Osetrovatelsky_proces_a_potreby_cloveka

1.1 Vývoj profesionálního ošetřovatelství a profesionální ošetřovatelské praxe

1.1 Vývoj profesionálního ošetřovatelství a profesionální ošetřovatelské praxe
 
 
Profesionální ošetřovatelství se rozvíjelo spolu s rozvojem medicíny, se vzděláním v medicíně a se vznikem nemocnic. Úzce souvisí s jeho zakladatelkou Florence Nightingalovou, ale určitá profesionální příprava, kterou vyžadovalo fungování nemocnic a veřejného zdravotnictví, už fungovala předtím. Lékař postupně potřeboval ke své práci pomocníka, který by prováděl jeho pokyny, a který by na nemocného trvale dohlížel jak v domácnostech, tak ve špitálech.
 
Florence Nightingalová (1820-1910) se pokládá za zakladatelku profesionálního ošetřovatelství, a zároveň za první teoretičku v ošetřovatelství. Její čtyři zásady: čistota, dobré a vlídné zacházení, dostatečná výživa a přívětivé slovo - se na dlouhé období staly mottem a kritériem ošetřovatelské péče. Vytvořila základy ošetřovatelského vzdělání. Florence Nightingalová prosazovala ošetřovatelství za autonomní povolání.
 
Na rozdíl od omezeného rozvoje ošetřovatelství ve většině Evropských zemí (zejména z důvodů tradičního dominantního postavení medicíny v systémech zdravotní péče), prošlo ošetřovatelství ve vyspělých zemích světa zejména v USA, Kanadě, Japonsku, Austrálii a dalších, přirozeným společenským vývojem. Rychlý vývoj zaznamenalo zejména vzdělání
v ošetřovatelství a široká škála nemocničních a komunitních ošetřovatelských služeb. Tyto změny umožnily ošetřovatelské profesi pokrýt požadavky na nově organizované služby, a tím i výrazný vzrůst profesionality. Růst profesionality
v ošetřovatelství se projevuje zejména ve vztahu k šíři a hloubce vědomostní báze, specializovanému vzdělání, etice
a autonomii. Profese nebo povolání vyžaduje speciální vědomosti, dovednosti a přípravu.
 
Povolání je tedy práce, která je předmětem osobního zájmu člověka, který ji pravidelně vykonává (většinou po celý život),
a má k tomu předpoklady a vzdělání.
 
Zaměstnání je činnost, ve které se člověk po určitý čas angažuje např. obchod. Zaměstnání nemusí být vždy předmětem osobního zájmu zaměstnance a může být dočasné.
 
Povolání se obecně liší od jiných druhů zaměstnání potřebou dlouhodobého speciálního vzdělávání nebo výcviku s cílem dosáhnout patřičných znalostí a dovedností k plnění úkolů ve službě člověku, organizaci nebo společnosti. Zaškolení profesionála představuje celkový socializační proces se širším a hlubším zaměřením na sociální a postojové aspekty jeho osobnosti a dovednostní vybavení, než je to obvykle u jiných druhů zaměstnání.
 
V roce 1970 Mooreová a Rosenblumová identifikovaly šest charakteristických znaků profese:
Profese musí mít:
1) systémovou teorii,
2) vážnost a úctu,
3) prestiž,
4) etický kodex,
5) profesionální kulturu,
6) hlavní zdroj příjmu pro ty, kteří jí praktikují.
 
V současné době se nadnárodní základní charakteristické znaky profese v podstatě shodují (např. vysokoškolské pre
i postgraduální profesní vzdělání, vlastní teorie, kompetence, vážnost, úcta, prestiž, etický kodex, profesní organizace, hlavní zdroj příjmu). Jedním z nejdůležitějších znaků je např. pověření kompetencemi ze zákona. Pokud tento důležitý znak chybí, nesplňuje povolání základní kritérium, které je typické pro ostatní profese. Kvalifikaci nebo také profesní autonomii
a kompetence pro rozhodování mohou získat sestry (i ostatní nelékařské profese) pouze na základě adekvátního profesního vzdělání.
 
Pak může být odstraněna tradiční dvojkolejnost v řízení ošetřovatelské péče (lékař a sestra). Z ekonomických důvodů, zejména potřeby efektivního vertikálního řízení je nutné, aby sestry byly kompetencemi pověřeny co nejdříve.  Vertikální řízení (nadřízenost, podřízenost) znamená primárně rozdělení práce na základě vzdělání, profesní kompetence
a odpovědnosti.
 
