Osetrovatelska_pece_v_chirurgickych_oborech

18.2 Diagnóza zlomeniny

18.2 Diagnóza zlomeniny
 
 
Základem stanovení správné diagnózy je pečlivá anamnéza.
Je třeba zjistit mechanismus úrazu, zkoumat přidružená poranění, ale také objasnit starší úrazy a operace, které by mohly ovlivnit výsledek klinického vyšetření. Důležitý je i charakter a stupeň bolesti.
Klinické vyšetření se sestává z aspekce, kdy hledáme osové deformity, patologický pohyb, zjišťujeme prokrvení a inervaci periferie končetiny.
Ozřejmujeme rozsah hematomu, otok a též porušení kožního krytu. Zhodnocení zda je zlomenina otevřená či zavřená však nepatří na ambulanci traumatologie a mělo by být zjištěno již při prvním ošetření. Otevřenou zlomeninu bychom neměli ošetřovat na ambulanci, kde je ohromné riziko nosokomiální infekce. Při prvním ošetření otevřené zlomeniny v terénu by se měl popsat její typ a sterilně oblast zlomeniny zakrýt. Další ošetření by pak mělo proběhnout až na operačním sálku, či na předsálí. Tam ve sterilním plášti a rukavicích provedeme sejmutí obvazu, pečlivou očistu a dekontaminaci oblasti zlomeniny (kartáček, betadine, peroxid vodíku). Teprve poté definitivně ošetříme na sále vlastní zlomeninu.
Pro potvrzení diagnózy a stanovení postupu léčby jsou u zlomenin zásadní zobrazovací metody. Klíčové je provedení rentgenových snímku ve dvou klasických projekcích (předozadní a bočná) eventuelně dalších, speciálních u určitých typu zlomenin. Dále můžeme využít computerovou tomografii (CT) a to především v případě nitrokloubních a víceúlomkových zlomenin, kdy je pro plánování nyní přínosná především CT 3D rekonstrukce, která nám dá jasnou prostorovou představu o tvaru úlomků a jejich postavení. V případě že máme podezření, že úlomek mohl poranit cévu, provádíme angiografii, nejlépe CT-angio.