Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.1.1 Sigmund Freud – psychoanalýza
3.1.1 Sigmund Freud – psychoanalýza
Stručný životopis
Sigmund Freud se narodil v roce 1956 v Příboře na Moravě v početné židovské rodině. Rodina se poměrně záhy po jeho narození přestěhovala do Vídně, v níž Sigmund strávil téměř celý život. Po ukončení studia medicíny se specializoval se na nervové poruchy a na základě jejich léčby a pod vlivem myšlenek některých jiných psychiatrů vypracoval svoji terapeutickou metodu a s ní spojenou teorii lidské psychiky.
Freud je jedním z nejvlivnějších a nejoriginálnějších myslitelů naší doby. Jím vytvořená psychoanalýza ovlivnila zásadním způsobem pojetí člověka v západní kultuře. Zemřel v Londýně v roce 1939, rok poté, co do tohoto města emigroval před nacismem.
Doporučená četba
S. Freud.: O člověku a kultuře. Praha: Odeon 1990.
S. Freud.: Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna 1994.
Definice psychoanalýzy
Freud označuje termínem „psychoanalýza“ tři spolu související jevy. Psychoanalýza je:
- léčebná metoda duševních, zvláště neurotických poruch
- metoda zkoumání nevědomých duševních obsahů (analýza snů, chybných úkonů atd.)
- samostatná teorie psychiky člověka (modely struktury, dynamiky a vývoje osobnosti).
Modely osobnosti
Podle Freuda jsou základní síly, které motivují naše chování, nevědomé. Freud rozpracoval v průběhu života celkem tři modely, ve kterých se – vždy zčásti odlišným způsobem – snažil objasnit, jak chápat tyto nevědomé jevy a jak tyto jevy ovlivňují naše chování. Tyto modely jsou označovány jako topografický, strukturní a vývojový (genetický).
V této části učebního textu se budeme věnovat podrobněji prvním dvěma modelům. V části věnované vývojové psychologii se věnujeme modelu třetímu.
Topografický model psychiky
Freud na základě analýzy neurotických příznaků, snů, chybných úkonů a některých dalších jevů, dospěl k závěru, že máme vědomý přístup pouze k určité části z celku našich prožitků. Uvědomujeme si například to, na co se právě díváme, na co právě myslíme, vůni růže ve váze, to, že nás tlačí bota, rozmanité emoce (lásku, hněv, radost), jež právě prožíváme. Tyto obsahy označil jako vědomé obsahy. Kromě toho ale existuje obrovské množství psychických obsahů, které si v danou chvíli neuvědomujeme. Patří mezi ně například číslo našeho telefonu nebo podoba našich rodičů; jsou to obsahy, které právě teď nejsou vědomé, mohou se ale poměrně snadno vědomými stát. Freud tyto obsahy nazývá předvědomé nebo také latentně nevědomé. Kromě toho existují psychické obsahy, které si nejsme schopni uvědomit, ani když chceme. Ty se projevují zastřeně například v podobě somatických symptomů, ve snech nebo v některých chybných úkonech. Tyto obsahy nazval Freud dynamicky nevědomé nebo také vytěsněné. Jejich odhalení patří mezi hlavní úkoly psychoanalýzy.
Obrázek 15 Freudův topografický model psychiky.
Podle: Freud, S. (1994). Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna.
Vliv těchto nevědomých obsahů si můžeme ilustrovat na příkladu chybných úkonů, mezi něž se řadí například přeřeknutí, přepsání, přeslechnutí, mylné čtení, zapomenutí jména a ztracení nějaké věci. U těchto úkonů (stejně tak i při vzniku neurotických poruch, při tvorbě snu atd.) jde o konflikt dvou protikladných sil, z nichž jedna je vědomá a druhá nevědomá.
Například jistý předseda sněmovny zahájil zasedání slovy: „Uzavírám tímto dnešní zasedání.“ Jde o zjevný konflikt vědomého úmyslu (zahájit jednání) a předvědomého přání (mít zasedání již za sebou). Výsledkem je přeřeknutí. Kdosi jiný vypráví o událostech, které odsuzuje, a pokračuje: „Potom, ale vysvitly různé věci...“ Po dotazu přizná, že nechtěl věci, které vysvitli, označit jako svinstva, i když ho to napadlo.
