Komunikace

27.2 Etika osobnosti

27.2 Etika osobnosti
 
 
Krátce po první světové válce se princip úspěšného života přesunul z etiky charakteru do něčeho, co můžeme nazvat etikou osobnosti.
V etice osobnosti se úspěch stával funkcí osobnosti, vnějšího dojmu, postojů chování, obratností a technik. Tyto naučené techniky navenek usnadňují mezilidské vztahy. Jde o typické chování manažérů velkých firem, zvláště v oblasti bankovnictví, marketingu, finančnictví, ale i politiky.
Nové techniky měly vždy v pozadí elegantní prosazení vlastního zájmu. Vznikala hesla: „Váš postoj určuje vaši úroveň, úsměv získá více přátel, tím více dobrých kontaktů a možností“. V literatuře se staly hlavním směrem metody rychlého ovlivňování, obratnost komunikace, nejrůznější nátlakové strategie a pozitivní postoje.
 
Etika osobnosti se ubírala dvěma směry:
1. Jedním směrem byly techniky mezilidských vztahů a styků s veřejností (public relations).
2.  Druhým směrem byl pozitivní mentální postoj, jakési pozitivní myšlení, ale bez poznání jakýchkoliv vnitřních principů a mentálních zákonitostí.
 
Ve skutečnosti byly předkládány metody, které se lidem zalíbily, protože dovedně předstíraly zájem o ně, o jejich život, zdravotní stav, o děti i záliby. Tato příjemná zpětná vazba lidi uvolňovala, posilovala a pomalu vytvářela závislost. Je nutno podotknout, že vynaložené úsilí v této oblasti vzdělaného manažéra odpovídalo více osobnímu prospěchu, dovedně ukrytého za profesionalitu a loajálnost firmě.
V podstatě toto je rozdíl mezi etikou osobnosti a etikou charakteru, kdy jedna laskavě a pozitivně manipuluje partnery, kolegy, přátele, podřízené do přijatelné společenské uniformy a druhá rozvíjí motivy, založené na hodnotách. Je velmi důležité naučit člověka laskavosti, pozitivnosti a úctě.
 
Chybí-li však opravdovost, přirozenost a pravda, tak dříve nebo později dojde k problémům v životních situacích.
 
František Koukolík ve své knize „Vzpoura deprivantů“ upozorňuje na to, že je dobré naučit se zacházet s tím, co z nás vychází, abychom se cítili svobodní, jinak se stáváme závislí na soudu ostatních ve svém okolí (KOUKOLÍK, 1996).