Rehabilitacni_osetrovatelstvi

9.1.1 Postura

9.1.1 Postura
 
 
Vyšetření posturálních funkcí
Postura je aktivní držení pohybových segmentů těla proti působení zevních sil, z nichž se v běžném životě nejvíce uplatňuje síla tíhová. Postura není jen vzpřímený stoj na dvou končetinách či sed, nýbrž je součástí jakékoli polohy a pohybu. Postura je základní podmínkou pohybu.
Při hodnocení posturálních funkcí sledujeme posturální stabilitu, posturální stabilizaci a posturální reaktibilitu.
 
Posturální stabilita znamená kontinuální zaujímání stálé polohy. Je to schopnost zajistit takové držení těla, aby nedošlo k nezamýšlenému nebo neřízenému pádu.
 
Posturální stabilizace je aktivní (svalové) držení segmentů těla řízené centrálním nervovým systémem proti působení zevních sil. Při stoji a sedu je prostřednictvím svalové aktivity zajištěna relativní tuhost skloubení koordinovaná aktivitou agonistů a antagonistů. Zpevnění segmentů umožňuje dosažení vzpřímeného držení a lokomoci těla jako celku. Bez koordinované svalové aktivity by se naše kostra zhroutila. Posturální stabilizace působí nejen proti gravitační síle, ale je součástí všech pohybů.
 
Posturální reaktibilita je reakční stabilizační funkce. Účelem je zpevnění jednotlivých pohybových segmentů – kloubů, aby bylo získáno co nejstabilnější punctum fixum a aby kloubní segmenty odolávaly účinkům zevních sil. Punctum fixum tedy znamená, že jedna z úponových částí svalu je zpevněna, aby druhá mohla provádět v kloubu pohyb (punctum mobile). Příkladem je pohyb při náročném silovém působení (zvednutí a držení břemene, pohyb proti odporu, odraz, hození míčku). Vždy je potřeba vygenerovat kontrakční sílu pro překonání odporu. Žádný cílený pohyb nelze provést bez úponové stabilizace svalu, tj. zajištění tuhosti kloubního segmentu v úponové oblasti. Aktivita svalů, které stabilizaci zajišťují, generuje aktivitu v dalších svalech, s jejichž úpony souvisí. Ty pak zajišťují zpevnění v dalších kloubních segmentech, tímto se svalová aktivita v pohybovém systému řetězí.
 
Poruchy postury mohou být:
- anatomické,
- neurologické,
- funkční.
 
Příčiny funkčních posturálních poruch:
- centrální koordinační porucha během posturálního vývoje,
- způsob, jakým byly a jsou naše stereotypizované pohyby vypracovávány, posilovány a korigovány, často v souvislosti s psychickým stavem jedince (také například jednostranná pohybová zátěž, špatně vedený trénink u sportovců, nošení podpatků), významně do této oblasti zasahují také kulturní a estetické vlivy (sokolské držení těla – lopatky k sobě, prsa vystrčit, břicho zastrčit, což je neslučitelné s ideální posturou, která je definována centrálním programem). V psychicky náročných situacích dochází ke změnám svalového tonu. Při dlouhodobé stresové zátěži pozorujeme hypertonus se svalovými dysbalancemi. Pro tento hypertonus je typické:
a) je omezen na určitou krajinu, ne na svalovou skupinu,
b) často se lokalizuje do šíjového svalstva, pletence ramenního, do lumbosakrální a pelvické oblasti,
- porucha kontroly nocicepce – spojena s nociceptivním drážděním a reakcí na toto dráždění.
 
Při vyšetření postury vycházíme ze srovnání s ideální posturou, kterou odvozujeme z centrálních programů posturální ontogeneze. Ideální postura je definována na základě biomechanických (dáno charakterem zatížení) a neurofyziologických funkcí. Posturální funkce svalů (vzory motorického vývoje - stabilizační funkce páteře, hrudníku, pánve, cílený pohyb horní a dolní končetiny) uzrálé v průběhu fyziologického posturálního vývoje jsou ideálním modelem postury a lokomočního pohybu. V praxi se setkáváme s mnoha koncepty, které učí a hodnotí posturu. Jiné normy definuje Bruggerův koncept, jinak Pilates, Frejka, Kendal a další. Většina autorů posuzuje posturální funkce pouze ve stoji. Abychom mohli definovat ideální posturu, musíme vycházet z biomechanických, anatomických a neurofyziologických funkcí a propojení těchto funkcí chápat v kontextu motorického resp. morfologického vývoje. Mezi vývojové odchylky například patří nerovnoměrný růst dolních končetin, trvající valgózní postavení kolen a plochonoží (běžně mizí mezi kolem 6. - 7. roku dítěte, hyperextenze kolenních kloubů, anteverzní postavení femurů, kdy se patela stáčí dovnitř a noha je v pronačním postavení a další.