Teorie_osetrovatelstvi
2.2.4 Medicína v období renesance
2.2.4 Medicína v období renesance
Ničivé morové epidemie (černá smrt) ve středověku (r. 1347) způsobily jeden z největších otřesů v dějinách lidstva
a poukázaly na neschopnost tehdejší medicíny řešit závažné problémy zdraví. Tato zklamání a pohromy vyústily
do renesance (znovuzrození). Do období, kdy nastal pravděpodobně rozhodující obrat k moderní vědecké medicíně.
a poukázaly na neschopnost tehdejší medicíny řešit závažné problémy zdraví. Tato zklamání a pohromy vyústily
do renesance (znovuzrození). Do období, kdy nastal pravděpodobně rozhodující obrat k moderní vědecké medicíně.
Období renesance charakterizuje velký zájem o medicínský výzkum. Pozorováním a experimentováním se rozšířily hranice poznatků, přičemž se v mnohém zachovala věrnost antickým tradicím. Zásadní vliv na medicínu tohoto období mělo především: objevení knihtisku, rozvoj alchymie a farmacie, důkladné zkoumání těla.
ad 1. Objevení knihtisku zásadním způsobem ovlivnilo šíření informací, což mělo neocenitelný význam také
v medicíně. Roku 1456 v Mohuči vyšla první tištěná kniha s lékařskou tématikou, kalendář na určení vhodného termínu pouštění žilou v roce 1457. Od této doby byla skoro všechna významná díla dostupná v knižní podobě,
což mělo pozitivní vliv na vývoj medicíny v celé Evropě a současně nám poskytuje informace o její úrovni
a problémech.
v medicíně. Roku 1456 v Mohuči vyšla první tištěná kniha s lékařskou tématikou, kalendář na určení vhodného termínu pouštění žilou v roce 1457. Od této doby byla skoro všechna významná díla dostupná v knižní podobě,
což mělo pozitivní vliv na vývoj medicíny v celé Evropě a současně nám poskytuje informace o její úrovni
a problémech.
ad 2. Rozvoj alchymie a farmacie v pozdním středověku a ranému novověku. Převahu měla remedia, která se získávala převážně z rostlin, o čemž svědčí bohatá herbářská literatura. V ní se postupně v průběhu 16. století
tak zdokonalila kresba rostlin, že při jejich sběru nemohlo dojít k záměně a podle receptů bylo možné léčit některé choroby i bez lékaře. Lékařskou autoritou tohoto období je nepochybně léčitel, teolog a alchymista Paracelsus (1493-1541).
tak zdokonalila kresba rostlin, že při jejich sběru nemohlo dojít k záměně a podle receptů bylo možné léčit některé choroby i bez lékaře. Lékařskou autoritou tohoto období je nepochybně léčitel, teolog a alchymista Paracelsus (1493-1541).
Oporou jeho nového lékařství byly ,,čtyři sloupy” - filozofie (nauka o přírodě), astronomie (vliv hvězd na lidský život), alchymie (příprava léků) a ,,cudnost” jako léčivá síla lékaře, která je dána od Boha.
Rozvinul iatrochemii (z gr. iatros = lékař), která vycházela z myšlenky látkové přeměny probíhající v těle a má původ v antice. Paracelsus jako první používal chemické substance ve velkém rozsahu na vnitřní léčení (iatrochemická léčba), například modrou skalici, sloučeniny arsenu apod. Paracelsus zakládá své iatrochemické učení na třech principech (,,tria prima”), které se nalézají ve všech přírodninách, rostlinách, zvířatech, minerálech, kovech a rovněž i v lidském těle. ,,Sulphur” (síra) je všechno, co hoří a je samozápalné. ,,Sal” znamená sůl a je to ona pevná látka, která jako popel nebo kal zůstává po shoření nebo zahřívání v destilačních nádobách. Co neshoří a ani nezůstává na zemi se nazývá ,,Mercurius”, vzniká v dýmu sublimací na studených stěnách alchymistických nádob. Nepříznivé míšení tří principů vede k onemocnění. Specificky účinné léky připravovali komplikovanými chemickými technikami, které měly uvolnit čisté (duchovní) síly, které měly vypudit z těla rozhodující příčinu choroby - chorobná ,,semena”.
Chemické přípravky se od časů antiky používaly v ranhojičství k vnější aplikaci. Paracelsus jako první zavádí vnitřní užívání chemických látek ve velkém objemu, mimo jiné, vedle chloridu antimonitého, modré skalice a sloučenin arzenu a vizmutu, také chloridy zlata a přípravky obsahující olovo. Paracelsovo učení se prosazovalo jen postupně
v ,,boji” s přívrženci galénismu. Chemiatria získala univerzitní uznání, přednášela se studentům medicíny a léky,
které se vyráběly na základě jejích předpisů, se mohly prodávat v lékárnách.
v ,,boji” s přívrženci galénismu. Chemiatria získala univerzitní uznání, přednášela se studentům medicíny a léky,
které se vyráběly na základě jejích předpisů, se mohly prodávat v lékárnách.
názorný model ,,skleněného člověka”. Na jeho kresbách je možné vidět průsvitný trup, v něm vnitřní orgány
a v hloubce cévy. Andreas Vesalius (1514-1564) napsal anatomické dílo ,,Sedm knih o stavbě lidského těla”,
která se stala základem novodobé anatomie. Odhalil více jak 200 omylů a nepřesností staré anatomie.
Malý krevní oběh přesně popsal v tomto období Realdo Colombo (1516-1559), Bartolomeo Eustachi (1520-1574)
se věnoval anatomii ucha apod.
iatrochemie - z gr. iatros = lékař, vychází z myšlenky látkové přeměny v lidském organismu. Veškeré tělesné pochody jsou podle Paracelsa řízeny z jednoho silového centra (nazývaného ,,archeus”), z něhož vycházejí veškeré životní síly. To je duchovní princip, jenž přejímá jakožto ,,vnitřní alchymista ” úlohu ,,kováře a kuchaře”, aby proměnil živiny v tělesné látky.