Osetrovatelsky_proces_a_potreby_cloveka

13.2 Psychická odezva neuspokojené potřeby jistoty a bezpečí – strach, úzkost, hněv, smutek

13.2 Psychická odezva neuspokojené potřeby jistoty a bezpečí – strach, úzkost, hněv, smutek
 
 
Strach - je definován jako obava před něčím konkrétním. Dospělý má nejčastěji strach o své děti, rodinu, strach z neúspěchu, ze smrti, nesoběstačnosti a v neposlední řadě z těžké nemoci. Vystupňovaný strach je prožíván jako hrůza. Rozdíl mezi strachem a hrůzou je ten, že strach je aktivující (k útěku nebo únikovému chování), kdežto hrůza je deaktivující. Člověk, který prožívá pocit hrůzy je mnohdy naprosto ochromen, neschopný jakékoli reakce.

Úzkost - je definována jako obava z něčeho neurčeného, neznámého. Pro zdravého člověka mohou být mírná úzkost
a strach faktorem, který zvyšuje jeho aktivitu a motivaci.

Hněv - je nejčastější reakcí na frustraci. Typické pro hněv jsou zničující pohyby, na mysli máme například rozbíjení věcí.
Další z forem hněvu je násilí, a to buď verbální, nebo fyzické.

Smutek - je definován jako reakce na ztrátu nějaké hodnoty. Vyšší forma smutku je žal. Pokud prožíváme žal, snažíme se vrátit do minulosti a změnit to, co je nezměnitelné. Smutek je mnohdy doprovázen pláčem, strachem, studem nebo
pocitem viny.
 
Role strachu a úzkosti
Strach, úzkost jsou psychickou odezvou neuspokojených potřeb jistoty a bezpečí. Úzkost a strach jsou psychické jevy,
jež řadíme mezi silně emočně zabarvené prožitky, které vzrůstají z pocitu ohrožení. Provázejí nás prakticky celým životem a významnou měrou se podílí na formování osobnosti člověka. Pokud jsou ovšem silné a trvají delší dobu, mohou mít negativní vliv na průběh somatického onemocnění a na proces uzdravování.
 
Definice strachu
Strach je nepříjemný pocit, obranný mechanismus, za kterým stojí pud sebezáchovy. Strach motivuje k vyhnutí se zlu
nebo k útěku před ním. Vede k mobilizaci organismu (rychlost při útěku, energie při obraně).
Strach je tedy nepříjemný prožitek vázaný na určitý předmět nebo situaci, které v jedinci vyvolávají obavu z ohrožení.
Je tedy reakcí na nepoznané nebezpečí a má signální a obrannou funkci. Strach je považován za sociálně nežádoucí.
Neradi přiznáváme, že se bojíme.

Ohrožení, ze kterého pramení strach, může být:
- vnější (např. nástup do nemocnice),
- vnitřní (např. obava, že něco nezvládnu).
  
Dělení strachu:
Strach může být:
- přiměřený - chrání před poškozením (např. zanechání kouření s obavou na následky) - kladný význam strachu,
- nadměrný:
- nepřiměřená reakce - panický strach, vede ke škodlivým reakcím, ukvapenému neúčelnému jednání, jedinec vnímá nepřesně, mnohdy dělá věci, za které se později stydí nebo pro které má pocit viny.

Strach dále může být:
- reálný (např. o život vážně nemocného pacienta),
- nereálný (často u lidí duševně nemocných).

Předměty strachu:
Strach může být reakcí na různé zdravotní problémy, konflikty a situace, předmětem strachu pak může být:
- bolest - kterou člověk zná z předchozího onemocnění, vyšetření nebo dokonce z vyprávění,
- ztráta životních možností - bojí se neschopnosti pracovat, postarat se o rodinu, bavit se,
- odloučení od svých nejbližších - pobytem v nemocnici nebo jiném léčebném nebo rehabilitačním zařízení,
- vzhled - bojí se, že ho nemoc trvale poznamená (např. různé kožní choroby),
- nutnost změny způsobu života - vyřazení z dosavadního způsobu života a společnosti, obava ze ztráty vážnosti a z života
  v ústraní,
- strach ze smrti a umírání - stojí v pozadí i lehčích forem nemocí, protože lidé neznají dostatečně svou nemoc a bojí se,
  jaké komplikace mohou vzniknout,
- strach z léčení - má každý pacient. Jedná se hlavně o nepříjemná vyšetření, kdy strach z vyšetření je mnohdy horší než
  samotná nemoc, často je tento strach navíc umocňován nevhodnou atmosférou čekárny/ambulance.
 
Zdroje strachu:
- vrozená přecitlivělost na silnější a prudší podněty,
- úzkostná hyperprotektivní výchova,
- přehnané zdůrazňování zdravotních rizik,
- vyprávěný strašidelných historek před spaním,
- sledování nevhodných filmů,
- strašení lékařem, pobytem v nemocnici, injekcemi,
- popisování lékařských úkonů a pobytu v nemocnici,
- sdělování nepříjemných zážitků v nemocnici.
 