Termín vertikální rozdělení práce by měl být vnímán bez pozitivních nebo negativních významů. Jde o standardní hierarchii při řízení jakékoli pracovní činnosti.
 
Sestra, která je profesionálem v ošetřovatelství, provádí samostatně v zájmu klienta/pacienta zhodnocení jeho zdravotního stavu a míru uspokojení potřeb, získané informace analyzuje, pak naplánuje a realizuje komplexní péči o něj, průběžně také vyhodnocuje účinnost zvoleného způsobu péče (výsledkem by mělo být zlepšení zdravotního stavu klienta /pacienta. Takto poskytována ošetřovatelská péče je založena na systémovém přístupu, na znalostech obecných teoretických metod a postupů, které sestra získá vzděláním.
 
Ve společnosti existují různé názory na to, co se očekává od role, kterou plní ošetřovatelská profese, a která nemůže být zcela oddělena od postavení a role ženy.
 
Existují tři možné představy:
- představa sestry jako náhrada milující, utěšující a pečující matky, která jedná instinktivně a tyto úkoly plní jako své poslání;
- představa sestry, která podle nařízení lékaře plní zručně a efektivně některé úkoly v rámci diagnostiky a léčení chorob;
- představa sestry, která jedná a rozhoduje nezávisle, na základě svých vlastních znalostí, dovedností a profesionální    odpovědnosti při posuzování a řešení individuálních problémů  klienta/pacienta.
 
Všechny tyto představy obsahují prvky, které jsou legitimní a hodnotné. Současné vymezení podoby sestry profesionála zahrnuje následující prvky:
- emocionální stránku a společenskou důležitost profesionální praxe,
- technickou kompetenci a dovednosti nezbytné pro profesionální praxi,
- profesionální znalosti a vytvoření nezávislého úsudku a názoru.
 
Profesionální ošetřovatelská péče vyžaduje systematický přístup, speciální vědomosti, dovednosti a postoje, které musí mít vědecký základ.
Jádro profesionální praxe sester tvoří vzdělání ve všeobecném ošetřovatelství (od toho termín: všeobecná sestra, WHO termín: sestra pro zdraví všech). Termín všeobecná sestra nemá za cíl stavět tuto sestru do protikladu se sestrou specialistkou. Záměrem bylo spíše poukázat na nutnost systémového základu v oblasti všeobecného ošetřovatelského vzdělání se silným důrazem na základní (primární) zdravotní péči.
Vzdělání ve všeobecném ošetřovatelství představuje širokou teoretickou bázi základních systematických poznatků o člověku, zdraví, sociálním prostředí, modelech a metodologii ošetřovatelských činností, dále pak o systémech hodnot, na kterých je ošetřovatelství založeno, a které začínají být ve stále větší míře důležité i pro ostatní zdravotnické pracovníky.
 
Mezi tyto hodnoty patří:
- uznání a respektování každé lidské bytosti,
- holistické (celostní) pojetí člověka - uznání faktorů, které ovlivňují prožívání zdraví a nemoci,
- uznání potřeby podporovat a udržovat zdraví po celý  život  - přesvědčení, že lidé mají právo spolurozhodovat o své péči.
 
Z této základní teoretické báze profesního vzdělání se pak odvíjí konkrétní funkční profil v jednotlivých oblastech ošetřovatelství a specializace (např. v klinických oborech akutní péče, následné péče, v zařízeních primární péče
a komunitní péče, v agenturách domácí péče apod.). V jednotlivých oblastech ošetřovatelství (po získání profesní kvalifikace) se pak sestry specializují.
Ošetřovatelství je vědní obor - disciplína, která je charakterizována specifickým předmětem a metodou (popřípadě technikou výzkumu. Ošetřovatelství akceptovalo základní vědecký (systémový) přístup a východiska, kterými se řídí lidské poznání.
V rovině vědecko-teoretické je tedy ošetřovatelství multidisciplinární obor s vlastní teoretickou základnou a její praktickou aplikací.
 
Věda v ošetřovatelství vystupuje jako jednota dvou stránek:
- systém specifických teoretických vědeckých poznatků (předmět zkoumání),
- metoda praxe (ošetřovatelský proces).
 
S novými trendy a vědeckostí oboru ošetřovatelství se objevila také nová terminologie. Její znalost a pochopení je východiskem pro pokračování v dalším rozšiřování poznatků v tomto oboru a hledání cest k exaktnosti (vědecky podložených faktů a zjištění).
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše