Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.5.2 Puberta
2.5.2 Puberta
Tělesné proměny
Kromě vnějších proměn zrají a rostou i vnitřní pohlavní orgány, především vaječníky u dívek a varlata u chlapců. To je jádro tělesné puberty. Na povel z hypofýzy zvýší vaječníky produkci ženského hormonu estrogenu, u chlapců varlata zvýší produkci testosteronu. Pod vlivem těchto hormonů začnou vaječníky produkovat zralá vajíčka a varlata zralé spermie, schopné spojit se a zplodit tak nového jedince. K tomuto dozrání dojde asi kolem patnáctého roku.
Kolem třináctého roku se u většiny chlapců objeví první noční poluce (výron semene). Kupodivu není většina chlapců poučena, co to znamená, někteří se dokonce polekají, že jde o příznak nemoci. Poluce je často spojena se sexuálními sny. Dostavuje se tak víceméně pravidelně v dospívání i v dospělosti u mladých mužů, kteří sexuálně plně nebo převážně abstinují.
První menstruace je – podobně jako první poluce u chlapců – signálem pohlavního zrání. Objevuje se nejčastěji po dvanáctém roce, jsou zde však značné rozdíly, prozkoumané pochopitelně lépe než u první noční poluce. Některé dívky menstruují již v devíti letech, ve třinácti letech již asi 50 %, některé až kolem roku patnáctého. Dívka, která není o menstruaci poučena, se jí poleká a vidí v ní následek zranění, projev choroby, snad i následek masturbace. Nepoučených dívek je i dnes značné procento, a další velké procento je poučeno jen „technicky“ – tj. jak si při ní počínat z hlediska hygienického a sociálního. Mnohé se přes poučení menstruace bojí, a to i přesto, že k abecedě sexuální výchovy doma i ve škole patří mluvit o ní jako o přirozeném jevu, který je příznakem zdraví a schopnosti mít děti – tedy vlastně možného důležitého zdroje hrdosti a pýchy. Nicméně – například v jednom výzkumu se ukázalo, že matky projevují pramálo radosti, když se dozví, že dcera poprvé menstruuje.
První poluce je – podobně jako první menstruace – signálem nastupující mužnosti a tedy psychologicky významným jevem.
Duševní vývoj
Inteligence
Podle Piageta dítě vstupuje do období formálních operací. Myslet formálně znamená myslet nezávisle na obsahu.
Jednoduchý příklad na formální myšlení: Můj přítel Matouš je vyšší než můj přítel Pavel. Můj přítel Pavel je vyšší než můj přítel Richard. Kdo je vyšší, Matouš, nebo Richard?
Zeptáme-li se dítěte v tomto věku, zpravidla úkol bez problémů vyřeší. Mladší děti by s ním ale mohly mít problémy, zejména pokud všechny mé přátele neznají a nemohou se proto na ně podívat. Pubescent se obejde bez této konkretizace, protože při formálním myšlení ji nepotřebuje. Podobně v matematice uvažujeme o obecných číslech, která mohou zastupovat jakákoli jiná čísla, třeba také obecná.
Dosažení stadia formálních operací představuje nové možnosti manipulace s informacemi, či nové formy operací, které lze na informace aplikovat. Myšlení již není nyní vázané na konkrétní situace teď a nyní, jak tomu bylo ještě v předešlém stadiu. Nyní může operovat s abstrakcemi, testovat hypotézy, uvažovat o nekonečných možnostech.
Sledování kognitivního vývoje: problém kyvadla
Kognitivní vývoj lze sledovat od stadia ke stadiu při řešení klasického piagetovského problému ze studia formálních operací – problému stanovení faktorů, které ovlivňují rychlost pohybu kyvadla. Dítě sedí u stolu, nad nímž visí na držáku kyvadlo, tj. závaží přivázané na provázku. Váhu závaží a délku provázku je přitom možno měnit. Experimentátor dítěti ukáže, jak je možno změnit
- délku provázku
- váhu závaží
- výšku, z níž závaží spustí
- sílu, jíž na kyvadlo působí.
Pak je otázán na to, který z těchto faktorů nebo která jejich kombinace určuje rychlost pohybu závaží (kyvadla).
V předoperačním stadiu (2-7 let) není dítě schopno vymyslet experimentální plán, který by tento problém umožnil systematicky řešit. Nahodile mění různé faktory: dá malé závaží na krátký provázek, pak větší závaží na dlouhý provázek, pak sundá závaží úplně atp. Variuje všechny proměnné současně a nakonec dospěje k závěru, že čím rychleji pustí závaží z ruky, tím rychleji se pohybuje. I když tomu tak není, domnívá se, že to je to, co lze přece pozorovat.
Dítě ve stadiu konkrétních operací přistupuje k problému systematičtěji, snaží se přijít na několik možných řešení, někdy i uhodne správnou odpověď. Ani nyní však ještě nepostupuje striktně logicky. Variuje například současně váhu závaží a délku provázku a dospívá k závěru, že rychlost kyvadla ovlivňují oba faktory současně. Protože však variovalo oba faktory současně, není s to, říci, který z nich je kritický, nebo mají-li oba stejný vliv.
