První pomoc

25.2.2 Tonutí ve slané vodě

25.2.2 Tonutí ve slané vodě
 
  
Slaná (mořská voda) je hypertonická oproti krvi. Při tonutí v mořské vodě dochází k nasávání vody a bílkovin z krevního oběhu do plicních sklípků a zažívacího ústrojí. Vzniká rychlý edém plic a v důsledku redukce intravaskulární tekutiny  hypovolémie. Slaná voda poškozuje sliznici průdušek a plicní sklípky s rychlým rozvojem edému plic. Na rozdíl od sladké vody, slaná surfaktant inaktivuje.
 
Vyplavení surfaktantu a porucha jeho další tvorby může být i po úspěšné resuscitaci po dobu dalších 72 hodin příčinou vzniku respirační insuficience, tzv. sekundárního tonutí. Bezprostředně život ohrožujícím faktorem je hypoxémie.
Přibližně v 10–15 % případech tonutí nedojde k vniknutí vody do plic, neboť dojde k reflexnímu spazmu hrtanu a záklopky hrtanové. Pokud tento spazmus přetrvává až do okamžiku smrti, jedná se o tzv. „suché tonutí“.
K utonutí může dojít i v malém množství vody, například v kaluži.
Tonoucí, který se dostane do pozdějšího mokrého nebo suchého tonutí, ztrácí vědomí a přestává dýchat. Pokud je postižený zachráněn v této fázi tonutí, potřebuje okamžitě umělé dýchání, pokud možno i ve vodě a následně pak transport do zdravotnického zařízení.
Následkem zástavy dechu vznikne zástava srdečního oběhu. Tato fáze, kdy postižený nedýchá a došlo k zástavě srdce, se nazývá klinická smrt. Tonoucímu musí být poskytnutá včasná a kvalitní kardiopulmonální resuscitace, jinak nastane ireverzibilní poškození mozku a biologická smrt.
 
Příznaky:
Stav tonoucích je rozdílný, závisí na příčině tonutí, délce tonutí, typu aspirované vody, včasnosti a účinnosti první pomoci. V popředí jsou vždy známky poškození plic a mozku.
- tachykardie, těžká hypertenze a následuje těžká bradykardie, fibrilace komor a zástava srdce;
- po 3-4minutách může dojít k selhání srdečního oběhu;
- podchlazení organizmu;
- dezorientace;
- agitovanost;
- kóma.
 
První pomoc
- hlavní zásadou technické první pomoci je vždy na prvním místě osobní bezpečnost zachránce;
- nejdříve je třeba k záchraně tonoucího využít všechny dostupné prostředky, které lze tonoucímu podat nebo hodit;
- na posledním místě je osobní zásah;
- při zástavě dechu a krevního oběhu zahájí záchrance co nejdříve neodkladnou resuscitaci, umělé dýchání z plic do plic je vhodné zahájit ještě během poskytování technické pomoci ve vodě;
- dýchání do tonoucího v hluboké vodě je doporučeno provádět jen cvičeným osobám a jen po dobu jedné minuty;
- další postup je závislý na vzdálenosti od břehu. Pokud postižený nezačne dýchat a nachází se ve vzdálenosti do 5 minut od břehu, pokračuje se v umělém dýchání, za současného tažení tonoucího. Je-li však vzdálenost od břehu větší než 5 minut a tonoucí nedýchá, je nutné ho odvléci na břeh co nejrychleji bez dalších pokusů o dýchání.
- na břehu se nezdržujeme vyléváním vody z plic, ale poskytujeme neodkladnou resuscitaci;
- komprese hrudníku probíhají vždy až na břehu;
- KPR probíhá standardním způsobem s tím rozdílem, že u každého dospělého tonoucího je nejprve provedeno pět úvodních vdechů (pokud možno již ve vodě) a potom je prováděna 1 minutu na břehu KPR ještě před přivoláním odborné pomoci;
- při možnosti poranění krční páteře (po skoku do vody), je nutno stabilizovat páteř pomocí dostupných pomůcek;
- zabráníme dalším tepelným ztrátám (svlékneme mokrý oděv);
- pokud tonoucí spontánně dýchá, vyčistíme mu dutinu ústní a uložíme ho do Reutekovy zotavovací polohy;
- kontrolujeme vitální funkce;
- pokud postižený nedýchá, nejeví známky života a máme k dispozici automatický externí defibrilátor, elektrody mu přilepíme na osušený hrudník a postupujeme podle pokynů AED. Pokud je postižený podchlazený, nebývá defibrilace úspěšná. Je-li teplota jádra pod 30 °C, jsou doporučeny maximálně 3 výboje defibrilace a následující až po zvýšení teploty tělesného jádra.
 
U dětí a v podstatě ani u dospělých nejde přesně prokázat časový interval, po který je třeba provádět smysluplnou KPR. Tonutí zdravého dítěte v ledové vodě se zástavou oběhu delší než 30 minut může mít stále ještě příznivý výsledek po KPR, která trvala 60 minut. Výsledky KPR ve zdravotnickém zařízení se řádově zlepší, je-li
do 30‑90 minut k dispozici mimotělní podpora.