Osetrovatelska_pece_o_dite

8.6 Nespolupracující děti

8.6 Nespolupracující děti
 
 
Některé děti snášejí hospitalizaci špatně. Nechtějí spolupracovat, jsou nespokojené a negativistické. Většinou se negativně zaměřují vůči zdravotníkům, ale někdy také proti rodičům. Je to často volání dítěte o pomoc, má pocit, že dospělí nereagují na jeho protesty. Pokud nepomáhají prosby, pláč, začne se bránit odmítáním jídla, tekutin, přestává komunikovat a hrozí vývojový regres. Chceme-li mu pomoci, musíme postupně získat jeho důvěru. Dítě musí pochopit, že nám na něm záleží. Při nepříjemných procedurách využíváme techniky odpoutání dítěte od bolesti (komunikace, hlazení, nonnutritivní sání, kapka glukózy do úst …), následně pak volit vhodnou hru, navodit legraci umožnit uvolnění stresu. Na kontakt s dítětem se připravit, stanovit si určitý cíl (alespoň se na mne dnes podívá, dovolí mi vzít jeho oblíbenou hračku). Můžeme využít např. maňáska, kresbu, omalovánky. Pokaždé přicházíme s nabídkou činnosti a vracíme se k němu přes opakované odmítnutí. Základním předpokladem kvalitní péče o děti v nemocnici je úzká spolupráce s jejich rodiči. V ideálním případě má jeden z rodičů dítě v nemocnici doprovázet a podílet se na jeho ošetřování.
 
Příklad z klinické praxe
Mezi závažné životní situace v životě dítěte a jeho rodičů patří hospitalizace
ve zdravotnickém zařízení. Dítě je obklopeno moderní technikou, ošetřuje ho zdravotnický personál, který ovládá jednotlivé přístroje a postupy. Jedno vyšetření stíhá druhé. Kde je v tuto chvíli pocit jistoty a bezpečí? Dnes je ve většině případů přítomna matka dítěte. V případech, kdy matka nemůže být z nějakého důvodu přítomna, je na sestře, aby převzala její roli v zajištění této potřeby.
Velmi ráda bych zmínila dva příklady. Dětský pacient, který byl náhle hospitalizován
na oddělení ARO, se ještě dlouho po propuštění z nemocnice vyrovnával s pocity úzkosti, bál se večer usnout. Stále slyšel monitory, alarmy a pípání přístrojů. V prostředí, které bylo nabité moderní technikou, byl „sám“, jeho potřeba bezpečí a jistoty naplněna nebyla.
Druhý příběh mi vyprávěla kamarádka, která pracovala na oddělení onkologie, v době kdy tato pracoviště vznikala. Poznatky z oblasti potřeb nebyly tolik prezentovány, ale ona intuitivně nabízela dětem jistotu a bezpečí. Říkala jim „pevně se mě drž a předávej mi všechnu svoji bolest, úzkost, strach – jsem tady s Tebou“. Děti jí svíraly svoji ručičkou a mačkaly ze všech sil. Cítily tu obrovskou lidskou podporu. Je tu někdo, kdo mi chce pomoci.
Myslím si, že právě tato oblast je ze strany sester nezastupitelná a že na uspokojování potřeb dětí bychom se měli všichni více zaměřit a rozšiřovat nabízené možnosti podpory dětí a jejich rodičů.
To, co zaznělo v úvodu, stojí za zachování. Nabízejme dětem v hojné míře „pelíškování, klokánkování“, taktilní i bazální stimulaci apod.
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše