Komunikace

16.2 Principy a aspekty nonverbality

16.2 Principy a aspekty nonverbality
 
 
Neverbálními prostředky sdělujeme převážně city, postoje, sympatii, dojetí, ale také rozladění, úzkost a strach. Svému okolí dáváme najevo naše pevné odhodlání, vzmužení se, nebo naopak zahanbení a ponížení. Řeč těla je velmi rozmanitá: např. pevným pohledem, vysunutou bradou, sevřenými pěstmi dáváme najevo, že to, co říkáme, myslíme smrtelně vážně.

Gesty, mimikou, pantomimikou a pozicemi můžeme vyjádřit svůj postoj, náladu i skutečné pocity. Řeč beze slov bývá zpravidla upřímnější, než slova. Řeč těla nám dokáže prozradit mnohem víc ze skutečných myšlenek a pocitů druhé osoby, než mluvená řeč, neboť se často řídí podvědomím. Neverbální komunikace je tedy většinou neúmyslná a často ji používáme mimovolně.

„Řečí svého těla“
jedinec sděluje nechtěně něco ze svých vnitřních stavů (VYBÍRAL, 1997). Prostřednictvím gest, mimiky, pantomimiky a tělesných pozic, se děti dorozumí daleko lépe, než dospělí. U dospělých se tato schopnost snižuje s rostoucím věkem a také podle toho, v jakém společenském postavení se nacházejí.

S druhými lidmi již komunikujeme také tím, jak držíme tělo v prostoru
- jak chodíme, jak si sedáme, jaké zaujímáme k lidem pozice. Pozicemi a prostorovými vzdálenostmi se zabývá obor, který se jmenuje kinetika a informativní řečí těla se zabývá kineziologie. Schopnost kontrolovat a ovlivňovat pohyby lidského těla se většinou snižuje ve vypjatých situacích - např. ve stresu, ve spěchu, v bolesti a strachu.

Neverbální komunikaci - komunikaci beze slov, můžeme rozdělit na několik skupin. První skupinou je vnitřní rozhovor.