Teorie_osetrovatelstvi
2.2.7 Medicína v 19. století
2.2.7 Medicína v 19. století
V první polovině 19. století ovlivňoval vývoj medicíny spor mezi empirií a filozofií, teorií a experimentem. Rozvoj medicíny od osvícenství 18. století k pozitivizmu 19. století vedl v německy mluvících zemích přes epochu idealismu
a romantismu. Především pod vlivem přírodní filozofie Fridricha Wilhelma Josepha von Schellinga, ale také ostatních filozofických a teologických tradic (Platón, Baruch, Spinoza aj.) a předchůdců vědecké medicíny (Paracelsus, Franc Anton Mesner aj.) se snahy vytvořit filozofický základ lékařské teorie a terapeutické praxe ještě jednou postavily proti sílící tendenci oddělit medicínu a filozofii. Trend ke specializaci měl být zastaven, absolutizace objektivního (tedy de facto somatického) podkladu medicíny měla být potlačena a již vzniklé rozdělení přírodních a duchovních věd mělo být překonáno.
a romantismu. Především pod vlivem přírodní filozofie Fridricha Wilhelma Josepha von Schellinga, ale také ostatních filozofických a teologických tradic (Platón, Baruch, Spinoza aj.) a předchůdců vědecké medicíny (Paracelsus, Franc Anton Mesner aj.) se snahy vytvořit filozofický základ lékařské teorie a terapeutické praxe ještě jednou postavily proti sílící tendenci oddělit medicínu a filozofii. Trend ke specializaci měl být zastaven, absolutizace objektivního (tedy de facto somatického) podkladu medicíny měla být potlačena a již vzniklé rozdělení přírodních a duchovních věd mělo být překonáno.
Základem lékařství vycházející z idejí romantismu je tvrzení o identitě organické přírody a ducha, a o jednotě přírody; přírodní zákony se mají shodovat se zákony ducha. Neustálý spor protikladů (polarita) je základem dialektického vývoje hmoty až k nejvyšším projevům života. Zdraví a nemoc jsou dle lékařství romantismu projevy života a nelze
je pouze mechanicky interpretovat. Přesto došlo k mnoha pokusům je v jejich mnohotvárnosti přehledně uspořádat. Systém nemocí vytvořený Johnem Brownem (1735-1788) byl lékaři romantického zaměření sice uznáván, ale zároveň prohlášen za filozoficky nedostatečný, protože život nemůže být chápán podle schématu podnět -reakce.
je pouze mechanicky interpretovat. Přesto došlo k mnoha pokusům je v jejich mnohotvárnosti přehledně uspořádat. Systém nemocí vytvořený Johnem Brownem (1735-1788) byl lékaři romantického zaměření sice uznáván, ale zároveň prohlášen za filozoficky nedostatečný, protože život nemůže být chápán podle schématu podnět -reakce.
První polovina 19. století
Základem ,,romantické medicíny” bylo chápání jednoty živé přírody a ducha. V terapeutické oblasti se romantičtí lékaři znovu vrátili k rozsáhlé koncepci antické dietetiky (světlo a vzduch, jídlo a pití, pohyb a klid, spánek a bdění, výměšky a afekt), které byla již v průběhu 18. století zúžena v. 19. století už znamenala jen nauku o výživě a stravě nemocných. Jako terapeutický prostředek bylo užíváno i umění. Kerner uklidňoval neklidné duševně choré pacienty tóny píšťalky, Reil rozvíjel rozsáhlé koncepty psychologických léčebných metod. Léčení medikamenty či chirurgicky bylo rovněž interpretováno v romantické perspektivě. Základem veškerého léčení je podle tohoto náhledu léčivá síla přírody. Romantické spory o podstatu medicíny a její vztah k filozofii byly jednou stránkou složitého vývoje medicíny
v první polovině 19. století.
v první polovině 19. století.
Období absolutní platnosti romantismem ovlivněného lékařství bylo relativně krátké a bylo populární především
v německých zemích. Již v počátečním období okolo roku 1800 bylo toto pojetí provázeno kritikou. Kritické
vyrovnání se s lékařstvím období romantismu, a konstruktivní aplikace zahraničních inovací, umožnila ve 40tých letech 19. století německým lékařům položit přírodovědecké základy medicíny, a tomu odpovídajícímu výzkumu.
v německých zemích. Již v počátečním období okolo roku 1800 bylo toto pojetí provázeno kritikou. Kritické
vyrovnání se s lékařstvím období romantismu, a konstruktivní aplikace zahraničních inovací, umožnila ve 40tých letech 19. století německým lékařům položit přírodovědecké základy medicíny, a tomu odpovídajícímu výzkumu.
