vrstevníků), napodobují své vzory z filmů. Má-li naopak dítě agresivní chování asociováno spíše s trestem a chce-li se vyhnout trestu, nebude se chovat agresivně.
Autoregulace výkonů jedince
Působení vnějších důsledků, ať jedincem pouze pozorovaných anebo zažitých „na vlastní kůži“, je v sociálně kognitivní teorii pouze jedním z mechanizmů regulace chování, neboť jedinec má možnost regulovat své chování i prostřednictvím důsledků, které generuje on sám.
Tyto jedincem samým generované důsledky kontrolují nejen jeho vnější chování, ale jejich prostřednictvím získává kontrolu i nad svými myšlenkami a city. V souladu s celým teoretickým systémem jsou to opět anticipované sobě udělené důsledky, které regulují aktuální tok psychických dějů.
Bandura předložil tento model autoregulace učení a výkonů (podle: Bandura 1986, 337):
SEBEPOZOROVÁNÍ |
PROCES POSUZOVANÍ |
AUTOREAKCE | ||
Dimenze výkonu |
Osobní standardy |
Evaluativní autoreakce | ||
kvalita |
náročnost |
pozitivní | ||
frekvence |
explicitnost |
negativní | ||
množství |
blízkost |
Hmatatelné autoreakce | ||
originalita |
obecnost |
odměňující | ||
sociabililita |
Vztažné výkony |
trestající | ||
morálnost |
standardní normy |
Žádné autoreakce | ||
deviantnost |
sociální srovnání |
|||
Pravidelnost |
osobní srovnání |
|||
Blízkost |
kolektivní srovnání |
|||
Přesnost |
Hodnocení aktivity |
|||
ceněná vysoce |
||||
neutrálně |
||||
devalvovaná |
||||
Atribuce výkonu |
||||
osobní lokalizace |
||||
externí lokalizace |
Obrázek 25 Model autoregulace učení a výkonů podle A. Bandury.
Podle: Bandura, A. Social Foundations of Thought and Action: A Social Cognitive Theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1986.
Tyto tři skupiny procesů jsou spolu ve stálých interakcích. Například v průběhu pozorování aktuálního chování se jedinec průběžně srovnává s určitými standardy a prožívá kladné nebo záporné emoce v závislosti na výsledcích tohoto srovnávání. Hodnocení pak je podnětem pro změnu chování, případně pro změnu pozorovaných dimenzí atd.
Sebepozorování
Jedinec nemůže regulovat efektivně své chování, není-li si plně vědom jeho charakteristik. Bandura rozlišuje mezi výkonovými a sociálními dimenzemi výkonu. Do první skupiny řadí například kvalitu, kvantitu a originalitu, do druhé jejich morálnost, sociabilitu, vztah k sociálním normám (deviace) aj. Pracuje-li například student na seminární práci, posuzuje svůj výsledek co do jeho kvality (např. zda se mu podařilo dobře formulovat důležité myšlenky), kvantity (zda je práce dostatečně rozsáhlá), originálnosti (zda se mu podařilo formulovat nové myšlenky) a včasnosti (splní termín?). Obdobná kritéria užívá i při pozorování svých výkonů v ostatních oblastech – ve sportu, v umělecké tvorbě, při práci ve společenských organizacích.
Pozorování vlastního chování a jeho výsledků plní dvě hlavní funkce: informační a motivační. Informační funkce spočívá v ujasnění si vztahů mezi podmínkami a výsledky chování. Uvědomí-li si např. student na základě sebepozorování, že dosahuje lepších výsledků, učí-li se ráno, nebo učí-li se ve skupině stejně motivovaných přátel, získává tím důležité informace pro možnost regulace svého učení manipulací podmínek učení. Záleží ovšem na tom, zda si student navykne sledovat tyto souvislosti pravidelně, dostatečně pozorně a přesně.
Procesy sebeposuzování
Při sebeposuzování dochází ke srovnávání aktuálních výkonů s kritérii, standardy či cíli. Důležité místo v rozpracovávání teorie autoregulace mají u Bandury otázky přejímání standard odměňování na základě pozorování modelů. Například v jednom šetření pozorovaly děti dospělé jedince, kteří hráli určitou modifikaci bowlsu. Dospělí sebe samé často nahlas chválili a současně se odměňovali (bonbóny). Po ukončení hry byli ti dospělí, kteří si kladli náročné cíle, za svůj přístup pochváleni jinou dospělou osobou. Pak hrály stejnou hru děti. Otázkou bylo, jaké zvolí standardy pro to, aby se odměnily bonbónem. Výsledky ukazují, že děti si kladly vysoké standardy zejména tehdy, pozorovaly-li dospělé, kteří si sami kladli náročné cíle a byli pak za svůj výkon pochváleni.
Auto-reakce
Zdá se tedy, že je-li spokojenost jedince se sebou samým a případně i odměnění se prostřednictvím nějakých „hmatatelných“ odměn závislá na dosažení určitých výkonů, je tento jedinec motivován k dosahování požadované úrovně výkonů. Jak anticipované uspokojení (odměna), tak i nespokojenost s úrovní výkonů, která neodpovídá přijatým standardům, motivuje jedince k vynaložení vyššího úsilí a k vyšší míře houževnatosti a persistence. Na druhou stranu však nevede každý čin nutně k auto-reakcím. Např. aktivity, které nejsou pro subjekt relevantní, nebo výkony, za které se necítí odpovědný, nemusí mít tyto důsledky.
Bandura v této souvislosti sledoval problém tzv. selektivní aktivace a vypojení auto-reaktivních důsledků. Například spáchání amorálního činu nemusí vést nutně u jedince, který má vyvinuté morální standardy, k zápornému sebehodnocení a špatnému svědomí. Jedinec může například zpochybnit morální charakter oběti.