Komunikace

16.1 Historie neverbální komunikace

16.1 Historie neverbální komunikace
 
 
Existence neverbální komunikace je stará jako lidstvo samo, pokud hovoříme o neslovním sdělení mezi jedinci lidského druhu. Komunikace ve starém Řecku a Římě byla k projevům těla velmi přísná. Řečníci museli zvládnout dokonale oba prvky sdělení – verbální i neverbální. Jejich proslovy byly důmyslnou montáží obou prvků. Skladba vět byla většinou podřízena gestům, pozici a mimice.
V této době začaly vznikat první teorie neverbální komunikace, první publikace, např. Institutio oratoria, ve které se Marcus Fabius Quintilianus zabývá právě kombinacemi řeči mluvené a nemluvené. Neverbální komunikace byla v historii pojímána a dělena nanejvýše prakticky. Kategorie byly dvě:
 
1. Omnium hominum communis sermo (řeč všem lidem společná)
2. Oratorum  communis sermo (řeč společná řečníkům)
 
Další významnou postavou historie neverbální komunikace byl malíř Charles Lebrun, který působil jako vrchní správce uměleckých sbírek na dvoře krále Ludvíka XIV. Jako významný úředník kritizoval umělecká znázorňování mimických výrazů, a proto stanovil pravidla, jak mají mimické výrazy vyhlížet. Součástí tehdejší úřední vyhlášky bylo jeho dílo: „Direktivy pro pravé výrazy citů duše“.
 
Uprostřed 19. století lékař Theodor Piderit začíná s velmi seriózním výzkumem změn v lidském obličeji. Jeho výzkum sledoval změny výrazu obličeje na základě změn chuti. Rozdělil obličej do čtyř mimických partií a ve svém díle schematicky znázornil 360 obličejových smysluplných výrazů.
 
Počátkem 20. Století se o neverbální projevy zajímal také psychiatr Sigmund Freud. Jeho teorie však nebyly komplexní, zabýval se především projevy prstů rukou bez verbálního projevu. Na jeho poznatky však navazovali další – např. Norbert Sherman, který se detailně zabýval snímky novorozenců a jejich projevy zlosti, strachu nebo nelibosti při omezení pohybu či náhlé ztrátě opory.
Tento proud byl velkým přínosem v poznání nonverbální komunikace. Na základě těchto poznatků ověřuje teorii, že část neverbálních projevů má jedinec vrozených, avšak jejich podstatnější podíl si osvojuje. Sociologické a klinické výzkumy druhé poloviny 20. století prokázaly, že jedinec je schopen mnohé neverbální projevy potlačit a naproti tomu si tréninkem osvojit určité projevy žádoucí (např. komunikace mezi neslyšícími).