Fyzika a chemie se stávají jak z metodického, tak i z vědeckého hlediska základem medicíny. Rozvíjejí se počátky institucionalizovaného a profesionalizovaného výzkumu. Začaly se zakládat speciální a univerzitní, či mimo univerzitní vědecké ústavy, vědecky se pracovalo na klinikách. Sociálně lékařské iniciativy, jimž dalo impulsy osvícenství, připomínají přes jednostrannou přírodovědnou orientaci, že medicína stojí na pomezí přírodních a duchovních věd.
První polovina 19. století vyústila ve vývoji medicíny v Čechách v první pražskou lékařskou školu, v úctu
k exaktnímu přírodovědnému poznání a k objektivní klinické diagnóze. Pražská lékařská fakulta se stala nejvýznamnější z fakult staroslavné univerzity a v Evropě váženou vědeckou a klinickou institucí. Byla nejenom garantem vysoké úrovně lékařské vědy a výuky lékařů v Čechách, ale také výrazem těsného spojení s lékařskými fakultami německé jazykové oblasti a s celou evropskou medicínou. Druhou, praktickou stránkou života byla špatná zdravotní situace obyvatelstva ve většině evropských zemí, nezvládnutelná hrozba epidemií a nízká úroveň veřejného zdravotnictví.
k exaktnímu přírodovědnému poznání a k objektivní klinické diagnóze. Pražská lékařská fakulta se stala nejvýznamnější z fakult staroslavné univerzity a v Evropě váženou vědeckou a klinickou institucí. Byla nejenom garantem vysoké úrovně lékařské vědy a výuky lékařů v Čechách, ale také výrazem těsného spojení s lékařskými fakultami německé jazykové oblasti a s celou evropskou medicínou. Druhou, praktickou stránkou života byla špatná zdravotní situace obyvatelstva ve většině evropských zemí, nezvládnutelná hrozba epidemií a nízká úroveň veřejného zdravotnictví.
Medicínu tohoto období ovlivnilo více objevů a osobností:
- K tradičním fyzikálním vyšetřovacím metodám patřila inspekce (vyšetření pohledem) a palpace (vyšetření pohmatem). Vyšetřováním čichem nebo ochutnáváním (např. moči) hrálo podřadnou úlohu. Perkuse (vyšetření poklepem) a auskultace (naslouchání zvukům vznikajících v organismu) se zavedly až na začátku 19. století.
Perkusi popsal vídeňský lékař Leopold Auenbrugger.
Perkusi popsal vídeňský lékař Leopold Auenbrugger.
- (r. 1761), Gapar Laurent Bayle (1774-1816) zavedl přímou auskultaci, kterou Laenenc zdokonalil objevením stetoskopu (1819).
- Londýnský lékař James Parkins (1755-1824) popsal příznaky ,,třaslavé obrny”, degenerativní choroby mozku, která se podle objevitele nazývá Parkinsonova choroba.
- Rolnický syn Vincenc Priessnitz začal léčit studenou vodou (r. 1818). Léčil první pacienty z blízkého okolí Gräfernbergu (nyní Lázně Jeseník) studenou vodou (hydroterapií). Rok předtím se totiž sám takto vyléčil ze zápalu
plic a zlomenin žeber utrpěných při lesní práci. Zpočátku se omezil na přikládání obkladů a omývání studenou
vodou. Od roku 1824 začal používat studené koupele po předchozím pocení, i částečné lázně (sedací, nožní, ruční, hlavové i oční lázně, kde zbytek těla zůstával suchý) a sprchování studenou vodou. Během roku 1831 přijal pouze
64 nemocných, v roce 1837 již přes 500, a roku 1839 na 1700, z toho 120 lékařů, kteří se svěřili jeho
,,vodoléčebným kůrám”.
plic a zlomenin žeber utrpěných při lesní práci. Zpočátku se omezil na přikládání obkladů a omývání studenou
vodou. Od roku 1824 začal používat studené koupele po předchozím pocení, i částečné lázně (sedací, nožní, ruční, hlavové i oční lázně, kde zbytek těla zůstával suchý) a sprchování studenou vodou. Během roku 1831 přijal pouze
64 nemocných, v roce 1837 již přes 500, a roku 1839 na 1700, z toho 120 lékařů, kteří se svěřili jeho
,,vodoléčebným kůrám”.
