Teorie_osetrovatelstvi
2.2.3 Medicína ve středověku
2.2.3 Medicína ve středověku
Vývoj západní medicíny v období mezi antikou a novověkem dělí historici medicíny na klášterní (r. 400-1130)
a scholastickou (r. 1130-1500), a vývoj východní medicíny na byzantskou (r. 400-700) a arabskou (r. 300-1300). Vzorem pro středověké ,,klášterní lékařství” se stala péče o nemocné v klášteře Monte Cassino u Neapole,
který založil Benedikt - zakladatel řehole benediktínů a evropského řeholnictví. Pod vlivem jejich charitativní
a léčitelské činnosti vznikaly postupně další významné kláštery. Jejich původní zaměření poskytovat nocleh pocestným a nemocným se rozšířilo o péči o nemocné.
a scholastickou (r. 1130-1500), a vývoj východní medicíny na byzantskou (r. 400-700) a arabskou (r. 300-1300). Vzorem pro středověké ,,klášterní lékařství” se stala péče o nemocné v klášteře Monte Cassino u Neapole,
který založil Benedikt - zakladatel řehole benediktínů a evropského řeholnictví. Pod vlivem jejich charitativní
a léčitelské činnosti vznikaly postupně další významné kláštery. Jejich původní zaměření poskytovat nocleh pocestným a nemocným se rozšířilo o péči o nemocné.
Některá xenodochiá, která dal papež Štefan II (752-757) zrenovovat, nazývali hospitalia nebo infirmaria. V klášterních špitálech pracovali mniši a jeptišky jako ošetřující a léčitelé a podávali nemocným léky, které sami vyrobili z léčivých bylin. Lorská kniha léků z r. 795 je prvním dokladem klášterní medicíny. Do Uherska pozval benediktiny okolo
r. 1000 král Štefan a oni postavili kláštery na vrchu Zobor nad Nitrou.
r. 1000 král Štefan a oni postavili kláštery na vrchu Zobor nad Nitrou.
Vrchol klášterní medicíny v 12. století ztělesňuje abatyše Hildegarda z Bingenu, která při křesťanských představách o nemocech uměla také používat léčivé prostředky na posilnění těla.
K nejvýznamnějším arabským lékařům středověku patřil Rhazes z Persie (r. 865-925), nazývaný také arabským Hippokratem. Ve svých dílech zprostředkoval vědomosti antických lékařů a současníků - arabských a indických lékařů. Tak například perský lékař Rhazes nejenom že sepsal 33 chorobopisů, ale poprvé podrobně popsal neštovice
a spalničky. Arabští lékaři obohatili také oční lékařství. Učebnice očního lékařství popisuje 130 očních nemocí,
je nejvýznamnějším spisem svého druhu celého středověku, a Ammmár ibn Alí z Mosoulu, vysával jím sestrojenou dutou kovovou jehlou slabý oční zákal. Praktický význam měla kromě toho zkouška reakce zorničky na světlo
při stanovení diagnózy operovaného zákalu. Učil o léčivých účincích hudby.
a spalničky. Arabští lékaři obohatili také oční lékařství. Učebnice očního lékařství popisuje 130 očních nemocí,
je nejvýznamnějším spisem svého druhu celého středověku, a Ammmár ibn Alí z Mosoulu, vysával jím sestrojenou dutou kovovou jehlou slabý oční zákal. Praktický význam měla kromě toho zkouška reakce zorničky na světlo
při stanovení diagnózy operovaného zákalu. Učil o léčivých účincích hudby.
Okolo r. 1030 perský osobní lékař kalifův z Bagdádu Avicena ovlivněný Hippokratem, Aristotelem, Galénem
a Rhazesem, napsal Kánon lékařství, ve kterém využívá medicínské vědomosti starého světa. Kánon medicíny, skládající se z pěti knih, se podle vzorového uspořádání dělí na všeobecnou teoretickou medicínu, popis léčivých látek, popis nemocí od hlavy k patě (lat. a capite ad celkem), chirurgii, nauku o horečkách a nauku o použití léčiv. Avicena se narodil roku 980 v Afšadě nedaleko Buchary, v deseti letech znal zpaměti korán a množství beletrie.
