První pomoc
1 Historie první pomoci
1 Historie první pomoci
1.1 Testovací otázky
Péče o život je stará jako lidstvo samo. Ve španělské jeskyni El Pindal byly nalezeny paleolitické kresby, které je možné interpretovat tak, že bylo známé, že srdce je zdrojem života. V Egyptě 4 000 let př. n. l. byly popisované reflexní postupy, když bohyně Isis oživovala Osirida dýcháním do jeho úst. Už před naším letopočtem se lidé snažili oddálit smrt. V dobách, kdy ještě nepoznali stavbu lidského těla a fyziologické procesy jen předpokládali, usilovali se obnovit vitální funkce pro nás bizardními způsoby. První zmínky o první pomoci pocházejí z časů Galéna. K postupům oživování v tomto období patřilo silné potřásání těla obráceného vzhůru nohama, válení na sudu, lechtání nosu pírkem namočeným ve čpavku, nalévání oleje do úst, insuflace tabákového dýmu do střev, bití po chodidlech, pouštění žilou, zabalení do olověného plechu a válení těla na horkém ohni, foukání tabákového dýmu do úst a nosu. Maximální hranice pro úspěšné oživení byla čtyři hodiny a pokračovat v oživování bylo třeba aspoň dvě hodiny. Postupy používané při oživování postižených se postupem času zdokonalovaly.
Za první organizované společnosti, které se zabývaly léčbou potřebných, jsou považované špitálské rytířské řády. Vojenský a špitálský řád svatého Lazara Jeruzalémského, Suverénní a válečný řád nemocničních rytířů sv. Jana z Jeruzaléma – též známí jako Johanističtí rytíři, rytíři z Rhodu a Maltézští rytíři, Řád německých rytířů.
Zřejmě poprvé použil termín první pomoc pruský vojenský chirurg Johannes Friedrich August von Esmarch (1823–1908). Učil, že vojáci by měli být schopní pomoci svým zraněným kamarádům, po tom, co byli vycvičení v základních obvazových a dlahovacích technikách.
Za otce přednemocniční neodkladné péče je považovaný Jean Dominique Larrey (1766–1842), francouzský chirurg, štábní lékař rýnské armády a Napoleonův osobní lékař. Larrey jako první zavedl pohyblivé obvaziště /“létající sanitní četu“/, pro poskytování chirurgické pomoci v blízkosti válečného pole už v průběhu boje, kdy až po primárním ošetření byli zranění odváženi do stálých lazaretů. Larrey byl dále prvním, který nedělal žádné rozdíly mezi vlastním a nepřátelským raněným. Zavedl do válečné medicíny z důvodu nedostatku zdravotnických sil a prostředků třídění raněných na ty, kteří pravděpodobně přežijí a je jim poskytnutá pomoc, a na ty, kteří jsou zranění příliš těžce, aby přežili. Jako válečný chirurg se zabýval vylepšením organizace vojenské zdravotní služby. Po jeho inovacích a vynálezech měla francouzská armáda už od roku 1796 zvláštní ambulantní jednotku, vybavenou 12 „létajícími ambulancemi“ tahanými koňmi. Zavedl nosítka k transportu raněných, doporučoval ránu včas vyčistit a drénovat, zastavení krvácení považoval za samozřejmost a věděl, že pokud není rána krytá čistým obvazem, hrozí téměř vždy raná infekce s fatálním koncem.
Za zakladatelku moderního ošetřovatelství je považovaná Florence Nightingale (1820–1910). Angličanka ze zámožné rodiny se spolu s dalšími 38 zdravotními sestrami vydala do Skutari v Turecku pomáhat raněným z krymské války. V říjnu 1853, resp. v březnu 1854 Osmanská říše, Velká Británie a Francie vyhlásili válku Rusku a uzavřeli obranné a útočné společenství. Začala válka, která trvala do r. 1856. Britská zdravotní služba nebyla připravená na službu v poli. Zatím co na francouzské a ruské straně byl dostatek zdravotnického personálu, Britům chyběli lékaři, zdravotní sestry i nejzákladnější zdravotnické pomůcky.
Po skandalózní zprávě londýnských Times ministr války Sidney Herbert požádal Florence Nightingale, aby zorganizovala péči o raněné.
Na tuto úlohu ji předurčovalo její vzdělání u milosrdných sester v Paříži a v Ústavu diakonis v Kaiserwerthe. 4. listopadu 1854 docestovala s vybranými ošetřovatelkami do Skutari. To, co tam našly, bylo jen množství špíny a bláta a osm kilometrů postelí. Těch osm kilometrů procházela Florence každou noc, ta „dáma s lampou“.
Florence vedla boj s hlavním lékařem, který tyto sestry z anglické vyšší vrstvy neměl rád, vedla válku proti byrokracii. Bojovala proti primitivním hygienickým podmínkám v lazaretech. Zapisovala všechny své zkušenosti a současně vedla statistiky o počtu nemocných a umírajících. Vedla válku proti alkoholu a pracovala ve dne v noci bojujíc proti chorobám. Současně podporovala aktivitu nemocných a zlepšení dodávek léčiv. Florence se podařilo dát dohromady nakonec 125 dobrovolných zdravotních sester a svojí činností snížila úmrtnost z 42% na 2%. Rapidní pokles úmrtnosti potvrdil souvislost mezi hygienou a zdravím.
Když se Florence po více než dvou letech vrátila zpět do Anglie, byla nemocná a téměř trvale připoutaná na lůžko. Ani tehdy nevzdala svůj boj za anglické vojáky. Byla v úzkém kontaktu s královnou Viktorií a měla silný vliv na většinu rozhodnutí Úřadu pro válku. Své zásady shrnula v dílech (Poznámky o ošetřovatelství, 1860) a (Poznámky o nemocnici, 1859).
Florence Nightingale je pokládaná za zakladatelku profesionálního ošetřovatelství. Její čtyři zásady - čistota, dobré a vlídné zacházení, dostatečná výživa a přívětivé slovo - se na dlouhé období staly mottem i kritériem ošetřovatelské péče. Položila základy ošetřovatelského vzdělávání, protože se přičinila o vznik první školy zdravotních sester při nemocnici sv. Tomáše v Londýně v r. 1860. Vzdělání sester vedlo nejen k zvýšení úrovně zdravotnictví, ale i k zlepšení kreditu povolání zdravotní sestry. Studium trvalo jeden rok, v průběhu kterého budoucí sestry navštěvovaly různé přednášky, ale hlavně absolvovaly praxi pod dohledem zkušené sestry. Roku 1869 Florence spolu s Dr. Elizabeth Blackwellovou otevřely vysokou školu medicíny pro děvčata.
Další průkopník dobrovolné ošetřovatelské služby a moderní válečné chirurgie byl Nikolaj Ivanovič Pirogov (1810–1881). Už jako čtrnáctiletý byl přijatý na lékařskou univerzitu, kterou dokončil už ve 21 letech. Po studiích v Moskvě odcestoval Nikolaj Pirogov na studijní pobyty do Berlína a do Göttingenu. Několik let pobýval na bojištích na Kavkaze. Jako první lékař použil k anestézii éter. Současně se intenzivně věnoval výzkumům v léčbě cholery. Jako válečný lékař se zúčastnil Krymské války, kde se mu podařilo, stejně jako Florence Nightigale, zorganizovat profesionální ošetřovatelskou službu s využitím dobrovolníků. Po návratu z Krymu vydal své nejznámější dílo „Válečná chirurgie“. Pirogov zdůrazňoval, že je třeba zranění léčit podle druhu zbraně. Upozorňoval, že nestačí raněné jen ošetřovat, ale současně je v pořádku z bojiště transportovat. K znehybnění končetin používal sádrové obvazy a bojoval proti předčasným amputacím.