Jeho lázeňské procedury v roce 1835 zahrnovaly: 1. potní zábaly, 2. celkové studené koupele, 3. rozmanité částečné lázně, 4. sprchování, 5. mokré zapařovací obklady (dnes známé jako priessnitzské obklady), 6. pohyb na čerstvém vzduchu, 7. pití vody, 8. vydatnou posilující stravu. Pacienti byli obvykle na 4 hodiny ráno zabaleni do vlněné houně
k potní kůře (nejméně půl hodiny od počátku pocení), následovala několik minut trvající celková koupel ve studené vodě (6–8 °C), po které se měl lázeňský host procházet do zahřátí. Společná snídaně se konala v devět hodin
a sestávala se ze studeného mléka a černého chleba. Po snídani následoval odpočinek. Některé léčebné metody probíhaly i ve volné přírodě.
k potní kůře (nejméně půl hodiny od počátku pocení), následovala několik minut trvající celková koupel ve studené vodě (6–8 °C), po které se měl lázeňský host procházet do zahřátí. Společná snídaně se konala v devět hodin
a sestávala se ze studeného mléka a černého chleba. Po snídani následoval odpočinek. Některé léčebné metody probíhaly i ve volné přírodě.
- Teodor Friedner (1800-1864), farář evangelické farnosti Kaiserwerth (u Düsseldorfu), založil Evangelistický spolek
pro křesťanskou péči o nemocné v Porýní a Vestfálsku. Zřídil nemocnici a mateřský dům diakonek. Oba ústavy
se staly brzy vzorem pro diakonická zařízení jak v Německu, tak i v cizině. Friednerovým cílem bylo poskytovat pomoc především chudým nemocným, jak v jejich domovech, tak v nemocnicích prostřednictvím evangelistických pečovatelek, které budou dobrovolně vykonávat jáhenský úřad. Friedner se řídil příkladem Milosrdných sester, katolického ženského ošetřovatelského řádu, který byl založen v 17. století a dnes zahrnuje různá seskupení (známé pod názvy boromejky, klementinky apod.). Odtud také převzal princip mateřského domu jako sociálního a školícího střediska diakonek. Na rozdíl od Milosrdných sester, ale kladl důraz na ,,tělesnou péči o nemocné”, při které měl diakonky každý den alespoň hodinu vyučovat lékař. Místo řádového hábitu měly diakonky nosit jednoduchý šat vdaných měšťanek.Kromě toho se měly vyznačovat vyšší úrovní vzdělání.
pro křesťanskou péči o nemocné v Porýní a Vestfálsku. Zřídil nemocnici a mateřský dům diakonek. Oba ústavy
se staly brzy vzorem pro diakonická zařízení jak v Německu, tak i v cizině. Friednerovým cílem bylo poskytovat pomoc především chudým nemocným, jak v jejich domovech, tak v nemocnicích prostřednictvím evangelistických pečovatelek, které budou dobrovolně vykonávat jáhenský úřad. Friedner se řídil příkladem Milosrdných sester, katolického ženského ošetřovatelského řádu, který byl založen v 17. století a dnes zahrnuje různá seskupení (známé pod názvy boromejky, klementinky apod.). Odtud také převzal princip mateřského domu jako sociálního a školícího střediska diakonek. Na rozdíl od Milosrdných sester, ale kladl důraz na ,,tělesnou péči o nemocné”, při které měl diakonky každý den alespoň hodinu vyučovat lékař. Místo řádového hábitu měly diakonky nosit jednoduchý šat vdaných měšťanek.Kromě toho se měly vyznačovat vyšší úrovní vzdělání.
Friednerova manželka Friederika (1800-1842) se intenzivně podílela na přípravných pracích. Podle Fliednerových představ měla péče o nemocné splývat s misijní službou. Diakonky slouží jako ošetřovatelsky nemocných,
a tím i Kristu. Přejímají úkoly duchovní péče tím, že nemocným předčítají a vedou s nimi duchovní rozhovory,
aniž přitom smějí zanedbávat tělesnou péči. Fliedner sa tak postaral o první větší organizaci zaměřenou na péči
o nemocné v podmínkách evangelické církve, a založil první školu pro zdravotní sestry s moderním způsobem vyučování. Díky podpoře veřejnosti se diakonská péče o nemocné brzy rozšířila. Vznikla řada samostatných mateřských domů nejen v Německu; v roce 1849 se diakonky poprvé usadily ve Spojených státech (v Pittsburghu). Roku 1861, pouhých 25 let po založení, existovalo na celém světě již 28 mateřských domů s asi 1200 diakonkami.
