Zaklady_pedagogiky_a_edukace_v_osetrovatelstvi
7.3 Formy edukace
7.3 Formy edukace
Po formální stránce se edukace provádí dvěma základními způsoby, a to individuálně a skupinově.
- Individuální edukace - její výhodou je možnost navození velice úzké spolupráce mezi nemocným a zdravotníkem, možnost přísně individualizovat plán edukace stejně jako jeho okamžité přizpůsobení aktuální situaci nemocného, jeho stavu a průběhu onemocnění. Nevýhodou individuální edukace je značná časová a tím i ekonomická náročnost.
- Skupinová edukace - vyžaduje od edukátora naprosto odlišný přístup oproti individuálně prováděné edukaci. Je zapotřebí více řídit diskuzi, vyrovnávat individuální rozdíly ve schopnosti chápat a učit se u jednotlivých členů skupiny a podporovat aktivitu všech zúčastněných. Nevýhodou skupinové edukace je nemožnost přísně individualizovaného přístupu.
Ať už je edukace prováděna individuálně, nebo skupinově, každý, kdo ji provádí, by si měl uvědomit, že prvním stupněm úspěchu je trpělivost. Zvláště u nově diagnostikovaných pacientů si musíme být vědomi toho, že to, co nám připadá už samozřejmé, není samozřejmé pro pacienta.
Druhým stupněm úspěchu je víra a důvěra ve zdravotnický tým, který léčbu a edukaci provádí.
Úspěšnost edukace závisí na mnoha faktorech:
- na povaze samotného onemocnění (jinak přistupují k edukaci rodiče diabetického dítěte, jinak diabetik 2. typu, který svoje onemocnění často podceňuje a nebere ho vážně),
- na disciplinovanosti a znalostech pacienta,
- na kvalitě a zájmu zdravotnického týmu.
Faktory, na kterých závisí učení:
- Tělesný stav člověka - snáze probíhá u člověka tělesně a duševně svěžího (zdravého). Proces učení znesnadňuje únava, nemoc, neuspokojené potřeby.
- Psychický stav člověka - mírné napětí proces učení usnadňuje.
- Charakterově volní vlastnosti - ty se projeví postojem k učení (svědomitost, lenost atd.).
- Motivace - čím silnější motivaci máme, tím jde učení lépe.
- Aktivita učícího se.
- Subjektivní vztah učícího se k látce, kterou se učí.
- Vztah učícího se k učiteli/ k sestře.
- Mikroklima prostředí - teplota, kvalita vzduchu, hluk, osvětlení, pořádek ve věcech.
- Povaha učebního materiálu - souvislý text, kratší jednotky.
- Důležitost a nedůležitost učebního materiálu - čím větší důležitost předmětu učení člověk přikládá, tím déle si danou věc zapamatuje.
- Pestrost a zajímavost obsahu.
- Rozsah učebního materiálu - pokud je rozsáhlý, rozdělit na menší celky – edukační jednotky.
- Poznání a využití vlastních typových zvláštností člověka - usnadňuje to proces učení (výpisky, opakování si nahlas, …).
Zásady správné edukace
1. Motivace - je hybnou silou téměř veškerého lidského jednání. Základním předpokladem účinné edukace je dostatečná motivace nemocného. Motivace má složku vnitřní a vnější.
- Motivace vnitřní - vyplývá z osobnostních rysů, vůle něčeho dosáhnout, je podmíněna znalostmi a zkušenostmi nemocného, odrážejí se v ní vlivy kulturní a sociální.
- Motivace vnější - odměna, nátlak, hrozba.
2. Jazyk edukace - měl by být jednoduchý, srozumitelný, přiměřený vzdělání a intelektu nemocného, střídmě využívající emotivních výrazových prostředků.
3. Systém - od nejdůležitějšího k podružnému, od základního k podrobnému, od jednoduchého ke složitému.
4. Názornost - využití modelových situací, aktivní řešení problémů nemocných, snaha provázat získávané informace s vlastní zkušeností nemocného.
5. Individualizace - cílů, plánu, přístupu, rozsahu a intenzity, použitých prostředků.
6. Konkrétní cíle léčby - můžeme takto využít soutěživosti nemocného, lépe jej motivovat, vtáhnout jej více do léčby. Stanovujeme raději cíle snadněji dosažitelné, nižší, mírnější, tedy takové, u nichž je vysoce pravděpodobné, že jich nemocný dosáhne.
7. Konkrétní dovednosti - nacvičování situací, aktivní spoluúčast nemocného, opakování dovedností do dosažení potřebného stupně dokonalosti.
8. Opakování a kontrola.
9. Nejčastější chyby - edukace je spíše monologem lékaře či sestry než dialogem. Nerespektování individuality nemocného. Použití jazyka se spoustou odborných výrazů. Mnoho teorie, málo praxe.