V šestnácti letech ovládal už všechny vědy, jejichž znalosti si později jen prohluboval. Jako dědic velkého majetku vedl potulný život na dvorech perských vládců, kde působil jako státník, lékař, astronom a spisovatel. Jeho prostopášný život ho dovedl v roce 1037 k předčasné smrti. Avicenovu tezi, že srdce je pramenem síly, která napájí krevní soustavu tepen, uplatnil anglický fyziolog Williams Harvey jako východisko výzkumu o krevním oběhu více jak 600 let později
(r. 1628). Avicena předpokládal, že nákazu způsobují neviditelní živočichové, kteří se šíří vzduchem a vodou a je možné je zničit varem.
a Rhazesem, napsal Kánon lékařství, ve kterém využívá medicínské vědomosti starého světa. Kánon medicíny, skládající se z pěti knih, se podle vzorového uspořádání dělí na všeobecnou teoretickou medicínu, popis léčivých látek, popis nemocí od hlavy k patě (lat. a capite ad celkem), chirurgii, nauku o horečkách a nauku o použití léčiv. Avicena se narodil roku 980 v Afšadě nedaleko Buchary, v deseti letech znal zpaměti korán a množství beletrie.
V šestnácti letech ovládal už všechny vědy, jejichž znalosti si později jen prohluboval. Jako dědic velkého majetku vedl potulný život na dvorech perských vládců, kde působil jako státník, lékař, astronom a spisovatel. Jeho prostopášný život ho dovedl v roce 1037 k předčasné smrti. Avicenovu tezi, že srdce je pramenem síly, která napájí krevní soustavu tepen, uplatnil anglický fyziolog Williams Harvey jako východisko výzkumu o krevním oběhu více jak 600 let později
(r. 1628). Avicena předpokládal, že nákazu způsobují neviditelní živočichové, kteří se šíří vzduchem a vodou a je možné je zničit varem.
Ve 12. století vznikají na evropských klášterech a soukromých školách první univerzity, významné pro vzdělání lékařů. Měly vlastní správu a soudní pravomoc.
Ze staré lékařské školy v Montpellier vznikla roku 1187 lékařská univerzita. V Bologni vznikla r. 1111 právnická univerzita, v Paříži kolem roku 1200 teologická a artistická univerzita. V Neapoli založil roku 1224 císař Fridrich II.
první státní univerzitu. Na všech univerzitách se studovaly především ,,artis liberalis” (gramatika, rétorika, dialektika; geometrie, aritmetika, astronomie a muzika). K obsahu učiva medicíny patřila v Montpellier, Parmě a Bologni kolem roku 1250 anatomie, patologie, terapie a hygiena.
první státní univerzitu. Na všech univerzitách se studovaly především ,,artis liberalis” (gramatika, rétorika, dialektika; geometrie, aritmetika, astronomie a muzika). K obsahu učiva medicíny patřila v Montpellier, Parmě a Bologni kolem roku 1250 anatomie, patologie, terapie a hygiena.
Od roku 1302 byly v Bologni prováděny cvičné pitvy na lidských mrtvolách.
Vznik univerzit podmínil také rozvoj vyučovacích metod. Pevné schéma vyučování z tohoto období se nazývá scholastika, které chyběla především provázanost s lidovým a praktickým léčitelstvím. Ti, kteří získali doktorský
titul, zůstávali obyčejně na univerzitě a léčili jen zlomek obyvatelstva, protože léčbu si mohli dovolit jen bohatí.
To ještě více oddělovalo lékařskou teorii od praxe, která se v následujícím období pokládala za řemeslo.
titul, zůstávali obyčejně na univerzitě a léčili jen zlomek obyvatelstva, protože léčbu si mohli dovolit jen bohatí.
To ještě více oddělovalo lékařskou teorii od praxe, která se v následujícím období pokládala za řemeslo.
První pevná pravidla pro povolání lékaře, která oddělovala lékaře od lékárníka, a rozsáhlejší zdravotní pořádek vydal římskoněmecký císař Fridrich II. r. 1231ro své Sicilské království. Nikdo nemohl vykonávat lékařskou praxi
pod ochranou doktorského titulu, pokud předtím nebyl vyzkoušený. Až po studiu, které trvalo osm let, a roku
praxe pod vedením lékaře, udělil na Sicílii absolventovi povolení.
pod ochranou doktorského titulu, pokud předtím nebyl vyzkoušený. Až po studiu, které trvalo osm let, a roku
praxe pod vedením lékaře, udělil na Sicílii absolventovi povolení.