Symptomy strachu:
Symptomy strachu můžeme dělit do 3 skupin:
1) fyziologické symptomy,
2) emocionální symptomy,
) kognitivní symptomy.

1) Fyziologické symptomy strachu
K fyziologickým symptomům strachu můžeme řadit:
- zpomalené reakce na stimuly,
- nedostatek energie,
- prodloužený spánek,
- anorexie, snížení váhy,
- zhoršený tělesný stav,
- změněné tělesné funkce.

Více konkrétně k fyziologickým symptomům strachu patří bušení srdce, pocit nevolnosti, bolest na hrudi nebo zkrácené dýchání, a jelikož je strach formou stresu, tělo se tak připravuje na únik z nebezpečí: zvýší se krevní tlak, puls, vylučování potu. Krev se vlévá do hlavních svalových skupin a funkce imunity a trávicího systému jsou potlačeny. Navenek se úzkost
a strach projevují bledostí pokožky, pocením, chvěním a rozšířením zornic.

2) Emocionální symptomy strachu
Emocionální charakteristiky jsou založeny na tom, že člověk ve stavu beznaděje má často potíže s vyjádřením svých pocitů, může však pociťovat:
- neschopnost dosáhnout jakéhokoliv cíle,
- absolutní ztrátu smyslu života,
- prázdnotu, vyhoření, bezmocnost, nekompetentnost,
- pasivitu, sníženou verbalizaci, nedostatek iniciativy,
- nespokojenost se sebou samým, napětí, zranitelnost,
- regrese, apatie, hněv.

Neverbálně pak strach může být vyjádřen nedostatečným zrakovým kontaktem, schoulenými rameny, prudkými pohyby ramen, vzdycháním, zanedbáváním sama sebe.

3) Kognitivní symptomy strachu
Ke kognitivním symptomům řadíme:
- snížená schopnost řešit problémy a rozhodovat se,
- zájem o minulost a budoucnost, nikoliv přítomnost,
- nedostatečná představivost a schopnost něco si přát,
- neschopnost určit si cíl nebo dospět k určitému cíli,
- neschopnost plánovat, organizovat,
- snížená pružnost myšlení, negativní, zpomalené myšlení,
- snížená schopnost zpracovat přijímané informace,
- neschopnost účinně komunikovat,
- poruchy percepce a asociací,
- nerealistické vnímání, pokud jde o naději,
- suicidální myšlení.
 
Vlastní aktivity sestry při ošetřování strachu:
Způsob, jak jednat s nemocným, který prožívá strach nebo úzkost, není jednoduchý. Vždy záleží na profesionálním přístupu, chování a jednání zdravotnických pracovníků, ale i rodinných příslušníků.

1) Základem je psychologická péče o nemocného, která se týká rozptýlení strachu a úzkosti, a to jak osobní přítomností zdravotníka, vlídností, trpělivostí, klidem, tak takovým jednáním, kterým si získáme důvěru nemocného.

2) Velmi účinný je dobře vedený rozhovor. Pokud budete mít pacienta, u kterého jste diagnostikovali strach, je doporučeno:
- orientovat se na prostředí a používat jednoduchá vysvětlení,
- mluvit pomalu a klidně, užívat jednoduché přímé věty,
- vyjadřovat autentičnost neverbálními projevy - zrakový kontakt, vzdálenost, doteky,
- umožnit vyjádřit citové projevy,
- povzbudit projevy vyjadřující realitu,
- u dětí akceptovat strach a vysvětlit ho podle možností,
- projednat s rodiči, že strach je normální, vysvětlete jim negativní výsledek trestání nebo vynucování překonání strachu,
- dávejte za příklad dítě, které se úspěšně vyrovnalo se strachem.
Mnohé problémy právě pramení z nedostatku informovanosti jak o diagnostických, tak terapeutických metodách, o jejich významu a účinku. Správné informace snižují v pacientovi úzkost z budoucnosti. Zdravotnický personál ovšem musí vědět, které informace může poskytnout sestra a které patří do kompetence lékaře.

3) Vhodné zaměstnání snižuje strach a orientuje myšlenky jiným směrem.
Skutečnost ovšem zůstává, že pacient, i přes snahu personálu odpoutat jej od reality, obrací svou mysl neustále k obtížím
a zvláště k obavám.

4) Významnou roli v omezení strachu a úzkosti pak hraje takzvaná psychologie čekárny, kde nemocný čeká na vyšetření, ošetření, přijetí do zařízení. Zkracováním čekací doby formou objednání na danou hodinu, pořadovými lístečky a hlavně kladným jednáním sester můžeme tyto problémy znatelně ovlivnit.

5) S pacienty, kteří patří do obzvlášť rizikové skupiny mimořádně úzkostných a bázlivých, jednáme se zvýšenou trpělivostí. Chováme se profesionálně a nikdy nedáme najevo nechuť, netrpělivost, rozladění, které v nás mohou jejich projevy strachu a úzkosti vzbuzovat.
 
Definice úzkosti
Úzkost je z lékařského pohledu složitá kombinace emocí zahrnující strach, zlé předtuchy a obavy. Pro úzkost je typické,
že si blíže neuvědomujeme konkrétní objekt nebo situaci, které ji vyvolávají, a proto bývá vedle napětí doprovázena bezradností.

