Osetrovatelska_pece_v_chirurgickych_oborech

13.4 Chirurgická léčba

13.4 Chirurgická léčba
 
 
Chirurgické metody lze rozdělit do dvou hlavních kategorií:
Preventivní - kdy se snažíme rekonstruovat kloubní povrchy a zabránit vzniku nebo progresi destrukce chrupavky ještě před nástupem subjektivních obtíží.
Terapeutické – výkony zaměřené na odstranění nebo zmírnění již vzniklých subjektivních obtíží, poruch funkce nebo deformit.
 
Preventivní výkony 
Tyto výkony si kladou za cíl zabránit vzniku a progresi artrotických změn. Jejich indikace je často relativně sporná a je ji třeba provádět co nejdříve po vzniku problému. V literatuře je často uváděno, že úspěchem je odsunutí klinických obtíží o několik let. Je pak ale otázkou, zda taková operace má smysl, obzvláště, přičteme-li rizika komplikací, dobu v nemocnici a nutnost chůze o berlích.
 
Řešení následků úrazu
Primárním požadavkem je anatomická repozice nitrokloubních zlomenin a obnova kloubního povrchu a u mimo-kloubních zlomenin pak rekonstrukce kloubní mechaniky. Důležité je časné obnovení funkce kloubu. Proto dáváme přednost operační léčbě, která umožní časnou rehabilitaci.
V případě přetrvávající osové odchylky indikujeme korekční osteotomie upravující chybnou osu.
 
Řešení vrozených vad
Vrozené vady kloubů zahrnují široké spektrum změn - především osové deformity nebo poruchy vývoje některých částí kloubu. Obecně platí, že efekt terapie je tím větší, čím dříve je vada diagnostikována a čím dříve se začne s jejím léčením. Proto je kladen důraz především na časnou diagnostiku vrozeného vykloubení kyčelního kloubu a odpovídající léčbu probranou v dané kapitole. Někdy je však vrozené vykloubení kyčelního kloubu diagnostikováno pozdě či léčba není příliš úspěšná, a tak jsou indikovány korekční osteotomie, zlepšují krytí hlavice jamkou, a tak zvětšují zatěžovaný povrch jamky i hlavice. Osteotomie můžeme provádět v oblasti pánve (dle Saltera, Steela, Chiariho) nebo v oblasti proximálního femuru (varizační nebo valgizační osteotomie).
 
Léčebné výkony
Cílem léčebných výkonů je zmírnit následky již vzniklých artrotických změn, které již dobře nereagují na konzervativní terapii. S rozvojem indikací kloubních náhrad jsou však výkony prováděny raritně.
 
Synovektomie
Synovectomie je odstranění kloubní výstelky - synovie. Tento výkon má u čisté artrózy špatné výsledky a je typicky indikován u kloubů postižených revmatoidní artritidou tedy primárně zánětlivým onemocněním. U artrózy působí pouze symptomaticky, neboť neovlivňuje podstatu procesu a efekt je poměrně krátkodobý.
 
Debridement
Debridement kloubu je revize s odstraněním volných částic chrupavky, kloubních myšek či fragmentů degenerovaných menisků. Někdy se připojovala i cheilotomie (snesení okrajových osteofytů), která v dnešní době není indikována, neboť se osteofyty brzy tvoří v ještě větší míře. V dnešní době se tento výkon obvykle provádí artroskopickou technikou. Efekt je dočasný, výkon je však poměrně málo zatěžující a může přinést značnou úlevu tam, kde volné elementy způsobují kloubní blokády nebo zhoršují tvorbu kloubního výpotku. V rámci tohoto výkonu můžeme provést i tzv. Prideho návrty či mikrofraktury, kdy v oblasti pod obnaženou chrupavkou provrtáme, či mikrodlátky narušíme subchondrální sklerotickou kost a umožníme tak obnovu cévního zásobení.
 
Osteotomie
Principem osteotomie je chirurgické protětí kosti (dlátem či pilou) obvykle v blízkosti kloubu a její fixace ve změněném osovém postavení, někdy korigujícím případnou osovou deformitu. Výsledkem je změna mechaniky zatěžování kloubu. Do kontaktu přichází dosud méně poškozené plochy kloubu, zatímco opotřebené se odlehčí. Zároveň dochází i ke změně cévního zásobení a tím k uvolnění žilní stázy, která je jednou z příčin bolesti kloubu.  Osteotomie na jedné straně odsunuje nutnost užití endoprotézy po řadu let, na druhé straně se však jedná o rozsáhlý operační výkon, který  obvykle zhoršuje podmínky a zvyšuje rizika případné pozdější implantace kloubní náhrady. Z těchto důvodů není současný postoj k jejich užití zcela jednoznačný a počet indikací výrazně klesl. Přesto zůstávají důležitou metodou v ortopedickém arzenálu.
 
