Teorie_osetrovatelstvi

1.4 Historie českého ošetřovatelství

1.4 Historie českého ošetřovatelství
 
 
 
Zárodky organizovaného ošetřování nemocných můžeme v českých zemích sledovat už 10. století za vlády knížete Boleslava (935-967). Na území Prahy vznikly první hospice - v podstatě útulky pro chudé, nemajetné a nemocné osoby, v nichž civilní sestry poskytovaly charitativní pomoc v základních potřebách.
Podobnou úlohu sehrály některé náboženské řády a kongregace, které viděly své poslání ve službě trpícím a potřebným. Vedle svých klášterů zakládaly špitály, které zajišťovaly spíše střechu nad hlavou, obživu, postel a teplo, než léčení nemocných.
Prvním byl špitál v Týně (v místě dnešního Staroměstského náměstí), který byl určen pro dvanáct nemocných, jež opatrovalo dvanáct žen. Další, později zakládané špitály na našem území, byly zpravidla spojeny s kaplí, kostelem nebo klášterem. Ošetřovatelství bylo tehdy laickou službou trpícímu člověku, mělo vysoce humanitní charakter. Prováděly ho osoby bez jakéhokoliv odborného vzdělání, osoby, které přejímaly zkušenosti svých předchůdců.
 
Velkou postavou začátku českého ošetřovatelství byla Anežka Přemyslovna, sestra českého krále Václava I. Založila v Praze několik klášterů - první v roce 1233 u sv. Haštala, kde byl umístěn i špitál. Anežka také založila řád křížovníků s červenou hvězdou, který při ošetřování a opatrování chudých a nemocných vycházel z pravidel, jež pro ně vypracovala.
V pozdějších letech byla u nás pokládána za zakladatelku ošetřovatelství a koncem 20. století byla její činnost plně doceněna svatořečením. Z dalších řádů, které se věnovaly převážně ošetřovatelské a opatrovnické péči, je třeba jmenovat boromejky, johanity, alžbětinky, milosrdné bratry (špitály v Praze, Brně, Letovicích, Valticích a další, zakládané převážně v 17. století).
V nemocnici poskytovali lidem pomoc i vycvičení holiči, lázeňské, porodní báby, kořenářky, mastičkářky, potulní lidoví chirurgové a další osoby. Diakonky (15. stol.) pracovaly kromě špitálů a lazaretů také v terénu. Za nemocnými docházely do jejich domovů, kde se o ně staraly zejména při infekčních onemocněních. V Praze byla známa svou charitativní činností oblast Františku, kde od roku 1620 zajišťovali opatrovnictví milosrdní bratři. Pečovali o tělesně i duševně nemocné každého stavu, zejména chudé, bez rozdílu národnosti a náboženství.
Od poloviny 18. století byly zakládány první všeobecné nemocnice, a to v roce 1785 v Brně, v roce 1787 v Ostravě a v roce 1790 v Praze. O nemocné, a také o veškerý úklid, se starali opatrovníci a opatrovnice, kteří byli přijímáni bez předchozího ošetřovatelského vzdělání. Postupně se vyvíjela další role sestry - pomocnice lékaře. Tento trend si poměrně rychle vynutil odborné vzdělání sester a přispěl ve druhé polovině 19. století k založení prvních ošetřovatelských škol.