Osetrovatelsky_proces_a_potreby_cloveka

12.1.1 Teorie bolesti

12.1.1 Teorie bolesti
 
 
Definice bolesti
Dle IASP (International Association for the Study of Pain) je bolest považována jako nepříjemný smyslový nebo emoční zážitek spojený s přímým nebo hrozícím poškozením tkání, nebo který je v tomto smyslu popsaný.

Bolest je velmi nepříjemný subjektivní pocit, který prožívá člověk sám a nemůže se s ním podělit s ostatními. Může být tak intenzivní, že zaujme celou jeho mysl a změní i celý život.
 
Teorie bolesti
Teorie toho, jak lidské tělo vnímá bolest, proč vnímání bolesti, se  odlišuje od jiných vjemů, a proč lidé v obdobných podmínkách bolest vnímají odlišně, se lékaři a vědci snaží objasnit mnoho staletí. Teorie se definuje na základě ústředních bodů, které by mohly vést k řešení problému, tvořených domněnkami. Existuje více teorií bolesti, které objasňují její přenos a vnímání.
 
Nejproslulejší jsou čtyři teorie bolesti: teorie specificity, teorie vzoru, vrátková teorie a paralelní procesní model.
 
a) Teorie specificity
Teorie specificity byla známá již před 200 lety a domnívá se, že impulzy bolesti vycházejí ze specifického nococeptora do centra bolesti do mozku. Teorii specificity prvně definoval Descartes v roce 1664: specifická dráha pro bolest v míše přenáší informace z receptorů bolesti v kůži do centra bolesti do mozku, a že potvrzením bolesti je následné odtažení přiměřené části těla od nepříjemného podmětu, ke kterému dojde v důsledku nervové činnosti. Velký důraz se klade na mechanickou povahu bolesti. Psychologická a emoční dimenze bolesti a sociální činitelé se úplně opomíjejí. Tato teorie bolesti byla propagována nejdéle.
 
b) Teorie vzoru
Následovala po teorii specificity, zahrnuje několik rozdílných teorií, periferní teorii vzoru, centrální teorii a senzorickou teorii vzoru. Periferní teorie vzoru říká, že periferní nervová vlákna jsou stejná a stimulace vlákna se interpretuje centrálním nervovým systémem jako bolest. Centrální teorie předpokládá, že podráždění periferních senzitivních vláken stimuluje specifické oblasti v zadních rozích míšních a ty při stimulaci vyvolávají pocit bolesti. Tato teorie vysvětluje fantomovy končetinové bolesti a neuralgie. Senzorická teorie se domnívá, že do mechanizmu bolesti jsou zapojeny dva typy vláken. Vlákna s malým a velkým průměrem. Tenká vlákna vedou impulzy vyvolávající bolest a silnější vlákna bolestivé impulzy tlumí. Při vyšším počtu stimulovaných tenkých vláken nad vlákny silnějšími vzniká bolest.
 
c) Vrátková teorie
Autoři této teorie bolesti jsou Melzach a Wall. Tvrdí, že impulzy bolesti mohou být vedeny periferními nervovými vlákny do spinální míchy modifikované už na úrovni míchy ještě před vniknutím do mozku. Vrátková teorie řízení bolesti se domnívá, že nociceptivní neurony v zadním rohu míšním jsou pomocí interneuronů snižovány vzruchovou aktivitou tlustých vláken kódujících aktivitu tlustých vláken mechanismem presynaptické inhibice. Vzruchová aktivita tenčích nociceptivních vláken A-delta a C vlákna tuto inhibici přerušuje (vrátka se otevírají) k uzavření vrátek vedou vlivy z endogenního systému analgezie.
 
d) Paralelní procesní model
Autoři tohoto modelu jsou Leventhal a Everhart (Kozierová a kol., 1995). Podle nich se fyziologické nebo neurologické rozpoznání pocitu bolesti a kognitivně-emočních vlastností bolesti ukončuje rozdílnými nervovými vlákny. Autoři této teorie tvrdí, že podle nich se bolest promítá do třech úrovní. První zahrnuje autonomní nervové kódování podnětů bolesti specifickými nervovými vlákny. Tyto vlákna umožňují uvědomění si bolesti a jejího významu. Druhá úroveň obsahuje kombinaci tohoto nervového kódu v kombinaci s bolestí. Třetí úroveň zahrnuje používání domněnek a názorů jedince
na bolest, která ovlivňuje osobní potřeby a aktivity související s bolestí.