Obr. 3: RTG snímek kolenního kloubu s provedenou osteotomií vyrovnávající osu v kloubu
Zdroj: Jahoda, 2012
 
Resekční plastika
V případě resekční plastiky, která je jednou z nejstarších operačních metod, provádíme resekci kloubních ploch s opatřeními (skeletální trakce) k zajištění vytvoření jizevnaté tkáně, nahrazující původní kloub. Tato operace nachází uplatnění tam, kde upřednostňujeme relativně nebolestivý pohyb před stabilitou (kyčel, loket). Ještě nedávno byla v některých případech indikována jako primární výkon. Vzhledem k ne zcela ideálním funkčním výsledkům je dnes indikována spíše jako záchranná operace po extrakci kloubních náhrad.
 
Artrodéza
Ztužení kloubu se jako primární výkon používá tam, kde je nebolestivost, stabilita a nosnost kloubu pro funkci končetiny důležitější než pohyb v kloubu (např. klouby sub talo – dolní zánártní kloub) nebo tam, kde je implantace kloubní náhrady kontraindikována.

Obr. 4: RTG snímek artrodézy - ztužení I. metatarzofalangeálního kloubu šrouby
Zdroj: Jahoda, 2012
 
Aloplastika
Náhrada poškozeného kloubu implantátem neboli endoprotézou je nejčastěji indikovanou operací pro artrózu, ale i nejčastěji prováděnou operací v ortopedii vůbec. Principem operace je odstranění  destruované chrupavky a subchondrální kosti a její nahrazení umělou kloubní náhradou. Nejčastěji je užívána u kyčle, kolena, rychle se rozvíjí i aloplastika ramena a loketního kloubu. V poslední době začínají přinášet uspokojivé výsledky i náhrady hlezenného kloubu, I. metatarzofalangeálního kloubu, drobných ručních kloubů a zápěstí.
Pro většinu pacientů je zásadním řešením artrózy kloubu implantace kloubní náhrady. Klíčový je okamžik indikace. Dříve bylo trendem odložit operační řešení co nejdéle, jednak z ekonomických důvodů, ale především s ohledem na životnost kloubních náhrad. Druhým extrémem byly tzv. americké indikace – tedy implantace kloubní náhrady nemocným s minimálním nálezem. Nyní indikujeme kloubní náhradu uvážlivě, ale nečekáme až na doby, kdy kloub přestane fingovat, neboť se ukazuje, že funkční výsledky těchto operací jsou výrazně horší než u nemocných, u kterých indikujeme implantaci endoprotézy u kloubu s ještě uspokojivým funkčním nálezem. Jaká jsou tedy indikační kritéria? Jednak je to rentgenologický nález artrózy alespoň III. stupně dle Kellgerna. Dále jsou to především subjektivní obtíže, především intenzita bolesti. Tyto subjektivní obtíže jsou klíčové. Někteří nemocní snášejí velmi dobře i výrazný lokální objektivní i rentgenologický nález. U jiných jsme nuceni pro nesnesitelné obtíže indikovat operaci při výrazně chudším klinickém a nižším rentgenologickém stupni nálezu.
Hlavními kontraindikacemi aloplastiky jsou závažná interní onemocnění, chronická nebo neléčená infekce kdekoli v organismu a neochota nebo nezpůsobilost nemocného k aktivní spolupráci při rehabilitaci. Věk, stejně jako tělesná hmotnost, jsou dnes považovány pouze za vedlejší indikační kritéria. Přesto jsou závažná a ovlivňují úspěšnost operačního výkonu. V současné době není pro moderní medicínu problém zvládnout peroperační období u velmi starých i nemocných pacientů, ale jde o to, i jak dlouho si budou výsledek operace užívat – tedy, zda jim operační výkon výrazně nezkrátí délku života.
Design kloubních náhrad je rozmanitý. Většinou implantáty s určitými změnami a zjednodušeními kopírují původní anatomii kloubu a nazýváme je implantáty anatomické. Tyto koncepce fungují nejlépe, ale například v oblasti ramena se nyní osvědčila tzv. náhrada reverzní, u které je hlavice implantátu v oblasti glenoidální jamky na lopatce a jamka v oblasti hlavice pažní kosti.
 