Ke kaiserswertskému domu náleželo 380 z nich. Evangelická diakonice existovala do počátku 50. let i u nás.
a tím i Kristu. Přejímají úkoly duchovní péče tím, že nemocným předčítají a vedou s nimi duchovní rozhovory,
aniž přitom smějí zanedbávat tělesnou péči. Fliedner sa tak postaral o první větší organizaci zaměřenou na péči
o nemocné v podmínkách evangelické církve, a založil první školu pro zdravotní sestry s moderním způsobem vyučování. Díky podpoře veřejnosti se diakonská péče o nemocné brzy rozšířila. Vznikla řada samostatných mateřských domů nejen v Německu; v roce 1849 se diakonky poprvé usadily ve Spojených státech (v Pittsburghu). Roku 1861, pouhých 25 let po založení, existovalo na celém světě již 28 mateřských domů s asi 1200 diakonkami.
Ke kaiserswertskému domu náleželo 380 z nich. Evangelická diakonice existovala do počátku 50. let i u nás.
- Český přírodovědec a lékař Jan Evangelista Purkyně r. 1837 postavil základy buněčné teorie - rostlinné a živočišné tělo se skládá ze stejných základních jednotek, buněk. Konečnou formulaci této teorie podal o dva roky později německý fyziolog Theodor Schwann, který dospěl k poznání, že všechny buňky mají jádro, buněčnou membránu
a vakuoly.
a vakuoly.
- V roce 1831-1832 postihla Evropu epidemie cholery (asijská nákaza), kterou sem zavlekla ruská vojska. Způsobila velké ztráty na životech obyvatelstva. Nepoznaná příčina choroby se odrazila v opatřeních, která byla neúčinná (hraniční zábrany, karanténní opatření). Vedly se horečné debaty o nebezpečí nákazy, o ochraně a léčbě. Mezi obyvatelstvem kolovaly nesčetné vysvětlující brožury, letáky i výzvy, které většinou sestavovali lékaři. Záludný
průjem se zvracením skolil v Prusku jen v roce 1831 více než 32 000 obětí. Bez jakýchkoliv varovných příznaků
mohli i ti nejzdravější jedinci být během několika hodin zasvěceni smrti. V nejrůznějších podobách se v Evropě vynořovaly pověsti o tom, že cholerová epidemie je vlastně naplánovaná epidemie, kterou v obrovském měřítku uskutečnili cizinci. Ještě silnější byla nedůvěra k lékařům a k vlastním vládám, kterým se vytýkalo, že se chtějí tímto způsobem zbavit chudých.
průjem se zvracením skolil v Prusku jen v roce 1831 více než 32 000 obětí. Bez jakýchkoliv varovných příznaků
mohli i ti nejzdravější jedinci být během několika hodin zasvěceni smrti. V nejrůznějších podobách se v Evropě vynořovaly pověsti o tom, že cholerová epidemie je vlastně naplánovaná epidemie, kterou v obrovském měřítku uskutečnili cizinci. Ještě silnější byla nedůvěra k lékařům a k vlastním vládám, kterým se vytýkalo, že se chtějí tímto způsobem zbavit chudých.
- Francouzský lékař Charles-Gabriel Pravaz (1791-1853), který od roku 1826 vedl ortopedický ústav v Paříži a roku 1834 založil podobný v Lyonu, použil při léčení svých pacientů zvláštního druhu injekční stříkačky. S její pomocí odstraňoval aneuryzmata, protože po vstřiknutí roztoku chloridu železitého se v postiženém úseku srazila krev
a následně hojivé pochody výduť vyplnily. Pravazův nástroj sestával ze skleněného válce s nástavcem, na který byla našroubovaná kanyla. Stříkačka měla kožený píst, jehož dřík byl opatřen závity. Otáčením křídlové matky byl roztok vypuzován z válce do kanyly. Podle počtu otáček bylo možné velmi přesně dávkovat množství vstříknuté tekutiny. Skleněná stříkačka se objevila v lékařské literatuře již koncem 18. století. Pravazovo podstatné vylepšení stříkaček spočívalo v tom, že na nástavec byla nasazována kanyla - dutá jehla s ostrým hrotem, jejíž pomocí bylo možné přímo proniknout např. do duté žíly. Používání tohoto typu lékařské stříkačky se rozmohlo po roce 1859 především subkutánní injekční léčbě (lék je vstřikován do podkožního vaziva), jak ji např. propagoval pařížský lékař Louis-Jules Béhier (1813-1875). Ten také dal stříkačce označení Pravaz aparatus (Pravazův nástroj).
a následně hojivé pochody výduť vyplnily. Pravazův nástroj sestával ze skleněného válce s nástavcem, na který byla našroubovaná kanyla. Stříkačka měla kožený píst, jehož dřík byl opatřen závity. Otáčením křídlové matky byl roztok vypuzován z válce do kanyly. Podle počtu otáček bylo možné velmi přesně dávkovat množství vstříknuté tekutiny. Skleněná stříkačka se objevila v lékařské literatuře již koncem 18. století. Pravazovo podstatné vylepšení stříkaček spočívalo v tom, že na nástavec byla nasazována kanyla - dutá jehla s ostrým hrotem, jejíž pomocí bylo možné přímo proniknout např. do duté žíly. Používání tohoto typu lékařské stříkačky se rozmohlo po roce 1859 především subkutánní injekční léčbě (lék je vstřikován do podkožního vaziva), jak ji např. propagoval pařížský lékař Louis-Jules Béhier (1813-1875). Ten také dal stříkačce označení Pravaz aparatus (Pravazův nástroj).
- Johann Georg Ruehl (1769-1846), hlavní lékař carského nalezince V Petrohradě, zavedl r. 1835 plechové vaničky
s dvojitými stěnami na ohřívání novorozenců. Dutina mezi stěnami se vyplnila teplou vodou, a tak se zachránilo mnohé předčasně narozené dítě. Tento vynález je prototypem dnešního inkubátoru.
s dvojitými stěnami na ohřívání novorozenců. Dutina mezi stěnami se vyplnila teplou vodou, a tak se zachránilo mnohé předčasně narozené dítě. Tento vynález je prototypem dnešního inkubátoru.
- Zubní lékař William Morton podal 16. října 1846 poprvé inhalační éterovou narkózu při veřejné demonstraci chirurgické operace. Zavedením inhalační narkózy způsobil revoluční změny v chirurgii, protože umožnil vykonávat bezbolestné operace.
- Maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis zavedl r. 1847 ve vídeňské Všeobecné nemocnici povinnou dezinfekci
rukou chlórovým roztokem (chlorovým vápnem) jako opatření proti šíření horečky omladnic. Nařízení se vztahovalo na lékaře a ošetřující personál a snížilo úmrtnost šestinedělek na polovinu. V dnešní terminologii šlo o první opatření proti šíření nozokomiální infekce. Semmelweis byl ustaven adjunktem (asistentem) porodnické kliniky. Ta se sestávala ze dvou oddělení: na prvním probíhalo vyučování mediků, na druhém studovaly porodní báby. Těžká ,,epidemie” horečky omladnic působila nápadně více úmrtí šestinedělek na prvním oddělení, nežli na druhém. Příčinou horečky byly mrtvolné částice, které se dostaly do cévního systému. Protože lékaři se studenty přicházeli přímo z pitevny, aby vyšetřovali rodičky, v nevyměněném oděvu a aniž by si omyli ruce. Snadno je proto infikovali smrtelnou nákazou. Semmelweis musel ve svém boji za prosazení dezinfekce rukou překonat silné předsudky. Roku 1865 zešílel a zemřel v ústavu pro chorobomyslné nedaleko Vídně. Jeho poznatky se dostaly do lékařské praxe až po dlouhém období.