Úzkost je tedy reakcí na tušené a neznámé nebezpečí a bývá zpravidla nepříjemnější než strach, neboť očekávání nepříjemné události je obvykle horší než samotná událost. Zásadními rozdíly mezi strachem a úzkostí jsou, že strach
je definován jako skutečný a úzkost jako nereálná, jiní strach považují za aktuálně hrozící nebezpečí, zatímco úzkost
za nebezpečí potenciální. Podstatné je, že strach je určován vnějšími podmínkami, ale úzkost může být vyvolána také představivostí.
 
Úzkostné poruchy:
Nejvyšší úzkost se objevuje v případě úzkostných poruch, ačkoliv nemusí být vždy chorobná. Je to běžná emoce, stejně jako strach, vztek, smutek nebo štěstí a je velice důležitá pro přežití.
Úzkostné poruchy se řadí k neurotickým poruchám. Zahrnují fobie a několik forem nadměrné úzkosti a strachu, které nastupují náhle a brání vykonávání běžných denních činností. Úzkostné poruchy jsou často vysilujícími chronickými poruchami a vyskytují se buď od raného věku nebo je náhle spustí určitá událost. Nastupují nebo se zhoršují v období stresu.

Fobie je tedy úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí nebo situací. Postižený
si nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Fobie má svůj objekt, na který je vázána
a podle kterého je také pojmenována.
Existuje mnoho různých druhů fobií, např.:
- arachnofobie - strach z pavouků,
- klaustrofobie - strach z malého uzavřeného prostoru atd.
 
Zdroje a faktory, které utvářejí úzkost:
Člověk je schopen určit zdroj úzkosti např. rakovina, operace. Tato situace je zdrojem hrozby, ale není hrozbou samotnou. Všechny faktory, jak patofyziologické, situační, tak věkové se prolínají se základními lidskými potřebami.

K patofyziologickým faktorům patří:
- nemoc, invazivní zákroky,
- umírání.

Do situačních faktorů můžeme zařadit:
- aktuální nebo potencionální ohrožení sebe sama,
- změna sociální role, statusu,
- úspěch - neúspěch,
- nedostatek uznání od okolí,
- ztráta významných hodnot,
- etické dilema,
- aktuální nebo potencionální ztráta blízkých osob,
- vztahový konflikt,
- úmrtí, rozchod, rozvod,
- ztráta zaměstnání nebo nové zaměstnání atd.
 
Zdroj úzkosti a faktory, které se podílejí na utváření úzkosti i strachu se pochopitelně s věkem mění:
- dítě - separace, hospitalizace, zanedbávání, dlouhodobé neuspokojení potřeb (nedostatek lásky, náklonosti, neuspokojení
  potřeb jistoty a bezpečí),
- dospívání - sexuální vývoj, tělesné změny, nezávislost, nepochopení rodičů, učitelů,
- dospělost - těhotenství, rodičovství, vývoj kariéry, projevy stárnutí,
- stáří - snížená funkce smyslů, omezení pohyblivosti, kognitivní deficit, odchod do důchodu, nemoc vlastní nebo partnera,
  opuštěnost.
 
Vlastní aktivity sestry v ošetřování úzkosti:

Pokud diagnostikujete pacienta s úzkostí, měli byste postupovat a jednat takto:
- určete intenzitu úzkosti - mírná, střední, těžká, panická,
- umožněte navrácení pocitu jistoty a bezpečí a to tak:
- podporujte nemocného,
- nepřikazujte ani nežádejte nemocného, aby se rozhodl,
- mluvte pomalu a klidně, používejte krátké jednoduché věty,
- uvědomte si svůj vlastní záměr a zabraňte vzájemné úzkosti,
- dejte najevo empatické pochopení (dotek, tolerance verbálních projevů, např. křiku),
- odstraňte nadměrnou stimulaci (např. odveďte nemocného do klidnějšího prostředí) a omezte kontakt s ostatními
  osobami, které jsou taktéž úzkostlivé.

Pokud identifikujete zmírnění úzkosti u nemocného, pokuste se vést nemocného k poznání úzkosti a k řešení problémů:
- povzbuďte nemocného, aby znovu vyvolal a analyzoval podobné případy úzkosti,
- zjistěte, jaké alternativní chování by se dalo použít, pokud obranné mechanismy selhávají.
 
Poskytněte pomoc nemocnému, který je v afektu, zlobí se, je verbálně agresivní:
- zjistěte příčinu zlosti, hněvu (pocit úzkosti, nejistoty atd.)
- poznejte své reakce na chování pacienta. Uvědomte si, jaké máte pocity při práci s rozhněvanými osobami,
- pomáhejte identifikovat spojení mezi frustrací a následným chováním,
- stanovte jasné limity - řekněte nemocnému přesně, co očekáváte,
- když zjistíte nepřijatelné chování, nabídněte alternativu,
- zvolte strategii modifikace chování, prodiskutujte ji s ostatním personálem.

U osob s chronickou úzkostí a výrazně špatnými adaptačními mechanismy doporučte psychiatrické léčení.