Komunikace

17.1 Neverbální signály těla - 4. oblasti

17.1 Neverbální signály těla - 4. oblasti
  

1.
Symboly:
jde o specifický jazyk těla, vyjádřený pohyby rukou, prstů a doteky, kterými jsou symbolicky vyjadřovány celé situace a záměry, kterými se obvykle osoby srozumitelně vyjadřují beze slov. Specifické symboly mohou mít profesionální skupiny, například filmový štáb, vojáci, lékaři při operaci, ale může jít i o národní symboly, jejichž znalost zmírňuje stresy a odvrací nedorozumění při cestách do zahraničí. Například v Saudské Arábii jeden člověk políbí druhého na temeno hlavy, chce-li naznačit omluvu. Jsou známé symboly, vyjadřující vítězství, OK, pauzu, ukončení něčeho nebo pokračování, sympatie, antipatie a jiné.
 
2. Ilustrátory: je to doprovodná ilustrativní gestikulace, opět vyjádřená pomocí rukou, paží, tělem. Většinou je spojena s řečí – udává rytmus mluveného slova, ukončení, tempo událostí, klade důraz na vyjádření děje. Tyto součinnosti mezi hlasem a tělem jsou pro úspěšnou komunikaci opravdu nezbytné.  Přemrštěné používání ilustrátorů může podráždit stejně, jak použití omezené.
Druhá osoba totiž velmi citlivě vnímá synchronizaci mezi pohyby a řečí těla i výrazem obličeje. Pokud je tato synchronizace narušená, rozhovor s takovým člověkem je únavný nebo rozčilující. Zvýšená synchronizace mezi dvěma lidmi je znamením rozvíjející se náklonnosti a důvěry. Velmi jemná a rozvinutá synchronizace je v projevech zamilovaného páru. Nejsou-li ilustrátory synchronní, je komunikace únavná, stresující a nepříjemná. Některé národnosti jsou na používání ilustrátorů více závislé, než ostatní. Lidé, žijící kolem středozemního moře pokládají tyto gestikulace za nezbytný doprovod rozhovoru.
Zrcadlení je tak jednou z nejmocnějších a nejcennějších řečí těla, kterou můžeme ovládnout. Po určité praxi se dostaví přirozeně a spontánně a zvýší schopnost člověka získat pozornost druhých a jejich náklonnost.

3. Regulátory:
jsou to usměrňující a řídící signály, obvykle signály změn, které mají často důležitou roli pro ukončení nebo započetí komunikace. Například podání ruky slouží jako regulátor, ale také vyjadřuje důležité sdělení o síle a postavení jedince. Regulátorem se upozorňuje řečník na zpomalení nebo zrychlení komunikace, stejně jako vyjádření žádosti, aby předal slovo druhému.
Velmi často používané regulátory jsou kývání hlavou a pohledy. Zvláště rychlost kývání je velmi výmluvná. Znamená buď „ukonči“ při rychlém kývání nebo naopak rozvážné, pomalé kývání znamená „pokračuj“. Jde o sdělení zájmu. Většinou si dobře rozumíme s člověkem, který reaguje na jemné regulátory a dokáže být pozorný k signálům pro obrat v hovoru. Neúčinné pokusy o obrat v rozhovoru budí dojem nevychovanosti. Stejně rušivě působí časté přerušování, nebo vyjádřená panovačnost, zklamání a znechucení.
Regulátorem je i změna intonace hlasu (pokles hlasem, zpomalení tempa řeči), ale také sklopení očí, hlavy nebo oboje. Zrakový kontakt vyzývá druhého k převzetí konverzace. Regulátorem je také například zdvižený prst, který vyjadřuje netrpělivost, jiným regulátorem je prostředek k požádání o slovo. Naopak, nechce-li člověk v konverzaci slovo převzít, zůstává uvolněný a nevyhledává oční kontakt.
Někteří lidé si rozvinuli management působivosti až k pozoruhodnému umění a jsou schopni manipulovat náladu a reakce posluchačů s vynikající dovedností. Účinné používání regulátorů vám umožní převzít vedení při jakékoliv výměně názorů, ať při intimním setkání při svíčkách, tak i v projevu k velkému obecenstvu.
 
4. Adaptéry: jsou pohyby, gesta a ostatní činnosti, které používáme pro zvládnutí pocitů a k řízení našich reakcí. Objevují se ve stresových situacích a často odrážejí dětské způsoby zvládání situace. Většinou si jich nejsme vědomi, dokonce když jsou vrozené. Jedná se o různé podvědomé pohyby, jako je třeba probírání vlasů, tření ušního lalůčku, rukou, tahání za oděv, pohyby krkem, ramen, potahování nosem a jiné. Pohyb, upravující si vlasy může být vyjádření nejistoty nebo předávané sdělení jako výrazu pochybnosti a konfliktu (většinou nerozhodnost, zda ustoupit nebo zaútočit).
(LEWIS, 1989)