Až teprve ve stadiu formálních operací dokáže dítě vymyslet cosi jako experimentální plán, který umožní testovat jednotlivé hypotézy při kontrole ostatních faktorů. Mění tak například pouze váhu závaží a ostatní faktory ponechává konstantní. Postupně tak dospívá k závěru, že rychlost kyvadla ovlivňuje pouze jeden faktor: délka provázku.
Protože se v tomto stadiu umí dítě představit řadu různých příčin a je schopno přemýšlet o tom, co by mohla být pravda, aniž by se při tom řídilo tím, co se mu zdá v jednotlivých situacích jako pravda, je poprvé schopno tzv. hypoteticko-deduktivního usuzování. Kdykoliv zformuluje nějakou hypotézu, je schopno vymyslet experimentální plán, který mu ji umožní testovat. Bere přitom do úvahy všechny možnosti, které existují, a snaží se eliminovat jednu nesprávnou hypotézu za druhou. Nakonec tak dospívá k empiricky podloženému správnému závěru. Toto systematické myšlení nyní začíná uplatňovat na nejrozmanitější problémy.
Osobnost: egocentrismus
Z totálně egocentrického tvorečka s několika reflexy, který neměl zájem o nic jiného než prsní bradavku, vyrostl pubescent, který je schopen řešit složité problémy, analyzovat morální problémy a vytvářet si představy o lepší společnosti. V určitém smyslu však jeho myšlení stále ještě zůstává nedozrálé, egocentrické. Má sklony k nadměrnému kriticismu (zejména autorit), ke svárlivosti, k projevům sebestřednosti, nerozhodnosti, určitého pokrytectví atd. David Elkind (1984) popsal několik typických projevů tohoto egocentrismu:
Kritika autorit. V dospívání jsou děti schopny vytvořit si určitou představu o ideálním světě. Začínají si stále lépe uvědomovat, že lidé, které kdysi uctívaly, nedostojí jejich ideálům – a cítí se nuceni to říkat nahlas. Dospělý by se měl uvědomit, že tato kritika není příliš „osobní“, že je spíše příznakem pubescentova zrání, a měl by na ni reagovat věcně a se smyslem pro humor. Měl by vést pubescenta k vědomí, že nikdo – ani pubescentní kritik sám – není dokonalý, přesto si však zaslouží lásku a přijetí.
Svárlivost. Pubescent si potřebuje procvičovat svoji schopnost vidět každý problém z více zorných úhlů. To ho vede k nesouhlasu a s předkládání vlastních nápadů. Dospělý by měl podporovat toto myšlení a měl by s dospívajícím diskutovat a přít se s ním případně o principech. Měl by se však vyhnout pokušení atribuovat tuto svárlivost „osobnosti“ dospívajícího a čekat, až ho to přejde.
Uvědomování si sebe. Když pubescent slyší, že si rodiče něco špitají, ví s jistotou, že se baví o něm. Stejně tak jako když jde děvče v tomto věku kolem party hlučně se smějících kluků, ví s jistotou, že se baví o ní. Podle Elkinda si dítě vytváří v tomto věku představu jakéhosi imaginárního publika, diváků, kteří se zaměstnávají jeho vzezřením a myšlenkami stejně intenzivně, jako se jimi zabývá ono samo. Když jde na večírek nebo party, vybírá si velmi pečlivě, co si vezme na sebe a domnívá se, že se na ně všichni dívají a více nebo méně přísně ho posuzují. Jen pozvolna si začíná uvědomovat, že i ostatní se zabývají především tím, jakým dojmem oni působí na druhé, a že si možná jeho vzezření – a občas i samotné přítomnosti – možná ani nevšimli.
Sebestřednost. S tímto jevem souvisí další, který spočívá v přesvědčení, že my jsme zcela zvláštní jedinci, že naše zážitky a zkušenosti jsou zcela jedinečné, a že se zcela vymykáme pravidlům, která platí pro zbytek světa. Toto egocentrické myšlení vysvětluje mimo jiné i někdy autodestruktivní chování pubescentů – požívání alkoholu, drog, cigaret, nevázaného sexu atp. Pubescent se domnívá, že je pod jakousi magickou ochranou, a že jemu se nemůže nic stát.
Nerozhodnost. Pubescent má někdy problémy s rozhodováním, které se může týkat těch nejbanálnějších věcí. Stále si uvědomuje nesmírné množství možností, voleb a důsledků, které souvisejí s každým aspektem jeho života. Jeho „subjektivní váhy“ jednotlivých aspektů pak často nejsou v souladu s vahami, které těmto aspektům připisuje dospělý – a je si toho vědom.
Zdánlivé pokrytectví. Pubescent někdy působí dojmem povrchnosti a pokrytectví. Jakoby nerozlišoval mezi proklamovaným ideálem a skutečnou prací ve směru k jeho dosažení. Bojuje verbálně za ochranu přírody a životního prostředí, ale sám zahazuje plechovky od koly do příkopu, sní o světovém míru, ale bije spolužáky a mladší sourozence. Jeho zrání spočívá i v tom, že si začne lépe uvědomovat, že myšlení není „dělání“. Že o hodnotách nestačí snít a hovořit, ale je třeba se chovat v souladu s nimi, chceme-li skutečně dosáhnout jejich realizace.