Asi nejznámější osobou organizace první pomoci byl Henri Dunant (1828-1910), švýcarský obchodník, spisovatel a spoluzakladatel Mezinárodního Červeného kříže, nositel Nobelovy ceny za mír. Oba jeho rodiče se věnovali charitativní činnosti mezi sirotami, vězni, nemocnými a chudými. Už jako mladý se Dunant seznámil s utrpením vězněných chovanců. V roku 1859 byla Francie spolu s piemotsko-sardinskými spojenci ve válce s Rakouskem o rakouské provincie v severní Itálii. Napoleonův hlavní stan byl u městečka Solferina. Dunant do místa konfliktu odcestoval se záměrem pomáhat a oslovil několik známých své rodiny z řad diplomatů a vojáků, aby mu sledování bitvy umožnili. Po bitvě (24. 6. 1859) zůstaly na válečném poli ležet desítky tisíc raněných, umírajících a mrtvých lidí. Otřesený Dunant začal organizovat pomoc raněným mezi místními obyvateli, hlavně mezi ženami a děvčaty, která spočívala především v zabezpečení vody a jídla, v povzbuzování a v pomoci školenému zdravotnickému personálu při ošetřování raněných a nemocných vojáků. Lékaři postrádali zdravotnický materiál a Dunant zařídil nákup potřebného materiálu a pomáhal stavět polní nemocnice. Aby dosáhl propuštění zajatých rakouských lékařů pro pomoc raněným, dostal se až do hlavního stanu samotného císaře Napoleona III., kde se vedle snahy o pomoc raněným pokusil i o řešení svého obchodního problému (zastupoval zájmy švýcarských kolonistů v Africe), co se na rozdíl od rozkazu Napoleona ohledně propuštění zajatců, nepodařilo. Brzy po návratu do Ženevy se Dunant rozhodl napsat knihu o svých zkušenostech s názvem Vzpomínka na Solferino. Kniha vyšla 8. 11. 1862 v počtu 1 600 výtisků a byla hned rozebraná. Dunant začal rozvíjet myšlenku o budoucí neutrální organizaci, která by měla vzniknout pro péči o raněné vojáky. 17. 2.1863 byl vytvořený výbor pěti členů tzv. Výbor pěti pro zpracování organizace pro práci s raněnými. Jeho členové byli vedle Dunanta G. Moynier (právník), generál Henri Dufour a lékaři Louis Appia a Théodore Maunboir. Na základě jednání se zástupci dalších států se ve dnech 26. – 29. 10.1863 ve velkém sále ženevského paláce Atheneum sešlo 36 zástupců ze 16ti evropských států. Tehdy bylo rozhodnuté o emblému budoucí mezinárodní organizace. Byl navrhnutý protiklad k švýcarské vlajce – červený kříž v bílém poli. Toto datum je považované za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže. O rok později 23. 8. 1864 byla podepsaná první z tzv. ženevských konvencí – Ženevská dohoda o zlepšení osudu raněných v armádách. Základní principy Červeného kříže jsou humanita, nestrannost, neutralita, nezávislost, jednota, dobrovolnost, světovost.
„Modrá hvězda života“
Šestiramenný kříž s adaptovaným znakem lékařů byl jako registrovaná známka přihlášený k 1. únoru 1977 na dobu dvaceti let. Použití na sanitkách a uniformách personálu je podmíněné splněním standardů výbavy a výcviku. Také je možné symbol použít k označení míst, kde je dostupná kvalifikovaná první pomoc a na směrovkách k nim, dále k označení výbavy záchranných týmů, knih, manuálů a dalšího tisku s tématem EMS (Emergency Medical Servis), jako i uniforem administrativního a pomocného personálu EMS.
Modrá hvězda života
Každý z paprsků „hvězdy života“ reprezentuje jednu ze šesti funkcí záchranného řetězce: Rozpoznání stavu – Oznámení – Výjezd - Péče na místě - Péče v průběhu transportu a Předání k definitivní péči. Každé rameno představuje základní životní funkci: Vědomí – Dýchání – Oběh. Had a Aeskulapova hůl jsou tradiční symboly medicíny a lékařského stavu. Aeskulapova užovka /užovka stromová/, latinsky Elaphe Iongissima. Tento znak má původ v dávné historii v krajinách Přední Asie. Tam byla a je dodnes velmi rozšířená nemoc tzv. drakunkulóza. Vyvolává ji červ vlasovec silný 1 – 2 mm a dlouhý někdy až 1 metr. Lékaři ve starověku postupovali při léčbě tak, že velmi opatrně a zvolna navíjeli červa na rozštípnuté dřívko. Procedura trvala někdy i několik dní a červ se nesměl přetrhnout. Jako důkaz své zručnosti si mezopotamští lékaři malovali na své štíty červa ovinutého okolo dřívka.
Symbol povolání lékaře – vykopávky v Efezu
Zdroj: fotoarchiv autora
V Evropě drakunkulóza neexistuje, ale schopnost lékařů vyjadřuje jiný symbol. Červa nahradila užovka a dřívko hůl.
