Komunikace

30.3 Sebereflexe, sebeuvědomění a autoregulace osobnosti

30.3 Sebereflexe, sebeuvědomění a autoregulace osobnosti
 
 
Při cestě životem nás střídavě potkává úspěch či neúspěch, prohra nebo výhra, porozumění, či nepochopení a vše se promítá do našich vztahů. Umíme skutečně rozlišovat mezi pozitivním a negativním? Dokážeme vidět celistvý obraz? Přitom víme, že neúspěch, ztráta, nemoc a prohra bývá pro mnoho z nás největšími učiteli.
 
Přijímáním reality takové, jaká je, překročíme hranice mysli, která tuto polaritu negativního a pozitivního vlastně sama vytváří.
Jestliže plně přijímáme realitu, což je jediný rozumný přístup, tak víme, že v našem životě není nic úplně dobrého, ani nic úplně špatného. Ve světě existují přístupy, kdy je pro jednu stranu něco velmi posvátné a pro druhou, odlišnou, je to samé problematické, až odporné. Mnoho cestovatelů nám to rádi potvrdí a doloží nesčetnými příklady.
 
Většina tak zvaných špatných událostí je způsobena nevědomím. Vytváří je naše Ego, které časem pochopí samo sebe a vytvoří silnou myšlenkovou formu, která se považuje za osamělou v nepřátelském světě, a proto všechny ostatní bytosti vidí jako potencionální hrozbu nebo jako prostředek k dosažení svých cílů. Jsou v životě události, které nás naplní smutkem - skončí zamilovaný vztah, postihne nás živelná pohroma, onemocní blízký člověk. Ačkoliv jsme smutní a bezmocní, můžeme zůstat ve svém nitru smíření.
Tento nečekaný pocit se prožívá ve velmi vypjatých životních situacích. Dokonce cítíme zvláštní, hluboký klid, který je znakem emanace Bytí - vnitřní klid a dobro, které nemá protiklad. Přijetím a prožitím přítomnosti, taková jaká je, jsme se vymanili z duality a strachu (MURPHY, 2008).
 
Člověk žije v duálním světě
V hmotném světě existuje narození a smrt, tvorba a destrukce, růst a rozklad. To je všude viditelné: v životním cyklu hvězd a planet, hmotného těla, stromů a květin, národů a civilizací, a také v nevyhnutelných cyklech zisků a ztrát v životě jedince. „Vše je duální; všechno má póly; všechno má své dvojice protikladů; stejné a rozdílné je totéž; protiklady jsou ve své podstatě totožné, liší se jen svým stupněm; krajnosti se setkávají, všechny pravdy jsou pouze polopravdami; všechny paradoxy lze uvést v soulad“ (VIRTUE, 2006).
Dobře víme, že jsou cykly úspěchu, kdy se nám všechno daří a cykly neúspěchu, kdy se nám pod rukama všechno rozpadá. Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný špatný. Růst je obvykle považován za pozitivní, ale nic nemůže pouze stále růst, protože by se to stalo silně destruktivním. Rozpad je tedy předpokladem nového růstu. Jedno nemůže být bez druhého. Všechny hmotné formy jsou pomíjivé. Všechno se stává a mění. Nic nezůstává v klidu, neboť se všechno rodí, roste a umírá. V okamžiku, kdy něco dosáhne svého vrcholu, začíná to upadat. Princip rytmu neustále působí. Nic není trvalé, kromě změny samotné. Pokud jsme přijali premisu, že vše v našem životě je myšlenkovou formou, pak tato a další kapitoly budou pro nás velkým poznáním (VIRTUE, 2006).
 
Tato nekonečná pomíjivost byla vložena do symbolu vlny i symbolu nekonečna, jako univerzálních symbolů. Symbol nekonečna ve formě ležaté osmičky zcela vystihuje pravdu nekonečného odvíjení: Ukončením jednoho cyklu začíná další cyklus, vždy návratem k Volbě. Destrukce předchází tvorbě a tvorba předchází destrukci. Věčná pravda nekonečného odvíjení“. To, co bylo dobré včera nebo minulý rok, se stává postupně nefungujícím a neúnosným. To, co nám dělalo radost, nám může způsobit bolest. Dnešní blahobyt se může v krátké budoucnosti změnit v prázdnotu a bezútěšnost zítřka. S čímkoliv se naše mysl ztotožní a upevní v systému víry, pak tyto systémy velmi obtížně měníme. Nejsme schopni změnu přijmout. To je původ veškeré naší bolesti, proto lpíme na tom, co odchází, a bráníme se změnám (STOKES, WHITESIDE, 1998).