rukou chlórovým roztokem (chlorovým vápnem) jako opatření proti šíření horečky omladnic. Nařízení se vztahovalo na lékaře a ošetřující personál a snížilo úmrtnost šestinedělek na polovinu. V dnešní terminologii šlo o první opatření proti šíření nozokomiální infekce. Semmelweis byl ustaven adjunktem (asistentem) porodnické kliniky. Ta se sestávala ze dvou oddělení: na prvním probíhalo vyučování mediků, na druhém studovaly porodní báby. Těžká ,,epidemie” horečky omladnic působila nápadně více úmrtí šestinedělek na prvním oddělení, nežli na druhém. Příčinou horečky byly mrtvolné částice, které se dostaly do cévního systému. Protože lékaři se studenty přicházeli přímo z pitevny, aby vyšetřovali rodičky, v nevyměněném oděvu a aniž by si omyli ruce. Snadno je proto infikovali smrtelnou nákazou. Semmelweis musel ve svém boji za prosazení dezinfekce rukou překonat silné předsudky. Roku 1865 zešílel a zemřel v ústavu pro chorobomyslné nedaleko Vídně. Jeho poznatky se dostaly do lékařské praxe až po dlouhém období.
Druhá polovina 19. století
V druhé polovině 19. století vstoupila medicína do skutečně moderního období. Při zkoumání začala používat stejné metody jako v oborech přírodovědných věd a v praktické medicíně se projevovala úsilím používat jen vědecky ověřené poznatky.
V popředí vědeckého zájmu byla fyziologie, která objevovala způsoby fungování jednotlivých orgánů, měřila jejich výkon a odchylky od normy.
Významně se změnilo postavení chirurgie. Z řemesla, vyučovaného někdy mimo univerzitu, se především objevením narkózy, antisepse, asepse a rentgenu stává moderní vědní obor, který se postavil do čela pokroku v medicíně. Většina chirurgických výkonů před érou asepse se považovala za poslední možnost léčby, protože velké procento pacientů umíralo na sepsi, jejíž příčiny, nebyly známé.
Nejčastějšími chorobami s největší úmrtností tohoto období byly akutní infekční choroby. Dalším velkým problémem byly chronické nákazy - tuberkulóza a syfilis. Objevení původců těchto onemocnění (baktérií) a začátky očkování vytvořily základní předpoklady pro jejich účinnou léčbu, kterou se však podařilo objevit až za delší dobu.
Důležité objevy a osobnosti v tomto období:
- Nové představy o povolání zdravotní sestry položila Angličanka ze zámožné rodiny Florence Nightingalová (1820-1910). Spolu s 38 dalšími zdravotními sestrami se odebrala r. 1854 do Skutaru v Turecku pomáhat raněným
z krymské války (1853/54-1856). V září 1853, respektive v březnu 1854, vypověděly Osmanská říše, Velká Británie
a Francie válku Rusku. Britská sanitní služba nebyla na tuto situaci připravena, zatímco na ruské a francouzské straně již byly válečné zdravotní sestry nasazeny. Britům chyběli jak lékaři, tak zdravotnický personál a materiál. Na základě alarmující reportáže v londýnském listu Times o hrůzné situaci rozhodl britský ministr války Sidnej Herbert, aby Florence Nightingalová zorganizovala zdravotnickou pomoc přímo na místě. Její vzdělání u pařížských milosrdných sester a v církevní nemocnici v Kaiserwerthu bylo velmi dobrou přípravou pro tento úkol.
z krymské války (1853/54-1856). V září 1853, respektive v březnu 1854, vypověděly Osmanská říše, Velká Británie
a Francie válku Rusku. Britská sanitní služba nebyla na tuto situaci připravena, zatímco na ruské a francouzské straně již byly válečné zdravotní sestry nasazeny. Britům chyběli jak lékaři, tak zdravotnický personál a materiál. Na základě alarmující reportáže v londýnském listu Times o hrůzné situaci rozhodl britský ministr války Sidnej Herbert, aby Florence Nightingalová zorganizovala zdravotnickou pomoc přímo na místě. Její vzdělání u pařížských milosrdných sester a v církevní nemocnici v Kaiserwerthu bylo velmi dobrou přípravou pro tento úkol.
Florence Nightingalová si vybrala skupinu pomocnic a 4. prosince 1854 s nimi dorazila do Skutaru. Ke konci války
již řídila činnost 125 zdravotnických sil. Péče o zraněné vojáky byla prováděna za nejprimitivnějších podmínek; brzy vypukla cholera. Přesto byl úspěch její organizátorské práce pronikavý. Někdy zajišťovala s 38 sestrami stravu pro
3 000 až 4 000 vojáků, v průběhu tří měsíců zásobila 10 000 mužů šatstvem a dalšími potřebami z týlových skladů.
