Farmakologie

1.4 Analgetika


 
Jako analgetika se označují látky, které s dostatečnou selektivitou snižují vnímání bolesti, používají se tedy k dosažení úlevy od bolesti, k dosažení analgesie (tj. stav bez bolesti).
Podle definice Mezinárodní společnosti pro studium bolesti je bolest „nepříjemný smyslový a emoční prožitek spojený se skutečným nebo potenciálním poškozením tkáně, nebo popisovaný výrazy pro takové poškození“. Bolest vzniká převážně chemickou cestou (serotonin, histamin, vazointestinální peptid, kininy) zprostředkovanou stimulací prakticky všudypřítomných receptorů tzv. nociceptorů. Na mechanická podráždění reagují mechanoreceptory a vzruch je pak dále veden prostřednictvím myelinizovaných vláken A. Na mechanickou, chemickou i tepelnou stimulaci reagují polymodální nociceptory a vznikající podněty jsou dále vedeny převážně nemyelinizovanými vlákny C. Impulsy z nociceptorů se prostřednictvím vláken A a C dostávají do zadních rohů míšních, odkud jsou dále přenášeny do thalamu a limbického systému, k čemuž slouží ascendentní dráhy:
a) Tractus spinothalamicus: vede ostrou, přesně lokalizovanou bolest, rychlý přenos vzruchu do ventrální posterolaterální části thalamu;
b) Tractus spinoreticulothalamicus: přenáší spíše bolest tupou, především viscerální; pomalý přenos vzruchu do retikulární formace a odtud do thalamu;
c) Tractus spinoparabrachioamygdalaris: přenos vzruchu do limbického systému;
d) Tractus spinoparabrachiohypothalamicus: přenos vzruchu do limbického systému.
 
Účinek analgetik může být zaměřen na ovlivnění procesů v CNS – takové látky se označují jako analgetika - anodyna, převážně na periférii pak působí analgetika-antipyretika a nesteroidní protizánětlivé látky.