Freud píše „Vím o ženách, které na svatební cestě ztratily snubní prstýnek, a vím také, že průběh manželství této náhodě propůjčil smysl.“ Žádná z těchto novomanželek by v danou chvíli ale asi nepřijala myšlenku, že má tento „chybný úkon“ hlubší smysl, že je přáním zrušit právě uzavřený manželský svazek. Toto přání je tedy zcela nevědomé, nepřístupné uvědomění.
Strukturní model osobnosti
Později Freud předložil tzv. strukturní model osobnosti. V tomto modelu rozlišil tři složky, jež označil termíny ID (ono), EGO (já) a SUPEREGO (nadjá). Id je temnou, vědomí zcela nepřístupnou složkou osobnosti, jíž jde pouze o dosahování slasti. Ego je později se utvářející složkou osobnosti, která slouží především k zabezpečení přání id; musí přitom přihlížet k vnější realitě. Superego je ontogeneticky nejmladší složkou osobnosti, která vzniká na základě zvnitřnění příkazů autorit, především rodičů, a která přejímá postupně jejich roli. Jak je patrné z následujícího obrázku, zahrnují ego i superego jak obsahy a procesy, které jsou vědomé, tak i obsahy a procesy nevědomé.
Obrázek 16 Freudův strukturní model osobnosti.
Podle: Freud, S. (1990). O člověku a kultuře. Praha: Odeon.
Úzkost a mechanismy obrany proti ní
Podobně jako u topografického modelu rozpracoval Freud i v souvislosti se strukturním modelem osobnosti některé teorie týkající se motivace. K nejvýznamnějším patří teorie úzkosti a teorie různých strategií, které ego používá, aby jí předešlo nebo aby ji učinilo nevědomou.
Úzkost je emocionálním stavem, který je podobný strachu. Zatímco však má strach vždy svůj předmět (bojíme se například pavouků), je úzkost strachem bez tohoto předmětu; prožíváme emoci, která je podobná strachu, ale neuvědomujeme si, čeho se bojíme.
Úzkost je vždy stavem, který zakouší ego. To přitom může zakoušet úzkost trojího druhu – z reálných hrozeb (tzv. reálná úzkost), z toho, že nedostojí nárokům, které na ně klade superego (morální úzkost), nebo z toho, že nedokáže ovládnout své vlastní pudové pohnutky (neurotická úzkost).
Obrázek 17 Tři druhy úzkosti podle S. Freuda.
Podle: Freud, S. (1991). Vybrané spisy I. Praha: Avicenum.
Mezi hlavní operace, které ego používá v těchto situacích, patří:
- vytěsnění (příčina úzkosti je zcela zapomenuta, stává se zcela nevědomou)
- potlačení (vědomá snaha o zapomenutí události, která vzbuzuje úzkost, například na sebevraždu manžela)
- popření (nevěnování pozornosti hrozbám; mladá žena si odmítá připustit, že by mohla mít karcinom prsu a bagatelizuje význam vyšetření)
- racionalizace (přijatelné zdůvodňování sociálně nepřijatelných motivů; holčička odmítne dát mamince bonbón s vysvětlením, že není lakomá, že by jí ale nezbylo pro panenku)
- somatizace (úzkost se může někdy projevit somatickými symptomy, například ochrnutím nebo slepotou)
- projekce (jedinec nachází sklony, které u sebe neumí přijmout, ve druhých lidech; mladá žena, odmítající svoji sexualitu jako něco „nízkého“, hluboce pohrdá děvčetem, které „vypadá na to“, že je sexuálně nevázané)
- sublimace (nalezení náhradního cíle pro nepřijatelné motivy; jedinec se sadistickými skony se například stane patologem)
- fixace (ustrnutí na formách života, které jsou bezpečné; šestiletý chlapec se bojí chodit ven bez doprovodu rodičů)
- regrese (používání forem obrany, které jsou typické pro ontogeneticky ranější stádium vývoje; mladá žena se po rozvodu vrátí k rodičům a chce, aby se o ni opět starali a brali ji se všemi jejími infantilními rozmary).