Po svém návratu otevřela z prostředků získaných dobrovolnou peněžní sbírkou zdravotnickou školu pro sestry
v moderním vědeckém duchu při Nemocnici sv. Tomáše (St. Thomas´ Hospital) v Londýně (r. 1860). Nightingalová shrnula své základní představy v dílech Notes on Hospitals (Poznámky k nemocnici - 1859) a Notes on Nursing (Poznámky ke zdravotnické péči - 1860). Tak byla zahájena nová etapa přípravy středního zdravotnického personálu. Odborná příprava zdravotních sester se stala základem pro povolání, bez něhož si nelze existenci nemocnice představit.
- Rudolf Virchov (1821-1902) položil základy buněčné patologie, která se stala základním kamenem medicíny
a biologie. Byl také politicky činný a po osobních zkušenostech s poměry při tyfových a cholerových epidemiích
ve Slezsku horlil proti bídě, kterou navrhoval řešit převratem, který povede ke svobodě a blahobytu. Podle
Virchova úlohou medicíny není jen léčit, ale také pozdvihnout občany živořící na morálním a materiálním dně.
a biologie. Byl také politicky činný a po osobních zkušenostech s poměry při tyfových a cholerových epidemiích
ve Slezsku horlil proti bídě, kterou navrhoval řešit převratem, který povede ke svobodě a blahobytu. Podle
Virchova úlohou medicíny není jen léčit, ale také pozdvihnout občany živořící na morálním a materiálním dně.
- Henry Dunant, zámožný finančník a filantrop, který potom, když uviděl utrpení raněných u Solferina po bitvě mezi vojsky Napoleona III. a rakouskou armádou (r. 1859), inicioval vznik mezinárodní organizace na pomoc raněným vojákům - Červený kříž. Spolu se Ženevskou konvencí z roku 1864 byl založen i Červený kříž. V r. 1910 byl Dunand
za tuto iniciativu vyznamenán první Nobelovou cenou míru. 30. října 1910 zemřel v Heidenu.
za tuto iniciativu vyznamenán první Nobelovou cenou míru. 30. října 1910 zemřel v Heidenu.
- Po zákazu z dob francouzské revoluce nechal císař Napoleon I. v r. 1807 opět působit dobročinné spolky ,,milosrdných sester” (katolickou řádovou péči). K nim patřily boromejky a vincentky, které pronikly do jižních
a západních oblastí Německa. Tyto pečovatelské řády navazovaly bezprostředně na středověkou formu péče
o chudé a nemocné. Příkladem jim byly evangelické diakonie milosrdných sester. Nová je jejich představa ,,mateřského domu” (Mutterhaus) jako sociálního zařízení pro ženy, jež nejsou vázány na žádný řád a jejich
zařazení do škol pro zdravotní sestry. Ve Velké Británii došlo v roce 1848 v rámci anglikánské církve k založení prvního ošetřovatelského řádu Svatého Jana. Rozhodujícím impulzem k vybudování organizace ošetřovatelské péče byla bezútěšná situace na bitevních polích. V době ,,války za nezávislost” proti Napoleonu I. (1813-1815) vznikly v Německu ,,vlastenecké ženské spolky”; v r. 1865 byl v Lipsku založen Všeobecný německý spolek.
a západních oblastí Německa. Tyto pečovatelské řády navazovaly bezprostředně na středověkou formu péče
o chudé a nemocné. Příkladem jim byly evangelické diakonie milosrdných sester. Nová je jejich představa ,,mateřského domu” (Mutterhaus) jako sociálního zařízení pro ženy, jež nejsou vázány na žádný řád a jejich
zařazení do škol pro zdravotní sestry. Ve Velké Británii došlo v roce 1848 v rámci anglikánské církve k založení prvního ošetřovatelského řádu Svatého Jana. Rozhodujícím impulzem k vybudování organizace ošetřovatelské péče byla bezútěšná situace na bitevních polích. V době ,,války za nezávislost” proti Napoleonu I. (1813-1815) vznikly v Německu ,,vlastenecké ženské spolky”; v r. 1865 byl v Lipsku založen Všeobecný německý spolek.
Vlastenecké zanícení si však protiřečí; humanitární pomoc raněným znamená současně posílení bojové síly mužů. Každopádně však díky účasti sester na zdravotní péči v průběhu válečných bojů získává profil světské zdravotní péče zřetelnější obrysy. Ke konci 19. století se rozšiřuje povolání zdravotní sestry v souvislosti se sociálními reformami.
- Gregor Mendel, augustiánský mnich a nestor opat kláštera v Starém Brně, přednesl r. 1865 výsledky svých pokusů
s rostlinnými hybridy (zejména hrachem), kterými položil základy moderního učení o dědičnosti.
s rostlinnými hybridy (zejména hrachem), kterými položil základy moderního učení o dědičnosti.
- Francouzský chemik Lois Pasteur, zakladatel bakteriologie objevil r. 1861 mikroorganismy, nejdříve označené jako baktérie. Byl objevitel pasterizace (jeden z nejčastěji používaných způsobů konzervace potravin), objevil původce obávaných nemocí bource morušového. Neocenitelné jsou jeho objevy zejména při vývoji očkovacích látek.
Očkovací látku proti vzteklině použil poprvé r. 1885 u chlapce, kterého pokousal vzteklý pes. Tím začal nový věk
k léčení nakažlivých onemocnění - věk aktivní imunizace. Založil a vedl Pasteurův ústav v Paříži, který byl
střediskem pro výrobu očkovacích látek. To otevřelo medicíně nové cesty k řešení problémů infekčních chorob.
Očkovací látku proti vzteklině použil poprvé r. 1885 u chlapce, kterého pokousal vzteklý pes. Tím začal nový věk
k léčení nakažlivých onemocnění - věk aktivní imunizace. Založil a vedl Pasteurův ústav v Paříži, který byl
střediskem pro výrobu očkovacích látek. To otevřelo medicíně nové cesty k řešení problémů infekčních chorob.
- V návaznosti na objevy Louise Pasteura vyvinul Josef Lister r. 1867 (profesor chirurgie v Glasgowě) prostředky na dezinfekci v chirurgii, čímž založil princip antiseptického postupu a otevřel úplně novou éru v chirurgii. Jako účinný prostředek na dezinfekci použil kyselinu karbolovou (fenol). Dezinfikoval nejen ránu, ale také obvazový materiál i ruce a nástroje operatéra. V roce 1890 americký chirurg William Stewarten Halsteden (1852-1922), zavedl pro sestry na operačním sále a v roce 1894 doporučil i pro chirurgy gumové rukavice.
- Rozvoj bakteriologie v poslední třetině 19. století poskytl nové možnosti při určování příčin mnohých chorob, čímž se vytvořila také možnost kauzální terapie. Průkopnickým činem bylo objevení bacila tuberkulózy Robertem Kochem
r. 1882, jako i bacila slezinné sněti a cholery (Vibrio cholae).
r. 1882, jako i bacila slezinné sněti a cholery (Vibrio cholae).
- Žák Roberta Kocha, Němec Emil Berring a Japonec Šibasaburó Kitaso objevil r. 1890 možnost léčby záškrtu a tetanu pomocí protilátek - antitoxínů, čím položili základy séroterapie a moderní imunologie.
- Fyzik Wilhelm Conrad Röntgen objevil r. 1895 paprsky X pojmenované později po něm. Objev umožnil převratnou modernizaci medicíny, začala epocha rentgenologie a radiologie - léčby pomocí záření. Diagnostické a terapeutické nasazení ionizačního záření si vyžádalo v průkopnických dobách radiologie, kdy škodlivost tohoto záření nebyla
dosud spolehlivě zjištěna, četné oběti. Především u lékařů, fyziků a techniků (znetvoření kůže, leukémie, amputace rukou aj.)
dosud spolehlivě zjištěna, četné oběti. Především u lékařů, fyziků a techniků (znetvoření kůže, leukémie, amputace rukou aj.)
Bohringer-Ingelheim, firma Sandos a jiné.
diakonky jáhenky - jsou evangelické ošetřovatelky nemocných, obdobné katolickým řádovým sestrám
aneuryzma: chorobná rozšíření částí tepen
Ženevskou konvenci 22. srpna 1864 podepsalo 16 evropských zemí. Zástupci států podepsali jménem svých vlád konvenci o zlepšení osudu raněných vojáků armád v poli. Ústředním motivem se stala zásada neutrality sanitní služby. Ta platí pro polní ošetřovny a zdravotní personál, pro péči o raněné obou stran, kterou poskytuje obyvatelstvo sídlící na území, kde probíhají válečné operace. Za označení bylo ujednáno znamení červeného kříže v bílém poli.
Phenacetin lék, který zůstal až do doby po druhé světové válce jedním z nejoblíbenějších prostředků na snižování horečky.