Podle typu fixace komponent v kostním lůžku dělíme implantáty na cementované, kde je implantát zakotven pomocí tzv. "kostního cementu" tj. tmelu na bázi polymetylmetakrylátu a "necementované" či "bezcementové", jejichž povrchová úprava v místech kontaktu s kostí dovolí vrůst či dokonce srůst, tedy osteointegraci kostní tkáně do speciálně upraveného povrchu implantátu.
V některých případech užíváme implantáty hybridní, kde je jedna komponenta fixována s užitím kostního cementu a druhá bezcementově. Komponenty jsou  fixovány oběma způsoby. Volbu mezi těmito typy musí učinit operatér často až v průběhu vlastního výkonu podle aktuálního nálezu. Nepravdivé je zatracování jedné nebo druhé skupiny, či její označování za "nemoderní". Životnost kloubní náhrady neovlivňuje ani tak způsob fixace, jako spíše typ artikulačního povrchu. Nejčastěji je užívána kombinace kobaltchromu na hlavici či kondyly femorální komponenty a vysokomolekulární polyetylen na oblast jamky či tibiální komponenty. V poslední době je stále častěji užívána v oblasti kyčelního kloubu keramika. Ta nahrazuje především hlavičku a v poslední době i artikulační vložku jamky v případě náhrad kyčelního kloubu.
 
Náhrada kyčelního kloubu
Pro náhradu kyčelního kloubu může být použita tzv. endoprotéza cervikokapitální, kdy je nahrazena pouze hlavice stehenní kosti nebo endoprotéza totální, která umožňuje nahradit endoprotézou jak hlavici, tak kloubní jamku. Obě tyto varianty mají své výhody a své nevýhody. V současnosti narůstá spíše počet náhrad endoprotézami totálními. Zde záleží především na celkovém zdravotním stavu operovaného a jeho schopnosti snést o něco větší operační výkon. Výhodou cervikokapitální náhrady je kratší a šetrnější operační výkon, ale je u ní výrazně nižší životnost, kdy po několika letech dojde k prochození pacientova acetabula kovovou hlavicí. Indikujeme ji především u velmi starých a polymorbidních nemocných.

Obr. 5: RTG snímek kyčelního kloubu s implantovanou cementovanou náhradou kyčelního kloubu. Jamka je z vysokomolekulárního polyethylenu, dřík z chromkobaltové slitiny
Zdroj: Jahoda, 2012
 
Náhrada kyčelního kloubu se skládá z tzv. dříku, který je zaveden do dřeňového kanálu stehenní kosti. Na krček tohoto dříku je nasazena hlavička.
Další komponentou totální náhrady kyčelního kloubu je jamka. Jamky ukotvené pomocí cementu se skládají pouze z jedné, polyethylenové části. Jamky bezcementové se skládají z kovové kotvící části, do které se vkládá vložka z vysokomolekulárního polyethylenu dlouhé životnosti nebo vložka keramická. Od kovových vložek bylo z důvodů kovového otěru upuštěno.
Obr. 6: Snímek bezcementové náhrady kyčelního kloubu firmy Lima s keramickou hlavičkou, keramickou vložkou v acetabulární komponentě a povrchovým nástřikem umožňujícím fixaci vrůstem kosti. (Z propagačního materiálu firmy Lima)
Zdroj: Lima, 2012
 
Náhrada kolenního kloubu
Náhrada kolenního kloubu je po náhradě kyčelního kloubu druhou nejčastěji používanou endoprotézou. I v oblasti kolenního kloubu můžeme implantovat částečnou náhradu. Zde je její koncepce i indikace zcela jiná než u kyčelního kloubu. Tzv. hemiarthroplastika nahrazuje pouze jeden zničený kompartment, nejčastěji vnitřní kondyl femuru a tibie. Je indikována v případě pouze částečného postižení kloubu u mladších pacientů.
 


Obr. 7 a,b: RTG snímek kolenního kloubu s implantovanou hemiarhroplastikou
Zdroj: Jahoda, 2012
 
Vzhledem k její omezené životnosti se užívá většinou tzv. kondylární náhrada. Komponenta na stehenní kosti je zhotovena z chromkobaltové slitiny, vzácněji z trvanlivé oceli či titanu. Část na holenní kosti je většinou titanová a je do ní vložena artikulační vložka z vysokomolekulárního polyetylénu. Konstrukce kondylárních náhrad dovoluje téměř plný rozsah pohybu v operovaném kolenním kloubu. Nezbytným požadavkem pro dobrou funkci kolenního kloubu je zachování postranních vazů kolenního kloubu.



Obr. 8a,b: RTG snímek kolenního kloubu s implantovanou kondylární náhradou SVL fixovanou kostním cementem
Zdroj: Jahoda, 2012