Teorie_osetrovatelstvi
5.1 Program Zdraví pro všechny a mezinárodní aktivity
5.1 Program Zdraví pro všechny a mezinárodní aktivity
Program “Zdraví pro všechny“ a mezinárodní aktivity
Metodickým východiskem společné cesty ke zdraví se stal dlouhodobě pojatý programový proces, založený na validním informačním a výzkumném základě, a dále na systémové teorii řešení problému (tj. posouzení problému, stanovení priorit, naplánování kroků vedoucích ke změně, realizace jednotlivých kroků a vyhodnocení dosažených výsledků, zda a do jaké míry se podařilo výchozí problém zvládnout).
Dokumenty SZO (Světové zdravotnické organizace) uvádí, že metodiky cílového programování a systémového přístupu se začaly plně uplatňovat ve všech oblastech práce SZO hned od počátku 70. let. Na tomto základě byl posouzen vývoj stavu zdraví populace v Evropě i ve světě ve druhé polovině sedmdesátých let.
Jako dominantní problémy byly označeny:
a) rychlý růst výdajů na zdravotní péči,
b) stagnace zdravotní úrovně společnosti,
c) potíže při kontrole a redukci zdravotně rizikových faktorů, protože většina z nich působí mimo
tradiční resortní hranice zdravotnictví.
tradiční resortní hranice zdravotnictví.
Tyto problémy se staly východiskem rozsáhlého celosvětového hnutí za zlepšení péče o zdraví populace, které úzce souvisí s politickými, ekonomickými a společenskými změnami.
V roce 1977 přijala SZO dvě důležité rezoluce:
1) Historická rezoluce (WHO) - Zdraví pro všechny do roku 2000.
formulovala základní cíl na příští dvě desetiletí:
"Hlavním sociálním cílem vlád a SZO v následujících desetiletích by mělo být, aby všichni občané světa dosáhli do roku 2000 takové úrovně zdraví, která jim umožní vést společensky a ekonomicky produktivní život".
Tento cíl je znám pod názvem Zdraví pro všechny do roku 2000.
2) Další důležitá rezoluce, druhá v pořadí (WHO) deklaruje:
význam zdravotních sester a porodních asistentek v primární péči.
Tato rezoluce se obrátila na členské státy, aby prostudovaly jejich role a funkce, naplánovaly racionální
zvýšení jejich počtu v souladu s tím, jak která země potřebuje primární zdravotní péči.
V roce 1978 Mezinárodní konference V Alma-Atě
byla zaměřena na nové pojetí „Základní zdravotní péče“, které bylo označeno za jeden z nejdůležitějších prostředků realizace nové politiky péče o zdraví.
S tím souvisí i nové vymezení rolí zdravotnických profesí v systému péče o zdraví, např. lékař má primární roli v léčbě a diagnostice, sekundární roli v péči. Všeobecná sestra má primární roli v péči a sekundární roli v léčbě a diagnostice.
V roce 1980 SZO označila Program Zdraví pro všechny do roku 2000 za směrnici rozvoje péče o zdraví pro všechny členské země, a tak tento program začal plnit funkci celosvětové zdravotní strategie.
V roce 1981 SZO přijala dokument: Globální strategie zdraví pro všechny do roku 2000:
byl přijat na 34. Světovém zdravotnickém shromáždění a stal se výrazem individuální i kolektivní národní zodpovědností za zdraví populace,
následovalo vydání pomocných metodických materiálů zaměřených na ukazatele průběžného sledování a kontrolu dílčích výsledků programu, na otázky řízení rozvoje péče o zdraví v jednotlivých zemích a na principy hodnocení zdravotních programů.
Zvláštní pozornost je věnována průpravě zdravotnických profesí:
Ministerstva zdravotnictví a jiná zainteresovaná ministerstva a instituce, např. ministerstvo školství, přehodnotí přípravu z hlediska počtu, typu a kvality různých potřebných kategorií zdravotnických pracovníků. Taková průprava bude odpovídat za roli zdravotníků při podněcování jednotlivců a rodin k péči o sebe sama.
Zodpovědní pracovníci vyvinou úsilí, aby se potřebné reformy zrealizovaly na lékařských fakultách, dostaly do zdravotní vědy a jiných relevantních vzdělávacích institucí, aby zdravotnický personál kromě svých technických
znalostí byl seznámen i s filozofií rozvoje zdraví, tak, jak byl zformulován v deklaraci z Alma-Aty.
Zodpovědní pracovníci vyvinou úsilí, aby se potřebné reformy zrealizovaly na lékařských fakultách, dostaly do zdravotní vědy a jiných relevantních vzdělávacích institucí, aby zdravotnický personál kromě svých technických
znalostí byl seznámen i s filozofií rozvoje zdraví, tak, jak byl zformulován v deklaraci z Alma-Aty.
V roce 1984 schválil Evropský regionální výbor 38 regionálních cílů péče o zdraví:
To byla významná změna pro systémy zdravotní péče v západní Evropě. Poprvé v historii země EU přijaly společné zásady zdravotní politiky jako východisko samostatné i společné práce. Důležité bylo přijetí společných kritérií pro hodnocení zdravotní situace, společných zásad řešení zdravotních problémů a rozvoj systematické spolupráce ve všech oblastech souvisejících se zdravím lidí.
Pro tento program je charakteristický dlouhodobý časový horizont. Vedle zdravotníků jsou k péči o zdraví vyzváni i politikové, pracovníci jiných resortů a celá veřejnost.
V obecné rovině je evropská strategie tvořena sedmi základními oblastmi:
1) Ekvita (spravedlnost) - zlepšení životních a pracovních podmínek znevýhodněných skupin osob.
2) Zájem o etiku - vytvoření a prosazení mechanismů, které posilují uplatnění etických hledisek ve veškerém rozhodování, která mají vztah ke zdraví jednotlivců, skupin a celé populace.
3) Aktivní účast občanské společnosti - plné využití humánních zdrojů posílením důstojnosti, znalostí a schopností jednotlivců a vhodnou sociální podporou.
4) Podpora zdraví a prevence nemocí - změna orientace zdravotnických služeb, rozvoj životního stylu, tvorba zdravého životního prostředí.
5) Základní zdravotní péče (Primary Health Care) - přiblížit ji potřebám občanů a poskytovat ji co nejblíže místům, kde lidé žijí a pracují, rozvíjet ji a plánovat za účasti občanů a zapojovat občany do poskytování této péče.
6) Meziodvětvová spolupráce - vhodné skloubení práce státní správy na národní, regionální i lokální úrovni, spolupráce s organizacemi, trvalé úsilí o co nejvyšší kvalitu a hospodárnost.
7) Mezinárodní spolupráce - v ochraně životního prostředí, zdroje umožňující zdravý životní styl a poskytování zdravotnických služeb, které využívají přínosu vědecko technického rozvoje
Základní osnovu programu Zdraví pro všechny tvoří 38 cílů. Každý z nich vychází z vymezení problému, posouzení metod a možnosti jeho zvládnutí, a je provázen navrženými ukazateli pro hodnocení jeho realizace.