Podobná ustanovení vyšla v následujících letech také v dalších evropských zemích. V zdravotních předpisech
se už rozlišovala farmacie a medicína. Provoz lékárny musel povolit stát, musela se vést kniha povolených léků
a zaplacených poplatků.
se už rozlišovala farmacie a medicína. Provoz lékárny musel povolit stát, musela se vést kniha povolených léků
a zaplacených poplatků.
Rozvoj měst koncem 13. století přinesl také zájem měšťanů o zdravotnickou péči. Začaly vznikat první špitály zřizované městem. Městské špitály spravovala rada, místní farář a často také zástupce léčitelské řehole, jejíž členové ošetřovali nemocné v duchu klášterního společenství.
Prvním pražským špitálem zřejmě byl kupecký špitál v Týně, který byl mezinárodním kupeckým střediskem. Jeho existence je spolehlivě doložena v první polovině 13. století. Roku 1234 založila sestra českého krále Václava I. Anežka špitální klášter Na Františku na Starém Městě pražském. Špitály byly zakládány v královských městech městskými radami a významnou aktivitu v tomto směru projevovali představitelé církve a církevní řády.
Nedostatečná hygiena vedla zvláště ve městech k epidemiím. První morová epidemie v Evropě se rozšířila
za císaře Justiniána v letech 531-566; druhá vlna moru přišla roku 1347 z Asie pře Orient do střední Evropy.
Je známá jako ,,černá smrt”. Mezi lety 1347 až 1352 zemřelo asi 25 miliónů lidí, tj. 25-30 % veškerého obyvatelstva.
za císaře Justiniána v letech 531-566; druhá vlna moru přišla roku 1347 z Asie pře Orient do střední Evropy.
Je známá jako ,,černá smrt”. Mezi lety 1347 až 1352 zemřelo asi 25 miliónů lidí, tj. 25-30 % veškerého obyvatelstva.
Založení Karlovy univerzity v Praze r. 1348.
Událostí svým významem daleko přesahující 14. století, se stalo založení pražské univerzity (později s názvem Karlova), která byla první univerzitou na sever od Alp a na východ od Paříže. K založení univerzity si Karel IV. vyžádal souhlas papeže. Zlatou bulu o založení univerzity pražské vydal císař římský a král český Karel IV. dne 7. dubna 1348 z moci českého krále, pro České království a jeho lid. Univerzita Karlova měla od svého založení čtyři fakulty, vstupní artistickou a další tři - teologickou, právnickou a lékařskou. Podmínkou k nastoupení lékařského studia bylo absolvování artistické fakulty. Prvními učiteli medicíny na pražské lékařské fakultě byl absolvent Sorbonny
Mikuláš z Jevíčka a Baltazar z Toskány, pravděpodobně absolvent univerzity v Padově. Výraznou osobností je
Mistr Křišťan z Prachatic (asi 1366 -1439), autor řady spisů o medicíně, matematice a astronomii,
a hlavně tzv. Jader - pokynů, jak se chránit před nemocemi a jak je léčit.
Mikuláš z Jevíčka a Baltazar z Toskány, pravděpodobně absolvent univerzity v Padově. Výraznou osobností je
Mistr Křišťan z Prachatic (asi 1366 -1439), autor řady spisů o medicíně, matematice a astronomii,
a hlavně tzv. Jader - pokynů, jak se chránit před nemocemi a jak je léčit.
a rozsáhlou knihovnou, byla v Kaprově ulici na Starém Městě pražském. Výuka zde probíhala obvyklým scholastickým způsobem, nekonaly se pitvy lidského těla, a také praktická chirurgie a porodnictví zde nenacházely uplatnění. Jedinou praktickou výukou byly návštěvy studentů v botanické zahradě.
scholastika (lat. schola = škola)
špitál (hospital, z lat. hospes = host, pocestný nebo cizinec) souvisí se slovem ,,hospitalium” (lat. pohoštění, hostinec), ze kterého se vyvinulo francouzské označení ,,hôspital” (špitál, nemocnice) i ,,hôtel” (hotel, hostinec). V angličtině dnes znamená ,,hospital” nemocnici nebo kliniku.
Není nápoje kromě vína, není pokrmu kromě masa, není radosti kromě ženy.