Teorie_osetrovatelstvi

11.2 Způsob a zdroje lidského poznání

11.2 Způsob a zdroje lidského poznání
 
 
Způsoby a zdroje lidského poznání
Lidské poznání pochází z různých zdrojů. Některé jsou odvozené z vědeckých poznatků, ale mohou mít i jiný původ.
 
Nejčastějšími zdroji poznání jsou:
1) metoda tradice
Zodpovídání problémů a otázek na základě zděděných zvyků a tradic (např. na každé službě je úlohou sester vypracovat při výměně služby zprávu o každém pacientovi, bez ohledu na to, jestli se jeho stav změnil).
 
2) metoda odborníků
Mnoho informací a názorů je získáno od lidí, kteří mají zkušenosti a vzdělání a speciální vzdělání. Tento zdroj poznání je akceptovatelný, ale má i omezení v případě, že odborníci mají nedostatky.
 
3) metoda zkušeností
Fungujícím zdrojem poznání jsou vlastní zkušenosti, které poskytují schopnost zevšeobecňovat, předvídat souvislosti, řešení a jejich následky. Jako základ poznání mají však určitá omezení. Vymezení zkušeností jako zdroje poznání spočívá v tom, že objektivní realitu vnímají dna jedinci rozdílně.
 
4) metoda logického uvažování
Řešení některých problémů je výsledkem logického myšlení. Jde o spojení zkušeností, intelektuálních schopností
a formálních systémů myšlení (např. sestra si může všimnout chování hospitalizované matky a na základě toho usoudí, že obava o její rodinu a děti na ni působí stresujícím způsobem).
Deduktivní uvažování je proces konkretizování zevšeobecněných principů (např. když předpokládáme,
že u hospitalizovaných matek se vyskytuje neklidné chování, lze předpovědět, že u matek, které mají doma
malé děti, se budou projevovat příznaky stresu).
 
5) metoda zdravého rozumu, intuice
Je to způsob poznání, při kterém jsou tvrzení ve shodě se zdravým rozumem. Tento princip souhlasu se zdravým rozumem je přirozený.
 
6) metoda vědeckého přístupu
Pokládá se za nejvyšší formu lidského poznání. Vědecký přístup spojuje důležité prvky dedukce a indukce a spolu s jinými prvky vytváří systém pro získání vědomostí. Vědecký přístup se od ostatních zdrojů a metod poznání liší tím, že podléhá sebehodnocení, kontrole, což však neznamená, že může vyřešit všechny problémy, nebo že výzkumní pracovníci se nemohou dopustit chyb.