Farmakologie

2.1.3 Vazba léčiva

Osud léčiv v organizmu je ovlivněn jejich vazbou na bílkoviny tkání a krevní plazmy. Navázané léčivo setrvává v organizmu déle a má tak delší, ale slabší účinek. Léčivo se na bílkoviny váže za účelem transportu, uložení nebo vyvolání vlastního účinku.
 
Transportní funkce - vazba na plazmatické bílkoviny, je důležitá pro transport lipofilních léčiv. Podle fyzikálně-chemických vlastností se léčiva v  krvi vážou na albumin, glykoproteiny nebo lipoproteiny.
 
- Léčiva ve formě slabých kyselin (např. warfarin, nesteroidní protizánětlivé léky, sulfonamidy) se vážou na albumin.
- Neutrální nebo slabě zásaditá léčiva (lidokain, tricyklická antidepresiva) se vážou na glykoproteiny nebo albumin.
- Silně lipofilní léčiva (cyklosporin A) se vážou na lipoproteiny a albumin.
 
Vazba na plazmatické bílkoviny je reverzibilní (vratná), dynamická (rychle se ustanovuje rovnováha mezi volným léčivem, bílkovinou a komplexem léčivo-bílkovina) a kompetitivní (o vazebné místo léčivo soutěží s jinými molekulami).
Důsledkem vazby léčiv na plazmatické bílkoviny je ovlivnění farmakokinetiky i farmakodynamiky. Pevná vazba na proteiny krevní plazmy může omezit distribuci léčiva do jednotlivých tkání a tím zeslabit nebo oddálit jeho účinek. Zároveň snižuje rychlost glomerulární filtrace léčiva a tím i jeho eliminaci ledvinami.
 
Depotní funkce - vazba na proteiny tkání, výrazně prodlužuje setrvání léčiva v organizmu. Komplexy léčivo-bílkovina jsou pro transport biomembránou příliš velké, a proto nemohou být metabolizovány ani vylučovány. Depotní vazba ve tkáních bývá u některých léčiv specifická, některé látky se vyznačují značně silnou depotní vazbou a jejich přítomnost ve tkáních se dá prokázat i po několika letech, čehož se využívá v soudním lékařství.
 
Transportní i depotní funkce - vazba na krevní buňky. Vlastnosti některých léčiv vázat se například na membránu erytrocytů se využívá k monitorování farmakoterapie, nebo kontrole disciplinovanosti pacienta v pravidelném užívání léčiva.
 
Podmíněný účinek léčiva – vazba na receptor, vyvolává děje vedoucí k postreceptorovému působení léčiva (viz kapitola 3 Farmakodynamika).
 
Léčivo může být současně vázáno několika způsoby, např. vazbou kovalentní nebo iontovou, vodíkovými můstky nebo pomocí Van der Waalsových sil. Nejsilnější je vazba kovalentní, která je ireverzibilní (trvalá) a proto představuje značné riziko intoxikace (např. vazba nervově paralytických látek na acetylcholinesterázu). Přetrvávání účinku kovalentně vázaného léčiva je důležité z hlediska posouzení bezpečnosti farmakoterapie. Například antiagregační účinek acylpyrinu je důsledkem jeho vazby na cyklooxygenázu a přetrvává po dobu sedmi dnů, dokud se nevytvoří nová cyklooxygenáza. Po tuto dobu je léčená osoba vystavena riziku nadměrného krvácení (např. v důsledku extrakce zubů nebo invazivního vyšetření). Iontová vazba se nejčastěji vyskytuje při vazbě léčiva na receptor. Zde se může uplatnit i vazba vodíkovými můstky stabilizací přesné polohy léčiva na receptoru. Při specifických konformačních změnách receptoru po navázání léčiva se uplatňují Van der Waalsovy síly.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše