Komunikace
16.3 Komunikace ve vnitřním prostoru člověka
16.3 Komunikace ve vnitřním prostoru člověka
Rozhovor sami se sebou vedeme ustavičně; klademe si otázky, odpovídáme si.
V mysli probíhá neustálý „vnitřní dialog“. Mysl stále promlouvá sama k sobě a udržuje stálý komentář ke světu, k životu, k našim problémům, pocitům a ostatním lidem. Tok mysli si obvykle neuvědomujeme, ale vnitřní rozhovory k sobě, jsou tím základem, ze kterého se tvoří naše fyzická realita.
Mysl „promítá“ realitu na plátno našeho vědomí. Náš duševní komentář - mysl, zobrazuje a komentuje naše vjemy a pocity z toho, co se odehrává v našem životě. Vzniklé myšlenkové formy pak ultimativně přitahují vše, co se nám přihodí.
Vnitřní rozhovor
Vnitřní rozhovor je vnitřním nástrojem sebepoznání, sebeuvědomění (tento stav dominuje), sebereflexe a sebedůvěry. Neustálý tok vnitřního rozhovoru, který plyne takřka neustále v naší mysli, je současně úrovní sebereflexe, sebeuvědomění a je podmíněn stavem vědomí. Kultivovaný vnitřní rozhovor má nemalý vliv na rovnováhu v životních situacích. Je-li navíc spojen s vědomou Volbou, pak nastávají v realitě člověka i výrazné pozitivní změny.
„Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak, a na tvých cestách bude zářit světlo.“ (Job 22,28)
Mimoslovní impulsy prožíváme vědomě i nevědomě. Při verbální komunikaci, kdy užíváme slova, (z energetického hlediska je zvuk tzv. „hlasitou vibrací“), získáváme slovy během rozhovoru pouze 7 % všech informací, 38 % informací získáváme z tónu hlasu a 55 % informací získáváme z neverbální komunikace tělem.
Z uvedeného je vidět, jak obrovskou nezastupitelnou roli hraje způsob myšlení. Každý duševní vjem a myšlenka dostane dříve, či později reálnou podobu. Vědomý vnitřní rozhovor, probíhající v duchu, tedy myšlenky, které tvoříme, silně ovlivňují náš svět. Náš mozek přijme každou myšlenku, kterou akceptuje objektivní, resp. vědomý duch (vědomí), který ji vede dál k Solaru plexu, nazývaného „mozkem podvědomí“. Tam začnou myšlenky a představy reálně působit a promítnou se v naší životní realitě ve formě událostí. Neexistuje žádný tělesný jev, který by nebyl reakcí na představu našeho ducha.
„Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj!“ (Žalm 19,15)
Hospodinem je myšlena mocná nevědomá oblast vnitřního prostoru. Vnitřní rozhovor naplněný negací a závistivými myšlenkami má katastrofální účinky. Proto rychle myšlenky usměrníme do nových kolejí. Velkou roli hraje i schopnost vnímat svou vnitřní bytost, svou podstatu. Vždyť naše tělo zredukované na svoji základní podstatu je vlastně prostorovým shlukem energie a informací ve vesmíru energie a informace. (CHOPRA, 1996)
Sebeuvědomění si vnitřního dialogu
Dialog, který se svou myslí vedeme, nám umožní uvědomit si, jaký druh myšlenek u nás převládá. Často si uvědomíme, že to jsou vesměs obehrané, vyčpělé a stále opakované myšlenkové vzorce. Navíc jsou hluboce neefektivní a destruktivní. Kdykoli se ocitneme v konfliktní situaci, naučme se pozorovat, jak se bráníme, když je naše pozice napadena. Zkusme si uvědomit vlastní agresivitu a energii své mysli. Pak se nám může jednoho dne přihodit, že uprostřed nějaké hádky si náhle uvědomíme, že máme možnost volby a přestaneme reagovat. Jinými slovy se „vzdáme“ přítomné situaci - přítomnému okamžiku.
Neomylnou známkou toho, že se nám to skutečně podařilo, je pocit vnitřního klidu a lehkosti. V přítomném okamžiku se stáváme „vědomí“. Kdo je „vědomý“, nemůže být současně nešťastný. V přítomnosti nemohou přežít negativní emoce. Své neštěstí udržujeme v pocitech tím, že jej opatříme časem - strachem z toho co bylo; a úzkostí z toho, co bude.
Vnitřní prostor člověka vytváří rozsáhlé pole myšlenek, intelektu, pocitů, představ, prožitků, ale také stavů srdce, vytoužených stavů mysli a vnitřních mocností jako jsou Ego, Systémy přesvědčení, Vyšší Já, Instinktivní individuální Já, nižší přirozenosti, instinkty, tendence, energie.
Meditace, sjednocení, naladění
Jednou z možností, jak proniknout do vnitřních prostorů svého nitra, je vědomé snění. Jde o to, naučit se např. „probudit“ ve snu. Spící se učí uvědomovat, že sní. Na základě tohoto uvědomění se vytvoří most mezi vědomím a nevědomím. Velmi známý léčitel a bylinář Martin Kolár, kterého znají především čtenáři časopisu Phoenix (je erudovaným odborníkem pro lidskou úplnost a psychosomatickou harmonii), uvádí, že on a mnoho jiných lidí alespoň 15 minut denně medituje večer před spaním nebo ráno po probuzení. Hovoří o meditaci jako o osvěžující koupeli v „boží lásce a milosti“. Soustředit se můžeme na své nitro nebo na některou duchovní autoritu - Krista, Buddhu, Panu Marii i jiné „mistry“. Své duši prokážeme velkou péči také tím, že se místo rozčilování u televizních zpráv, soustředíme na příjemné, prosvětlené prožitky dne, máme radost z maličkostí a situaci kolem nás přijímáme takovou, jaká je a nevyčerpáváme se stresem. Vesmírné zákony hovoří o tom, že každá situace, ve které se nacházíme, nám nese osobní poselství, kterému se máme naučit porozumět. (KOLÁR, 2011)
„Prožitek spokojenosti, vnitřního klidu a pohody v srdci je stavem, po kterém každý člověk touží, ale sám od sebe obvykle nepřichází. Pocit klidu a štěstí nelze nikde najít, kromě v nás samých. Štěstí prostě není náhoda, nýbrž stav ničím nerušené vnitřní harmonie, která existuje zcela nezávisle na okolním světě, stav vnitřního klidu, ticha a pokory, kam nepronikne žádná ničivá síla a který sám o sobě ukrývá nepředstavitelně mocný potenciál. V takovém stavu přirozeně existuje i láska. Není však třeba ji hledat, ani o ni usilovat nebo se snažit si ji jakkoliv zasloužit. Láska je zde vždy všudypřítomná a existuje sama o sobě.“ (JENÍČKOVÁ, 2011, s. 11)
Rozdíl mezi modlitbou a meditací
Meditace pěstuje produchovnělý a prohloubený pohled na jeden zvolený výlučný obsah, který umístíme do středu duše. Meditací vyčistíme mysl od starostí a nepodstatných, neefektivních, mnohdy destruktivních myšlenek, které nás spoutávají se zevními okolnostmi. K meditaci si každý člověk vybere své místo, které na něho příjemně a pozitivně působí (prostředí lesa, zahrady, blízkost vody, zapadající nebo vycházející slunce, ale i klidné místo v domově, kde se může v klidu věnovat psaní, čtení, rozjímání nebo čtení. Meditace - rozjímání ve svém nitru umožňuje lidem nalezení cesty k sobě - někomu cestou rozumu, jinému cestou víry, dalšímu cestou oddanosti.
Toto slovo je běžně spojováno s východními naukami, kde má také domovské právo. Východní člověk vstupuje do svého nitra na cestu sebepoznání v prostředí bohatém na filozofické, spirituální a bohaté historické přístupy. Náboženská tradice je od narození přirozenou součástí života východního člověka. Způsobů pro duchovní praxi je bezpočet. Východní člověk nemá předsudky a proto ani důvod se uzavírat svému prožívání, protože existence duše stojí v samém základu kulturního vzorce společnosti, ve které žije.
Jinak je to u člověka západu. Člověk západu postrádá nástroje k tomu, aby hledal řešení tam, kam se neodvážil nikdy vstoupit – do svého nitra. Introverze je obrácení vědomí do vnitřního světa. U západního člověka je introverze zcela odlišný proces než u člověka východního. (ŠPATENKA, 2011)
Kněží, kteří si po staletí osobovali právo na zprostředkování božského učení prostému lidu, selhali, neboť jakékoliv pojetí Boha, tedy především rozumové ztotožnění a potlačení slepé víry, bylo pro zejména katolické věrozvěsty existenčně nebezpečné, tedy nepřijatelné a trestuhodné. Kněží dobře věděli, že dosažení harmonie lidského života se záměry a přáním Boha (spojení s vnitřní moudrostí a silou), činí roli kněží zbytečnou, což nebylo možno připustit.
Katolická církev bedlivě střežila svoje výsadní postavení - zprostředkovatele mezi Bohem a člověkem a smrtí trestala odvážlivce, kteří uplatňovali introverzi - osobní obrácení vědomí do vnitřního světa a rozhovor s nitrem. Známý je výrok papeže Inocence III. z počátku 13. století: „Kdo se odváží vytvořit si na Boha osobní názor, bude bez milosti upálen“. (WIESNER, 1996)
Současný západní člověk vstupuje obvykle na cestu sebepoznání pod tíhou osobní krize s vědomím ovládaným materializmem a ateizmem. Topí v duálním bolestivém myšlení levého mozku. Svoje situace analyzuje myslí, nikoliv na základě vnitřních pocitů a podnětů. Nezapojuje tělo, ani duši, pouze mysl. Připomeňme si, že mysl analyzuje a vzpomíná, tělo cítí a prožívá a duše ví. Západní člověk je spoutáván zevním světem a egem.
Modlitba je naproti tomu obrácením k bytosti, kterou můžeme bez ostychu oslovit „Ty“, obrátit se tak k živému protějšku, který člověka přesahuje a otcovsky objímá. Modlitba navozuje setkání s touto vyšší bytostí. Je úžasné, že Boha můžeme oslovovat „Ty“ a „On“ nás slyší. Bůh slyší člověka, když se modlí nebo se o to pokouší. Jednu z nejvyšších modliteb - „Otčenáš“ - přinesl lidstvu Kristus. Bezprostřední obrácení k Bohu, vnitřní rozhovor s ním, to je podstata modlitby.
Při modlitbě přebýváme v duchovní skutečnosti; a slovo, které v duchu nebo nahlas promlouváme, se tím odehrává a usiluje o projev. S „Otčenášem“ je spjata nesmírná síla, která pochází od samého Krista a která ve slovech „Otčenáše“ žije dnes právě tak, „jako na počátku dnů“ Tak pro člověka bude snazší i za všedního vědomí lépe přemáhat s pomocí modlitby zbytečné obavy a strach z budoucnosti. Vše, co se jedinci naskytne, může pak pociťovat jako něco, co je mu „poskytováno“ a časem získá důvěru, že se mu nepřihodí nic, k čemu by se sám „nerozhodl“, a na čem může v nejniternějším spojení spolubudovat svůj osud. (FUNK, 2011)
Tak v nás modlitba posiluje pocit souhlasu s naší vlastní budoucností a tím nás uvádí do skutečného souhlasu s naším osudem. Modlitba v člověku umocňuje sílu přijímat a snášet svůj osud. Modlitba propůjčuje duši jistotu, že radosti i strasti, provinění i dobré skutky mohou být pojaty ve větší souvislosti světa a tak nalézt své spravedlivé pokračování.
I ve volné prosebné modlitbě lze brát za měřítko správného postoje - „Otčenáš“. Nezapomínejme, že vzýváme „náš“, nikoliv „můj“ a tím je vše konáno povědomím sebe, jako součást lidstva. Kdo prosí, měl by i děkovat. Vůči člověku, který pro nás něco udělal, se v nás probouzí pocit vděčnosti. Vděčností září něco od nás zpět ke druhému. Vděčnost obvykle plyne z našeho srdce. Často nemůžeme na oplátku nic jiného darovat, než vděčnost. A právě ve vděčnosti spočívá opravdové vyrovnání za něco, co jsme dostali z lásky.
Rudolf Steiner poukazoval na to, že žádná meditace by neměla být uzavřena bez vyvolání si v srdci pocitu vděčnosti duchovnímu světu. Takovouto vděčností darujeme něco ze svého srdce na oplátku za to, co jsme přijali.