Modrá hvězda je symbol, který se v posledním desetiletí stal i u nás běžně používaným označením aut záchranných služeb. Základní barva hvězdy je modrá. Musí být umístěná na bílém čtverci, nebo kruhovém podkladě. Administrativní personál a dispečeři mají hada a orámování hvězdy ve stříbrné barvě a tato hvězda nemusí být na bílém podkladě.
Moderní éra kardiopulmonální resuscitace se datuje od roku 1960, kdy Kouwenhoven znovu objevil a přepracoval zevní masáž srdce jako postup na obnovení krevního oběhu. V tomto roce byly do klinické praxe uvedené defibrilátory. Safar prokázal, že kombinace umělého dýchání z plic do plic se zevní masáží srdce představují účinnou metodu kardiopulmonální resuscitace. Od 70. let byla pozornost výzkumníků zaměřená na přežívání mozku během zástavy oběhu a bezprostředně po ní.
Základní diagnostické a terapeutické postupy při stavech bezprostředně ohrožujících život vycházejí z doporučení konference AHA (American Heart Association), konané v roce 1992 v USA, které závěry byly mezinárodně akceptované. Mezinárodní koordinační orgán pro resuscitaci ILCOR (International Liasion Committee on Resuscitation) vydal v roce 2000 nové směrnice pro neodkladnou resuscitaci. Evropská rada pro resuscitaci (ERC) tyto směrnice přijala. Výuka zásad základní a rozšířené neodkladné resuscitace se tak sjednocuje na celém světě. Doporučení mezinárodních institucí, které vznikly v Dallasu a byly zveřejněné v listopadu 2005, se podstatně liší od předcházejících, ale bazální vědomosti z doporučení z roku 2000 a nácvik kardiopulmonální cerebrální resuscitace podle předcházejících doporučení jsou předpokladem pochopení resuscitačních algoritmů.
Mezinárodní výbor pro resuscitaci ILCOR (International Liason Commitee on Resuscitation ) sdružuje nadnárodní společnosti (American Heart Association, European Resuscitation Council, ale i azijské, australské společnosti), reviduje v pravidelných pětiletých intervalech doporučené postupy (Guidelines) pro neodkladnou resuscitaci na základě nových poznatků z resuscitační medicíny.
Guidelines by měly poskytnout komplexní návod nejen pro každodenní klinickou praxi, ale i jako návod na vykonávání základní neodkladné resuscitace určený široké veřejnosti, když úvodní laická první pomoc zpravidla rozhoduje o klinickém výsledku.
Mezinárodní konference ILCOR se konala v únoru 2010 za účasti 320 pozvaných odborníků z 31 zemí.
Dne 18. října 2010 zveřejnila Evropská rada pro resuscitaci (ERC) online své nové doporučení pro neodkladnou resuscitaci 2010. Doporučení ILCOR, resp. ERC se už zdaleka netýkají jen samostatné kardiopulmonální resuscitace (KPR), ale všech akutních stavů, které bez včasné intervence mohou způsobit zástavu oběhu. Prevence vzniku zástavy oběhu při výskytu včasných varovných příznaků (EWS, early warning signs) je pro postiženého prognosticky zásadní a poskytuje mu mnohonásobně vyšší naději na úplné uzdravení. Důraz kladený na prevenci proto zaujímá v Guidelines prioritní místo.
Neoddělitelnou součástí materiálu jsou i etické aspekty spojené s ukončováním nebo nezahajováním neperspektivní péče a zásady správné výuky kardiopulmonální resuscitace.
Guidelines reprezentují široce akceptovanou dohodu mezinárodní skupiny odborníků jak vykonávat kardiopulmonální resuscitaci efektivně a zároveň bezpečně. Jejich hlavním cílem je snaha optimálně ovlivnit kvalitní přežití postižených nejen s náhlou zástavou oběhu.
Literatura:
MÁLEK, J., DVOŘÁK, A., KNOR, J. a kol. První pomoc. Praha: LF UK, 2010.
MASÁR, O., POKORNÝ, J., BELEJOVÁ, H., SYSEL, D. Základy poskytovania prvej pomoci pre študentov medicíny. Brno: Tribun EU, 2011. ISBN 978-80-7399-290-3.
SCHOTT, H. a kol. Kronika medicíny. Bratislava: Fortuna Print, spol. s r. o., 1994. ISBN 80-7153-081-6.