Rehabilitacni_osetrovatelstvi

9.6 Neuromotorický vývoj a jeho vyšetření

9.6 Neuromotorický vývoj a jeho vyšetření
 
 
 
Při vyšetření motorických respektive centrálních funkcí u dětí a to nejčastěji v raném věku se sleduje zejména svalový tonus. Takové vyšetření pomáhá při diagnostice hybných poruch u dětí. Pro určení přesné etiologie a patogeneze a pak následně pro sestavení funkčního léčebného plánu je třeba se zaměřit na posturální a lokomoční funkce.
V novorozeneckém období jsou postura i anatomie kloubů a kostí nezralé. Nezralý je rovněž centrální nervový systém a bude trvat do pěti až šesti let, než postupně vyzraje pro všechny pohybové funkce, pro hrubou i jemnou motoriku. V průběhu zrání CNS, které je také závislé na senzorických vstupech, uzrává postura a objevuje se přesně definované, cílené pohybové chování. Sledujeme jednak kvantitu (co všechno již umí), ale i kvalitu pohybu.
Dítě v 6. týdnu života zvedá hlavičku nad podložku a opírá se o předloktí. V poloze na zádech flektuje a zvedá dolní končetiny. V pátém měsíci uchopí hračku ze střední roviny. V šesti měsících se přetáčí ze zad na bříško. V osmi a půl měsících leze po čtyřech. Posturální funkce svalů (zajišťující držení) má formativní vliv na morfologický vývoj páteře, kyčelních kloubů, hrudníku a dalších. Biomechanický i neurofyziologický princip se vzájemně podmiňují a nelze je chápat odděleně. Například při poruchách CNS může dojít k narušení rovnováhy svalové aktivity, což působí na růstové štěrbiny, vzniká porucha posturálních funkcí, anatomické poruchy s biomechanickými důsledky pro kloub (protrakce ramen, odstávající lopatky, anteverze pánve). Znalost motorického chování v průběhu vývoje CNS (motorických vzorů) a jeho variability se využívá k vyšetření pohybových funkcí v novorozeneckém a kojeneckém věku. Screening zaměřený na neuromotorický vývoj je základním předpokladem včasného záchytu dětí s centrálním postižením. Následné zahájení reflexní terapie je zásadní, brání rozvoji další patologie, minimalizuje důsledky postižení. O centrální koordinační poruše (CKP) převládá názor, že se spontánně upravuje. Zkušenosti však ukazují, že tito jedinci sice netrpí hrubými odchylkami motoriky, ale často v pozdějším věku mají vadné držení těla se všemi důsledky. Terapie proto má cenu i v případě, že se nerozvine obraz DMO (dětská mozková obrna).
Hlavním prostředkem pro stanovení centrální koordinační poruchy je hodnocení posturálního vývoje. K vyšetření novorozenců a kojenců s rizikem a podezřením na opožďování psychomotorického vývoje slouží screening posturálního vývoje podle Vojty.